Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Xaver Šalda (1934)

… Nejsem a nikdy jsem nebyl křesťanský kvietista, který se schovává pánubohu za sukně. Byl jsem vždycky a jsem i ve svém úvodníku křesťanský aktivista, tj. někdo, kdo chce uskutečňovat (od „skutek!“) vůli boží na zemi. Chtěl-li se tedy nade mnou pohoršovat pan Karel Polák, nemusil věru čekat až na rok 1936; téhož mého Boha nalezl by v mých pracích již před dvaceti a možno i před třiceti lety: Boha aktivistického, který zavazuje k činnosti. V Dantovi rozpoznal jsem kdysi křesťanského aktivistu, a přihlásil se do jeho družiny; kvietism odmítám všude, i u duchů, kterých si jinak na výsost vážím, jako u Březiny.
Dělá-li ze mne Karel Polák proto, že chci, abychom se klaněli pravému Bohu, tj. žili životem nábožensky kladným a tvořivým, mystického blbečka, je to stejně noblesní a moudré, jako bych já dělal z něho proto, že je sociální demokrat, vraha, žháře, dynamitníka. Já se se svým theismem nikdy neskrýval a neskrývám. Mně evangelium má mnohem víc pravdy než Marx; a materialistickou tzv. vědu moderní odmítám již dlouho jako divokou a nestvůrnou fantastiku bez rozumného základu. A jdu-li za evangeliem a chtěl-li bych, aby jím lidé spravovali svůj život i veřejný, je mi to akt rozumu a vůle, a ne nějaká mystická bezradnost nebo trpnost.
(3162, Pan Karel Polák, in: Zápisník VII., 1934-35, str. 73.)

Ladislav Hejdánek ()

Patočkovy poznámky k Holanovi (viz 87/149) se zčásti vztahují ke sbírce "Bez názvu", přesněji k její první básni (co vlastně je jakýmsi mottem – viz 3660, s. 10):
Jen tvar chceš míti,
jím veden, jím vést …
Leč pravzor bytí
beztvárný jest.
Svět tento vdechna,
jen přání jsi zdvih …
Opusť je všechna,
bys původ stih.
Pln chceš být věcí,
pln tvorů a skic …
Leč Bůh se přeci
vejde jen v nic !
Pozoruhodné je, jak Holan sám popírá (či tiskne do rozporu) některá svá vlastní slova. Když mluví o pravzoru (bytí) nebo o původu, pak hned v první básni sbírky (A není začátku, s. 11) říká: "A není začátku. Jen první konec s druhým …". Jak tomu rozumět? Pravzor bytí je beztvárný – to znamená mimosvětný, mimo sféru tvarů, tvorů a skic. A o tomto pravzoru, či snad začátku, platí, že "není". Jen proto, že není, tj. že "je" "nic", vejde se do něho Bůh. To znamená, že Bůh je "nic", tj. nejsoucno, bez tvaru – ale právě proto je začátkem, pravzorem … Proti sobě jsou postaveny na jedné straně tvary, věci, tvorové, skici – na druhé "nic", pravzor a původ, event. "svět tento" a – Bůh. Pravý začátek "není", zatímco to, co nazýváme začátkem, je jen "první konec".
(Krouž.blok, list 87-151.) – (Praha, 870327-2.)

Ladislav Hejdánek ()

V 3.svazku Patočkových (samizd.) textů "Umění a filosofie" byl pod názvem "Holan" otištěn dvoustránkový rukopis (s. 220), kde čteme: "Bůh – nejvyšší jsoucno – se vejde pouze v nic, tj. ne-jsoucno, tj. bytí / Bohatství tvorů či tvarů – neplatí proti tomuto nic, tj. události bytí, které přichází v oddanosti v povolnosti". – Je zřejmé, že Patočka předně neváhal o Bohu mluvit jako o nejvyšším jsoucnu a zároveň prohlásit, že "se vejde" pouze v ´nic´, tj. že přesahuje veškeré jsoucno vcelku (tak bychom to mohli reformulovat). "Nejvyšší jsoucno" pak nejenže není a nemůže být součástí a složkou "jsoucna vcelku", ale nemůže být se "jsoucnem vcelku" ani koextenzivní. Tím je odmítnuta koncepce, jež Boha nebo bohy chápe jako nitrosvětské bytosti, a je tím také zamítnut pantheismus, ztotožňující Boha s veškerenstvem. Bůh se do rámce Veškerenstva prostě "nevejde". Ale proč potom připouštět, že – nevejde-li se celý – může se do veškerenstva alespoň nějak vsunout, zasáhnout částečně, vložit se do vnitrosvětských záležitostí? Vždyť tu je ještě známá možnost koncepce Boha zcela mimosvětského, transcendentního, uvnitř světa vůbec se nevyskytujícího (ani částečně)?! Navíc připustíme-li Boha, který "zčásti" je ve světě, ale celý se do rámce veškerenstva "nevejde", vypovídáme tím také cosi důležitého o světě. Především jsou buď ve světě "lokality" takříkajíc posvátné, sakrální – a snad je zase v Bohu nějaká složka (?) profánní, světská, nitrosvětská. Ale nejen to: svět je tak vlastně nabourán, je otevřen (roztržen) směrem k Bohu. Anebo jinak: přímo ke světu (a do světa) patří něco, co sahá mimo jeho rámec – svět je víc než pouhé "jsoucno vcelku". (Krouž.blok, list 87-149.) – (Praha, 870326-1.)

Elias Canetti (1967)

Je docela dobře možné, že Bůh nespí, ale skryl se ze strachu před námi.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 45.)

2. Mojžíšova ()

¹⁸Veškeren pak lid viděl hřímání to a blýskání, a zvuk trouby, a horu kouřící se. To když viděl lid, pohnuli se stáli zdaleka. ¹⁹A řekli Mojžíšovi: Mluv ty s námi, a poslouchati budeme; a nechť nemluví s námi Bůh, abychom nezemřeli. ²⁰Odpověděl Mojžíš lidu: Nebojte se; nebo pro zkušení vás sám Bůh přišel, aby bázeň jeho byla mezi vámi, abyste nehřešili. ²¹Tedy stál lid zdaleka; Mojžíš pak přistoupil k mrákotě, kdež byl Bůh.
(6630, Biblí svatá, Kutná Hora 1940, SZ, str. 69 – 2M 20, 18-21.)