LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Josef Lukl Hromádka (1931)

Náš státní a politický život byl vzrušován a bude záhy jistě zase bouřen otázkou odluky státu a církve. Je to otázka nejen politická a nesmí být vyřizována pouze s hlediska okamžitých veřejných a politických nálad. Co znamenala dualistická organisace evropské společnosti, její rozdělení ve stát a církev? Jaký smysl má mít odluka státu a církve? Jaký je nejhlubší obsah katolické nebo protestantské koncepce církve a stáru a co se z nich dát zužitkovat pro moderní organisaci společenskou? Mají-li být stát a společnost budovány na promyšlených a zdůvodněných základech, nesmí odpovědný státník přistupovat ani k odluce státu a církve beze znalosti náboženských a myšlenkových základů církevních.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 26.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

K tomu všemu uveďme ještě skutečnost, že církve samy se připravily o vážnost, vliv a působivost. Řekli jsme nahoře, že se v nové době změnila celá struktura myšlení a mravního cítění a že tento dějinný vývoj vyřadil církev z rozhodujícího spolupůsobení. Stalo se to i tam, kde církev poměrně konala svědomitě své poslání. Moderní ovzduší a nová mentalita evropských národů nevznikla však sama sebou, přírodní nutností, nýbrž byla vytvořena také proto, že církve neměly dost věrné a sebezapíravé odhodlanosti a myšlenkové náboženské svrchovanosti. Slabost církví měla důvody náboženské a mravní. K tomu právě záleží na církvi a její duchovní síle, nesmí zavírat oči před zaviněnými chybami církevních představitelů i církevní společnosti.
Církev (nebo církve) ztrácejí více a více vědomí svéprávnosti. V každé době církevních dějin najdeme dost příkladů této slabosti. Velkých pastýřských osobností, které dovedly proti vnější moci a proti veřejnému mínění držet vysoko měřítko své víry a života, bylo vždycky poměrně málo. Přizpůsobivost byla v každé době velkým nebezpečím křesťanských církví. Málo lidí odolá vnější/24/mu tlaku a pokušení. Většina i tzv. věřících křesťanů se vždy ráda přizpůsobovala svým přirozeným touhám po pohodlí, klidu, moci a cti. Ale v nově době toto nebezpečí stupňovalo se proto, že se církve organizovaly v rámci států a národů a že se podrobovaly státním a národním požadavkům. Obludné heslo „cuius regio eius religio“, prohlášené úředně na sněmu Augsburském r. 1555, znamená i formálně kapitulaci před mocí státní. Jsou případy heroického odporu proti panovníkům ve jménu Boží pravdy a „svrchovaného krále Ježíše Krista“ (John Knox a Melville ve Skotsku), ale vědomí duchovní, theologické a mravní suverenity slábne. Zestátnění a znárodnění připravilo církve o svéprávnost a vnitřní svobodu – a tím také, ač se to zdá paradoxní, o pronikavý vliv na kulturní vzestup národů.
Církve neporozuměly bolestem doby. Katolictví nese pečeť doby feudální a protestantism representuje nábožensky údobí měšťanské vzdělanosti a buržoasní sociální struktury. Když vznikaly nové třídy ...
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 21-22.)

René Descartes (před 1650)

Omnem igitur collocabit industriam in distinguendis & examinandis illis tribus cognoscendi modis, vidensque veritatem proprie vel falsitatem non nisi in solo intellectu esse posse, sed tantummodo ab aliis doubus suam saepe originem ducere, ……
(pag. 66)
Zaměří tedy veškeré úsilí na rozlišení a prozkoumání těch tří způsobů poznání, a když uvidí, že pravda či nepravda může ve vlastní smyslu být pouze v samotném intelektu, zatím co v oněch dalších dvou má často jen svůj původ, …
(str. 67)
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000, str. 66 a 67.)

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Articulus quartus
Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)

Miloš Rejchrt ()

Quasi partem mundi voco ut animalia et arbusta. Nam genus animalium arbustorumque pars universi est, quia in consummmationem totius assumptum et quia non est sine hoc universum. Unum autem animal et una arbor quasi pars est, quia, quamvis perierit, tamen id ex quo perit, totum est. Aër autem, ut dicebam, et caelo et terris cohaeret; utrique innatus est. Nihil enim nascitur sine unitate.
(5711, Naturales questiones, II, 3.2.)
I call such things as animals and trees a quasipart of the universe. Now, the class of animals and trees is a part of the universe bacause it is considered in the sum of the whole and because there is no universe without such a class; but a single animal or single tree is a quasi-part because even when it is lost nevertheless the whole from which it is lost is still intact. But the atmosphere, as I was saying, is connected both to sky and to earth; it is innate to both. Moreover, whatever is an inborn part of anything has unity. Nothing is born without unity.
(5711, translated by Thomas H. Corcoran; London etc. 1971, p.105.)