Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Termín „stvořenost“ a „stvoření“ musíme aspoň prozatímně akceptovat, protože zatím nemáme termín vhodnější. Novoplatonismus užíval termínu „emanace“, ale ten měl právě opačný význam: emanující bylo „jsoucnější“ (tj. co do jsoucnosti dokonalejší) než emanované – emanační proces znamenal vlastně úbytek, ztrátu dokonalosti a jsoucnosti. Termín „stvořenost“ byl zásluhou křesťanských theologů formován v několika směrech v opozici proti pojetí „emanačnímu“, ale přece jen zachovával – v důsledku celkové závislosti na řecké myšlenkové tradici – pojetí „Stvořitele“ jako „jsoucnějšího“, dokonce jako základu všech (stvořených) jsoucen. Nikdy to však nešlo tak daleko, aby stvoření (tj. stvořený svět) bylo nějak snižováno, „pomlouváno“. „Stvořené“ skutečnosti jsou opravdu skutečné, jsou „pravé“ co do skutečnosti, nejsou pouhým zdáním ani nejsou co do skutečnosti druhořadé, méněcenné, „polo-skutečné“. Právě naopak: „nicota“ byla překonána tím, že vzniklo něco skutečného, a je to skutečné, protože to vzniklo skutkem, činem, výkonem – každé skutečné (pravé) jsoucno musí vykonávat své bytí (tj. svou skutečnost), a to svými „skutky“, akcemi, svou aktivitou. O jeho „stvořenosti“ tedy nemůžeme mluvit tak, jako by bylo „stvořeno“ zvenčí, nějakým kouzelnickým trikem, ale musíme počítat s jeho vlastní aktivitou, která se na jeho „stvořování“ spolupodílí. Zároveň se však nemůžeme na jeho vlastní aktivitu omezovat a mylně si představovat, že každé takové (pravé) jsoucno je výsledkem pouze své vlastní aktivity, že se tedy stvořilo celé samo. Právě naopak se musíme tázat, kde se vlastně vzalo takové pravé jsoucno ve své „zárodku“, ve svém „počátku“, který si ještě nemohlo samo dát, protože ještě nebylo skutečné a proto nemohlo být schopno žádné aktivity. A ovšem nejde jen o ten začátek, ale také o to pokračování, které spočívá v tom, že všechny aktivity, kterých už existující jsoucno-subjekt je schopen, se drží určitého pořádku a „plánu“, který si také nemohlo samo „dát“ ani vytvořit, protože k tomu právě v oněch počátečních fázích nemělo dost předpokladů. Žádné (pravé) jsoucno není a nemůže být ani výsledkem žádných aktivit zvenčí (ze strany jiných pravých jsoucen), ale ani výsledkem svých vlastních aktivit. Právě proto musíme i nadále – byť možná jen přechodně a dočasně – užívat slova „stvořenost“ a „stvoření“, i když víme, že na tomto „stvořování“ se každé pravé jsoucno samo musí také spolupodílet.
(Písek, 080513-1.)

René Descartes (před 1650)

Omnem igitur collocabit industriam in distinguendis & examinandis illis tribus cognoscendi modis, vidensque veritatem proprie vel falsitatem non nisi in solo intellectu esse posse, sed tantummodo ab aliis doubus suam saepe originem ducere, ……
(pag. 66)
Zaměří tedy veškeré úsilí na rozlišení a prozkoumání těch tří způsobů poznání, a když uvidí, že pravda či nepravda může ve vlastní smyslu být pouze v samotném intelektu, zatím co v oněch dalších dvou má často jen svůj původ, …
(str. 67)
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000, str. 66 a 67.)

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Articulus quartus
Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)