Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2011)

Zásadně musíme odlišovat problém času od problému vnímání času (resp. reagování na čas): vnímat je možno jen „něco“, reagovat lze jen na „něco“. (Pochopitelně musíme pamatovat na to, že na tomto místě ono „něco“ nesmíme jednoznačně interpretovat jako „něco předmětného“.) Samo vnímání či reagování ovšem předpokládá čas, tj. samo časuje, má „svůj čas“, avšak ani tento „svůj“ čas si nevytváří, neprodukuje ani „nevymýšlí“ (i když se na jeho průběhu zčásti aktivně podílí). Jedna věc má však naprosto zásadní důležitost: pokud bychom chtěli začít zkoumat povahu času v obecném smyslu, jsme od počátku na špatné cestě. Zajisté především proto, že v dané dějinné situaci budeme nakloněni onomu zpředmětňování, které je ovšem právě v případě „času“ naprosto nepřijatelné a nepřípustné. Ale jde ještě o něco jiného: „čas“ nesmíme předpojatě a nezdůvodněně stále ještě chápat jako nějaské „původní“ prostředí. Tak jako les nepředchází a nemůže předcházet jednotlivé stromy (a další účastníky lesa jako biotopu), tak ani časovost (a časování) jednotlivých (pravých) událostí nesmíme chápat jako danou předem jako „prostředí“, ale musíme se tázat, odkud se to prostředí původně bere. A musíme tudíž dospět k závěru, že původně čas „vzniká“ přesně tak, jak vznikají (pravé) události; původní čas je časem událostí, nikoli časem „pro“ události, tj. časem, „v němž“ se události dějí resp. vůbec mohou dít. Každá (pravá) událost si nese svůj čas s sebou, je jaksi „totožná“ se svým časem, a když skončí, skončí také její vlastní „čas“. Ale tak, jako je každá, i ta nejnižší událost schopná se díky své reaktibilitě zapojit do vztahů k jiným událostem (a být od jiných také takto zapojena tím, že ony zase reagují na ni), takže je v jejích možnostech se aktivně jakoby překročit, přesáhnout a tedy vyjít od sebe a ze sebe „ven“, tak přesahuje událost svým časováním svůj „vlastní čas“ a vytváří kolem sebe (a tedy jakoby „mimo“ sebe, „ven“ ze sebe) jakési časující či časové „pole“. A toto časové „pole“ se „překládá“ přes „vlastní“ časová pole dalších událostí, ta pole se navzájem pronikají a vytvářejí ono mnohočetné časové pole, jež vnímáme (a nejenom my lidé, ale na různých úrovních a různými způsoby všechny subjekty (= subjekty-události), tedy nejen před-lidské, ale i před-živé, třeba považované za „fyzikální“ a chybně za částice, nikoli za události). A právě proto je chybou zabývat se obecným časem jako samostatným a dokonce původním tématem, ale je nutno vyjít od jednotlivých událostí (dokonce především od těch primordiálních resp. těch nejnižších, ale jak od těch „reálných“, tak od těch „virtuálních“); právě tam problém „času“ začíná.
(Písek, 110926-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Je třeba rigorózně odmítnout intuitivní představu (či myšlenku), že čas má jakousi primární samostatnost, zatímco dění je umožněno jen tam, kde mu čas jakoby předchází. Čas a časovost jsou aspekty dění; bez dění není žádného času. To ovšem nutně znamená, že povahu času (a časovosti) nemůžeme zkoumat odděleně od příslušného dění. Důležité je ovšem slovo „příslušný“: dění totiž není žádné kontinuum bez hranic a mezí, nýbrž původně je děním „událostí“ jakožto vnitřně integrovaných celků, které však mohou na sebe vzájemně reagovat. To, že se tyto událostné celky vůbec mohou setkávat a díky tomu na sebe reagovat, předpokládá, že sama událost (a tím její událostné dění) se netýká jen nitra události jako celku, ale že se nějak týká také jejího okolí: tím, jak se událost sama děje, děje se zároveň jakési časové (a ovšem i prostorové, ale to nyní necháváme stranou, od toho nyní abstrahujeme) „prostředí“, jakési časové pole, které – a to je podstatné – není „vybuzeno“, „indukováno“ výhradně aktuální fází události, nýbrž na němž se nějak (byť jinak odlišně) podílejí a účastní i fáze již proběhlé, jakož i fáze, k nimž má teprve dojít. Když tedy akceptujeme, že událost má ve svém průběhu v každé aktuální přítomnosti vztah ke své integritě vnitřní (tj. v rámci hranic události, rozumí se „uvnitř“), ale v jakési analogii také vztah k integritě svého časového (a ovšem i prostorového) „pole“, musíme – vzhledem k tomu, že žádná událost není sama a jediná (snad s výjimkou virtuálních událostí primordiálních, eventuelně i vyšších) – předpokládat, že pole jednotlivých událostí, které samy jsou od sebe vyděleny, naopak prostupuje polem ostatních jednotlivých událostí, zejména těch bližších. V úhrnu tato pole, vytvářená (indukovaná, vyvolávaná) jednotlivými (pravými) událostmi, se jeví jako něco od událostí samých odděleného a jim předcházejícího, ale to je jen mylný dojem. Jakmile je totiž nějaká událost „v chodu“ a „na postupu“ (po svém počátku), vždycky už tu jsou (a byly) nějaké události jiné a tím i ono multiplicitní „super-pole“ jimi vytvářené (indukované). Každá (pravá) událost se tedy „realizuje“ nejen výkonem svého vlastního „bytí“, ale také „výkonem“ vytváření příslušného časového (a prostorového) pole, díky němuž je přístupna reaktibilitě jiných událostí, ale díky kterému také sama dovede reagovat na jiné události. (Bližší analýza času a prostoru, eventuelně nově prostoročasu či časoprostoru, není legitimně možná, pokud by se chtěla omezit jen na fenomenální aspekt; základem tu musí být zkoumání povahy událostného dění, nějak ‚pojmově‘ modelovaného bez kritické distance od „zpředmětňování“.)
(Písek, 130427–1.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Bytostným rysem techniky je její soustředěná, takřka výhradní „práce“ s předměty (resp. se skutečnostmi, které lze v této „práci“ na předměty degradovat). Téměř před 35 lety napsal Elias Canetti (1971): „Je třeba, aby se lidé pokusili zvážit všechno, co existuje nezávisle na technice. Jak jinak máme narazit na síly, které nám umožní osvobodit se od přesily techniky?“ To je ovšem zapotřebí náležitě interpretovat; „nezávislost na technice“ je poněkud zavádějící, neboť předmětnost přece vždycky provází každé uskutečnění, a to i když není uskutečňováno „technicky“. Nezávisle na technice probíhá např. v našem Slunci termonukleární reakce, a přesto ji dovedeme v malém napodobit (resp. už brzo toho napodobení budeme schopni i technicky využít). Naproti tomu bio-vynález chlorofylu, díky kterému zelené rostliny dovedou využít produktů termonukleárních reakcí na Slunci (totiž záření), vznikl „nezávisle na technice“, a zatím nevíme, podaří-li se jej ryze technicky využít, tj. bez nutnost zapojovat do toho organismy (např. řasy apod.). Canettiho připomínku můžeme chápat tak, že vedle technického rozvoje dalších a dalších oborů je třeba se pozorně zaměřovat na také skutečnosti, které nelze na technické procesy či postupy redukovat, případně které nelze ryze technicky napodobit. V podstatě by to byl poukaz k důležitosti bio-procesů pro budoucnost lidstva. Musíme se však také tázat, proč vlastně dochází k oné „přesile techniky“, o které Canetti mluví. Odkud se bere ta její moc, která v nás (nebo aspoň v některých) vyvolává dojem ohrožení naší svobody? Proč se necítíme stejně ohroženi těmi druhými „silami“, které nás snad mohou osvobodit od „přesily techniky“? Vždyť by to mohlo znamenat jen upadnutí do závislosti na jiných „silách“ a jejich eventuelní „přesile“. Nevnímáme to snad zatím dost silně jen proto, že naše závislost na technice zatím převažuje? Což se řada lidí už dnes nehrozí třeba pokroků genetického inženýrství? Nebo už ten název „inženýrství“ nenapovídá, že i tu je nebezpečí skryto především v technickým postupech a metodách, a nikoli v oné nutné „spolupráci“ s procesy vlastními životu? Nejde tu spíše než o „techniku“, jak jí běžně rozumíme, o onu takřka výhradní soustředěnost na předmětnou stránku všech typů skutečnosti? (Písek, 051107-1.)

Paul Ricœur (1995)

… Znovu jsem pročetl svůj text a položil si otázku: Kde jsou meze mého přístupu? Kde čas vyprávění uniká? Vycházel jsem z určité vzájemné homologace strukturovaného času s odvíjeným příběhem; musel jsem tedy nakonec provést bilanci a určit, kde čas přichází k sobě zpět a vymaňuje se z panství příběhu. Pakliže bych ponechal čas v zajetí narativity, zaujal bych tím vlastně idealistický postoj, proti němuž jsem vždycky bojoval: říkal bych tím,že subjekt je pánem smyslu, že vyprávěním drží všechny významy, jichž je čas schopen. Jenže čas světa, čas kosmický, je strukturován produkcí světa a ne produkcí vyprávění. Toto závěrečné doznání je vlastně pocta Heideggerovi.
Zůstávám přesvědčen, že vždycky bude existovat dvojí čtení času: kosmologické a psychologické, čas světa a čas duše. Pokusům o sjednocení čas uniká. To mne vede přímo ke kantovskému tématu nezbadatelnosti času: čas kráčí, protéká, a sám fakt, že o tom dokážeme mluvit pouze v metaforách, ukazuje, že čas nezvládáme, nejen prakticky či instrumentálně, ale ani konceptuálně.
(7939, Myslet a věřit, Praha 2000, str. 118-19.)

Paul Ricœur (1983)

Uvedený aporetický styl pak nabývá zvláštního významu v celkové strategii naší práce. Teze, kterou budeme v této knize stále obhajovat, říká, že spekulace o čase je hloubání, jež nevede k žádnému závěru, a že jedinou odpověď zde může podat výkon narativity. Neznamená to, že tento výkon je s to vyřešit tyto aporie tím, že je bude suplovat. Řeší-li je, pak v básnickém, a nikoli teoretickém smyslu slova.
(7177, Čas a vyprávění I., Praha 2000, str. 21.)