Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Kantova argumentace, že žádnou „věc o sobě“ nemůžeme poznat, protože takové poznání by ji nutně muselo změnit ve „věc pro nás“, je vlastně sofistická a tedy nepravá, neplatná. Ale jako všechny významné sofistické argumenty není bez jakéhosi oprávnění, jakéhosi „fundamentum in re“. Chybnost a neplatnost Kantovy argumentace spočívá v tom, že v našem světě (v našem Vesmíru) nic takového jako „věc o sobě“ neexistuje a existovat nemůže. Pokud bychom měli něco takového vůbec připustit, musili bychom především předpokládat, že ona „věc o sobě“ je něčím bez jakéhokoli vztahu k jiným věcem (neboť i pro ně by musela být jen „věcí pro ně“, a to jsme vyloučili); a tak by taková věc musela být „lokalizována“ (a „temporalizována“) mimo Vesmír. To sice teoretičtí fyzikové připouštějí, ale pouze v případě virtuálních částic a virtuálních kvant; pro ty vskutku platí, že „vznikají“, velmi krátce „trvají“ (proběhnou), a ihned zase „zanikají“, aniž by po sobě zanechaly jakoukoli stopu. K takovému vzniku a brzkému zániku virtuálních „jsoucen“ velmi nízké úrovně vskutku dochází – jak se aspoň dosud má za to – bez jakéhokoli vztahu k čemukoli dalšímu, zejména k jakýmkoli jiným virtuálním „jsoucnům“ (zatím není znám důvod, proč by mělo jít o nějakou podřízenost takového „vyskakování“ a zase „zapadání“ virtuálních částic nebo kvant z tzv. fyzikálního vakua a zase zpět do něho jakési „pravděpodobnosti“ nebo čemusi podobnému; pochopitelně to musí být zkoumáno také z filosofického hlediska, neboť ani teoretická fyzika nepřestává být „pouhou“ vědou, která nemůže nepracovat s jistými pojmy a pojmovými konstrukty, a to aniž by měla k dispozici náležité prostředky, jak mít ony pojmy a práci s nim pod vlastní kontrolou). Jedinou výjimkou z této situace je případ, že virtuální částice nebo energetické kvantum se „zrodí“ nikoli mimo (náš, eventuelně snad „jiný“) Vesmír či vesmír, nýbrž v jeho „rámci“, a když se v té kratičké chvilce svého „trvání“ (které nemůže být kratší než ) ocitne v těsné blízkosti s nějakou „reálnou“ částicí nebo kvantem a obojí na sebe vzájemně zareagují, vlastně se zruší a promění v něco jiného, přičemž některá částice nebo kvantum z toho nově vzniklého „jsoucího“ zanikne (anihiluje, zatímco druhá (druhé) částice nebo kvantum (kvanta) naopak v rámci Vesmíru zůstanou, čímž se „reálná“ situace na daném místě a v dané chvíli poněkud změní.l Pak ovšem už nemůžeme trvat na „věci o sobě“, jak je zřejmé.
(Písek, 070302-3.)

René Descartes (před 1650)

Omnem igitur collocabit industriam in distinguendis & examinandis illis tribus cognoscendi modis, vidensque veritatem proprie vel falsitatem non nisi in solo intellectu esse posse, sed tantummodo ab aliis doubus suam saepe originem ducere, ……
(pag. 66)
Zaměří tedy veškeré úsilí na rozlišení a prozkoumání těch tří způsobů poznání, a když uvidí, že pravda či nepravda může ve vlastní smyslu být pouze v samotném intelektu, zatím co v oněch dalších dvou má často jen svůj původ, …
(str. 67)
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000, str. 66 a 67.)

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Articulus quartus
Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)