Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Každá „událost“ začíná vlastně ještě tak, že „není“, nebo aspoň v naprosté většině, v naprosté převaze „ještě není“, ale že se teprve začíná dít, začíná se stávat tou určitou událostí. A tak musíme předpokládat, že taková začínající událost (tj. událost, která se už začíná dít) má jednak jakousi svou hybnost, tj. může být a je činná, aktivní, schopná se uskutečňovat, vykonávalo jistou dobu své „bytí“. Dále musíme předpokládat, že taková začínající událost „je“ v jistém smyslu a v rámci jistých mezí „celá“ již v těch prvních okamžicích svého uskutečňování, ovšemže tak, že opravdu ještě „není“ celá uskutečněna. Musíme se proto tázat, v jakém smyslu můžeme tedy mluvit (a myslet) o tom, co k jejímu celému uskutečnění ještě zbývá, ačkoli to ještě uskutečněno není; eventuelně také, v jakém smyslu je nějak „předem“ (v těch prvních okamžicích) „rozhodnuto“ či aspoň „naplánováno“, „rozvrženo“, jakým způsobem se ona událost má sama dít, vykonávat, uskutečňovat. Máme-li počítat s tím, že událost má svůj počátek, průběh a konec, které jsou v ní jaksi integrovány, sjednoceny v celek, který má ovšem časový průběh, pak musíme počítat také s tím, že už na počátku (a pak ve všech dalších „fázích“) je nějak „přítomno“ i všechno to, co se ještě neuskutečnilo, ale co se může, má a někdy dokonce musí uskutečnit. A právě povaha tohoto ještě neuskutečněného, ale k uskutečnění se již připravujícího a své uskutečnění již zahajujícího (a dokonce zahájivšího) „procesu“ událostného dění nás musí zajímat a musíme jí věnovat svou nejvyšší pozornost. Zajisté tomu není (a nemůže být) tak, že v tomto „počátku“ je už všechno rozhodnuto a dokonce snad i „dáno“, byť jen v „zárodku“, in nuce, tedy celý další průběh včetně „konce“; všelicos z toho dalšího průběhu ponese nepochybné stopy „vlivu okolností“, tj. té „skutečnosti“, která může a v něčem i musí být v dalším průběhu respektována jako na onom vlastním „počátku“ nezávislá. Ale právě proto, že ten „počátek“ není ani následkem, ani produktem okolností, může se další průběh uskutečňovat jako celek, který je vůči okolí nějak vymezen, ohraničen, byť nikoli absolutně ani neprostupně. Událost je jednotlivou událostí, tj. celkem, také díky tomuto „počátku“, bez něhož by její relativní, prostupné ohraničení nebylo možné nebo úplné, událost by nebyla schopna být sama sebou. Tento „počátek“ nesmíme ovšem „lokalizovat“ resp. „temporalizovat“ tak, že jej umístíme jen na jedno „místo“, do jednoho „okamžiku“, do jedné krátké „fáze“ události – jak řečeno, dějící se událost v každém okamžiku svého průběhu začíná i končí. A ty další aktuální „počátky“, nastávající v průběhu události, musí respektovat jak ty předchozí, tak ty, které mají teprve nastat (bez toho by událost také nemohla být celkem). A tak může docházet také k chybám a omylům v tom „respektování“, ale i v respektování vnějších okolností. A právě proto musíme počítat s tím, že v počátku (každém, tedy ve všech „počátcích“ v průběhu události) nějak nepředmětně intervenuje „to pravé“, jak ten další průběh má probíhat, jak má vypadat.
(Písek, 100902-1.)

René Descartes (před 1650)

Omnem igitur collocabit industriam in distinguendis & examinandis illis tribus cognoscendi modis, vidensque veritatem proprie vel falsitatem non nisi in solo intellectu esse posse, sed tantummodo ab aliis doubus suam saepe originem ducere, ……
(pag. 66)
Zaměří tedy veškeré úsilí na rozlišení a prozkoumání těch tří způsobů poznání, a když uvidí, že pravda či nepravda může ve vlastní smyslu být pouze v samotném intelektu, zatím co v oněch dalších dvou má často jen svůj původ, …
(str. 67)
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000, str. 66 a 67.)

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Articulus quartus
Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)