Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Hynek Vignon (2001)

Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts

Maurice Merleau-Ponty (1953)

La tradition est oubli des origines, disait le dernier Husserl. Justement si nous lui devons beaucoup, nous sommes hors d´état de voir au juste ce qui est à lui. A l´égard d´un philosophe dont l´entreprise a éveillé tant d´échos, et apparemment si loin du point où il se tenait lui-même, toute commémoration est aussi trahison, soit que nous lui fassions l´hommage très superflu de nos pensées, comme pour leur trouver un garant auquel elles n´ont pas droit, – soit qu´au contraire, avec un respect qui n´est pas sans distance, nous le réduisions trop strictement à ce qu´il a lui-même voulu et dit … Mais ces difficultés, qui sont celles de la communication entre les „ego“, Husserl justement les connaissait bien, et il ne nous laisse pas sans ressource en face d´elles. Je m´emprunte à autrui, je le fait de mes propres pensées: ce n´est pas là un échec de la perception d´autrui, c´est /242/ la perception d´autrui.
(Le philosophe et son ombre, in: 4149, Éloge de la philosophie, Gallimard, Paris 1960, p. 241-2.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Myšlenka „stvoření“ má své počátky a zdroje, ale také proměny, a tedy „historii“. V různých dobách byla různě domýšlena a také (zejména v nové době) odmítána. Jako pro každou zásadnější myšlenku platí i zde, že je nesnadné těmto posunům a jiným změnám významu správně porozumět. Necvičení lidé většinou vkládají své pojetí do starších i nejstarších formulací; a pokud to nevychází, starší formulace prostě odmítají. Tzv. fundamentalisté naopak trvají na slovech, tj. na liteře, a o přesném významu se buď nechtějí bavit – anebo si jej domýšlejí také po svém. Důsledkem jsou pak spory, někdy dokonce absurdní konflikty. Většinou jde však nikoli o myšlenku samu, nýbrž o kontexty, s nimiž je spojována nebo z nichž je vytrhována.
Teze, že všechny (vnitrosvětné, „světské“) skutečnosti a také celý svět byly „stvořeny“, je obvykle chápána (zejména ze strany přírodovědců) jako výslovně theologická, ale děje se tak neprávem. Především je tato „teze“ starší než theologie (v upřesněném významu, totiž než theologie, která pracuje s pojmy, tj. s řeckým vynálezem pojmovosti, a která je původně součástí filosofie, u Aristotela dokonce jednou ze tří teoretických filosofických disciplín, a to právě tou nejvyšší), a tedy i starší než filosofie; její původ sahá hluboko do doby mýtů a nejstarších náboženství. A za druhé byla myšlenka stvořitelství a tudíž i stvořenosti uchopena a formulována také filosofy, a to dříve a tedy nezávisle na hebrejských a později křesťanských zdrojích (klasickým příkladem je prabožský řemeslník, demiurg, v Platónově dialogu Timaios).
Ve filosofických kontextech ovšem neznamená „stvořenost“ téměř nic víc než „vzniklost“, až na to, že předpokládá aktivního původce, schopného něco (skutečného) vytvořit, stvořit. A protože právě ve filosofii jsme od jejích prvních počátků svědky nejrozmanitějších pokusů o pojetí odlišné od jiných takových pojetí, najdeme tam celou řadu různých „konceptů“, umožňujících hned několik „teorií“, spjatých s uvedenými problémy. Pro nejstarší filosofy se jedním v prvořadých problémů stala otázka po „počátku“ všech věcí, po tzv. ARCHÉ. Myšlenka ARCHÉ je tak velmi úzce spjata s otázkou po tom, kde se ve světě vzaly ty všechny věci, které vznikají, nějaký čas trvají a pak opět pomíjejí. Anaximander vymezil ARCHÉ jako to, „z čeho všechny věci vznikají a do čeho opět zanikají“; v řeckém termínu však zaznívalo nejen to, co je „první“, ale také to, co „vládne“. Neměli bychom zapomenout na to, že sám apoštol Pavel – v relativně již pokročilém helénismu – neváhal pozitivně použít termínu ARCHÉ, dokonce v plurálu, tedy ARCHAI, a Ježíše Krista při té příležitosti charakterizoval jako ARCHÉ všech ARCHAI, tedy jako „Počátek všech počátků“, tedy jako jakýsi „Super-počátek“. Zdá se, že se tu těžiště myšlenky zřetelně přesunulo k spoluvýznamu „vlády“ či „panování“; pouze v interpretaci Janova evangelia je zdůrazněn i aspekt časové priority.
(ex: Filosofické problémy božího stvořitelství; nedokončený text, míněný pro KR, Písek, prosinec 2005.)

slovníky ()

česky: právo (od „pravé“ strany, podobně spravedlnost, správný, pravda, pravý, pravidlo atd.)
německy: Recht (od „rechte“ Seite, richtig, recht haben, Gerechtigkeit, )
anglicky: right (od right side, to be right, righteousness, též straight, correct, true, just)
francouzsky: droit (od přímý, rovný, též pravý; la droite – pravá strana)
latinsky: ius (též iurisprudentia, iustus, iustitia)