LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Patočka (1969)

… Klade se otázka podstaty, aniž se uváží, že k podstatě musí být přístup a že cestu přístupu lze zjasňovat, aniž předmět sám kdy byl definitivně zachycen. Cestu přístupu možno zachycovat reflexívně: dostaneme pak reflexívní filosofii jako metodu, která bude od předmětů sestupovat k podmínkám jejich možnosti. Ale nedostaneme ani absolutno vědomí, ani absolutno existence.
Fenomenologie, reflexívní filosofie, bude vědou, která se bude zabývat založením speciálních věd, problémem, na který stačí; bude nejen philosophia, nýbrž scientia prima. Ale dá si pozor, aby neupadla do hledání podstaty bytí, vědomí atd.,protože nic takového není v možnostech její tematizace. Fenomenologie může z metodických důvodů klást pouze otázky po tom, co může být daností reflexe. Z povahy věci nemůže být ničím než metodou, která vede k podmínkám možnosti, aby předměty byly dány, nikoli k samému jejich bytí.
(Přiroz. svět v meditaci svého autora po 33 letech, in: 6006, Přirozený svět …, Praha 1970, str. 165.)
(7023, Přirozený svět …, Praha 1992, str. 1 – před titulní atd.)

Jan Patočka (1969-70)

V tomto smyslu si Husserl představoval, že filosofie bude moci restituovat starý ideál philosophia prima, ideál jednotícího, jednotného lidského vědění. Viděli jsme jak se to Husserl snažil provést ... To je idea fenomenologie jako philosophia prima, která Husserlovi tanula na mysli.
Husserlova philosophia prima soustředila v sobě nejrozmanitější momenty filosofické tradice, mimo jiné transcendentální motiv Kantovy filosofie. Husserlova fenomenol,orgie chce být transcendentální fenomenologií, protože jejím předmětem nejsou předměty empirické reflexe, nýbrž předměty reflexe, jež podává zkušenost v její nejzákladnější a nejobsáhlejší formě, kde každý předmět se dostavuje před zrak této naprosto radikální reflexe, tedy také předmět věd o subjektu. Snažili jsme se v minulých hodinách podat podrpbnou a do kořene jdoucí kritiku této ideje fenomenologie tím, že jsme podrobili kritice celé základní pojmosloví Husserlovy transcendentální fenomenologie a odmítli metodu zachycení naší zkušenosti v originárně zachycující reflexi.
Otázka, která na nás v této situaci doléhá, je nyní toto: co znamená toto kritické odmítnutí Husserlovy transcendentální fenomenologie? Transcendentální fenomenologie je pro nás slepá ulička. Ale znamená to, že padl rovněž celý Husserlův podnik, totiž zajistit filosofii pomocí základní disciplíny, nějaké philosophia prima, dát jí zase předmět, obsah a metodu? Padla tím celá fenomenologie? Je odmítnutí transcendentální fenomenologie zároveň pádem fenomenologie jako philosophia prima? Musí být tato pretenze také opuštěna? Nemusí eventuálně na místo fenomenologie nastoupit jiná disciplína v této pretenzi, je-li vůbec ještě dnes možné filosofii opakovat? To je jeden z problémů, v nichž teď stojíme.
Jaký byl filosofický svorník té naší kritiky? Jaký byl základní motiv, kolem kterého se kritika točila? Těch kritik byla celá řada. /99/...
(7243, Úvod do fenomenologické filosofie, Praha 2003, str. 98-99.)

Jan Patočka (1969-70)

Husserl vychází ve svém uvažování od objektů, od různých druhů objektivity, jež dávají vodítko pro fenomenologické analýzy. Ale kde bude vodítko pro fenomenologii, jež nepovažuje danost objektů za něco posledního, co může sloužit za vodítko pro analýzu, a z jaké oblasti bude čerpat své poznatky, fenomény, o které jí poběží? Fenomenologie jako každá jiná vědecká disciplína, která chce něco významného poznávat, musí nám přece moci říci něco takového, co dosud nevíme, a to musí čerpat z nějakého oboru, který musí mít svou přesvědčivost, svůj způsob vykazatelnost. Kde je takový obor mimo subjektivitu? Kde jsou fenomény, fenomény jiného druhu, než tematizuje Husserl, něco, co je nejen spolehlivě dáno, nýbrž co je s to sloužit za základ, co funduje další vědění? Kde je taková oblast, když nemáme reflexí zajištěnou subjektivitu?
(7243, Úvod do fenomenologické filosofie, Praha 2003, str. 101.)

Jan Patočka (1970)

Pouze je-li sama povaha ducha rozporná, dvojsmyslná, je-li duch zároveň jsoucnem, které si není zcela průhledné, náleží-li mu právě proto i úsilí o průzračný, tedy objektivní smysl, je možno snad spojit oba úkoly a docílit řešení. To znamená, že fenomenologické metodě je nutno dát podstatně jiný smysl než ten, který mu dal její původce – nemůže být pouhým intuitivním zachycováním fenoménů bez zájmu o tezi světa, který se v nich objevuje, neboť samy fenomény, sám život, jemuž se zjevuje svět, je nutno ne prostě konstatovat, nýbrž dobýt na tom, co v nich samých zatemňuje jejich smysl a tím je zakrývá. ...
(Přirozený svět v meditaci ..., in: 6006, Přirozený svět jako ..., Praha 1970,
str. 167.)

Jan Patočka (1975)

Myšlenka, že dějiny jsou doména jednání ze svobody a svoboda že spočívá v uchopení možnosti nechat věci být, čím jsou, nechat je objevit se, ukázat se, v ochotě být jim půdou k projevení, v pohotovosti k otřesu jistot zvyklých a „daných“, aby se ukázalo to, co opravdu jest: tato myšlenka na první pohled se zdá spadat pod kritiku onoho historického subjektivismu, který vládl v historické disciplíně před objevením věcných metod. Analyzujících objektivní podmínky takových „subjektivních“ pozic, jako je svoboda její vědomí. Fenomenologická metoda v historii se zdá jen novým terminologickým vydáním idealistického subjektivismu, a to vydáním zhoršeným, protože nejenže prohlašuje za motor dějin něco /150/ tak subjektivního, jako je porozumění, pochopení, nýbrž toto porozumění vydává libovůli interpretace, která „otřesenému“ jedinci připadá právě vhodnou. Idealistická metoda falešně vydává za ženoucí sílu dějin rozum, ale přitom pretenduje na objektivní, všeobecnou platnost; existenciálně orientovaná fenomenologie má jak subjektivní, tedy nevěcný princip, tak rovněž rezignuje na obecnou platnost.
Co však konkrétně znamená tato výtka subjektivismu? Co znamenala, vržena do tváře idealismu? ...
(6633, Kacířské eseje, Praha 1990, str. 149-50.)