Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Hynek Vignon (2001)

Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts

Maurice Merleau-Ponty (1953)

La tradition est oubli des origines, disait le dernier Husserl. Justement si nous lui devons beaucoup, nous sommes hors d´état de voir au juste ce qui est à lui. A l´égard d´un philosophe dont l´entreprise a éveillé tant d´échos, et apparemment si loin du point où il se tenait lui-même, toute commémoration est aussi trahison, soit que nous lui fassions l´hommage très superflu de nos pensées, comme pour leur trouver un garant auquel elles n´ont pas droit, – soit qu´au contraire, avec un respect qui n´est pas sans distance, nous le réduisions trop strictement à ce qu´il a lui-même voulu et dit … Mais ces difficultés, qui sont celles de la communication entre les „ego“, Husserl justement les connaissait bien, et il ne nous laisse pas sans ressource en face d´elles. Je m´emprunte à autrui, je le fait de mes propres pensées: ce n´est pas là un échec de la perception d´autrui, c´est /242/ la perception d´autrui.
(Le philosophe et son ombre, in: 4149, Éloge de la philosophie, Gallimard, Paris 1960, p. 241-2.)

Jan Patočka (1946)

„Psát o něm – nebo mlčet o něm? Obojí je mně těžké.“a Nejen proto, že kulturní obzor Šaldův se nekryje s tím, co za svůj kulturní obzor považuje pisatel těchto řádek, a přece se ho úzce dotýká.; nýbrž že je ten člověk tak nesmírně včerejší a zároveň tak naléhavě dnešní; že přitahuje, láká, volá za sebou a vyvádí do hloubek a výšek, kterých sledovatel neviděl a nebyl schopen, ale kdesi uprostřed vrcholů se rozplývá a nechává nás samy; že je tak bohatý, skvělý a živý, že dodnes nikomu se nepodařilo najít formuli jeho bytosti podobným způsobem, jaký proň sama byl čímsi samozřejmým při jeho nesčetných diskusích a polemikách, kde se to takovými formulemi osobností jen hemží; formulemi, které jsou tajemstvím jeho kriticimsu, poněvadž základní metodickou pomůckou kritického myšlení. Ale to je zároveň, co v rozpacích, které nekritik a nehistorik pociťuje před Šaldou, má konečně vrch; musí jej vydráždit a vyprovokovat tento fakt, že Šalda nesmírně mnoho, nesmírně živě a „dravě“ myslí. Tím nechci Šaldu určovat jako intelektualistu; myšlení skutečné není věcí tzv. čistého intelektu, což je věc vykonstruovaná podle úpadkové a zmechanizované formy myšlenkové funkce, kde se obměňují a rozmělňují hotové myšlenkové recepty, nýbrž je neoddělitelné od vášně, poněvadž je inspirací, a kdy ne cele tou, aspoň vždy pokusem inspirací proniknout to, co nám život předkládá jako krvavou naléhavost životní. /133/
Tento stálý zápas myšlenkové inspirace a životní naléhavosti při naprostém převládnutí inspirace cítím u Šaldy jako jeho osobní příznak. Ale blízko toho leží právě důvod, proč mi u Šaldy něco připadá včerejším; jeho myšlenková inspirace je totiž sama projevem jeho nejústřednější víry, totiž víry ve vládu ducha ve světě, v jeho svrchovanost v zápase se vším cizím a hlavně v jeho spojitost s absolutním duchovním principem. ... Jest krátce u Šaldy přítomna ona víra 19. věku, kterou by bylo možno nazvat zbožněním nekonečného ducha, víra, která u něho nemá ovšem oné zákonité, klasicky uklidněné podoby, kterou přijímá u katedrových idealistů; ale inspirační pramen, třebaže tato tvorba je jím prolnuta daleko bezprostředněji, bolestněji, nekompromisněji, je vcelku týž. Šalda nevěří v naprostou césuru mezi lidským a božským, natolik je goethovec bez goethovské „pasivnosti“, ryzí teoretičnosti, intelektuálnosti. I lidské znamená mu posléze nekonečné: to je mu podmínkou, aby člověk mohl cosi znamenat vesmírně, spolupracovat se samotným Bohem na jeho nedotvořené podstatě a díle. Je-li toto stanovisko čímsi schopným ještě opakování, musí ukázat budoucnost; faktum je, že v dnešní době doznívá stále slaběji, a to i v zemích, kde donedávna jeho tradice byla nejsilnější. ...
-----------------------
a Tak začíná František Xaver Šalda svou stať Friedrich Nietzsche, in: Šaldův zápisník III (1930/31), str. 1. (Pozn.vyd.)
(Šalda mezi včerejškem a dneškem, in: Umění a čas I, Spisy 4, 2004, str. 132-33.)

slovníky ()

česky: právo (od „pravé“ strany, podobně spravedlnost, správný, pravda, pravý, pravidlo atd.)
německy: Recht (od „rechte“ Seite, richtig, recht haben, Gerechtigkeit, )
anglicky: right (od right side, to be right, righteousness, též straight, correct, true, just)
francouzsky: droit (od přímý, rovný, též pravý; la droite – pravá strana)
latinsky: ius (též iurisprudentia, iustus, iustitia)