LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<    <   4 / 5   >    >>
records: 21

Fenomenologie a subjektivita

Martin Heidegger (1963)
„Čistá fenomenologie“ je „základní vědou“ fenomenologické filosofie. „Čistá“ znamená: „transcendentální fenomenologie“. Jako „transcendentální“ je však kladena „subjektivita“ poznávajícího, jednajícího a hodnoty kladoucího subjektu. Oba názvy, „subjektivita“ a „transcendentální“, naznačují, že „fenomenologie“ vědomě a rozhodně zabočila do tradice novověké filosofie, a to ovšem tak, že „transcendentální subjektivita“ nabývá fenomenologií původnější a univerzální určitelnosti. Fenomenologie podržela „prožitky vědomí“ jako svou tematickou oblast, nyní však v systematicky rozvrženém a zajištěném probádávání struktury prožitkových aktů jdoucím ruku v ruce se zkoumáním předmětů prožitých v jednotlivých aktech, a to co do jejich předmětnosti.
V tomto univerzálním rozvrhu fenomenologické filosofie mohlo nyní být vykázáno systematické místo i „Logickým zkoumáním“, která zůstávala jaksi filosoficky neutrální. Téhož roku 1913 vyšlo dílo ve druhém vydání u téhož nakladatele. Většina zkoumání byla mezitím ovšem podrobena „pronikavému přepracování“. ...
(Moje cesta k fenomenologii, př. Ivan Chvátík, in: 7410, Konec filosofie a úkol myšlení, Praha 1993, str. 41.)
date of origin: říjen 2006

Fenomenologie jako metoda

Ladislav Hejdánek (2014)
Fenomenologii jako filosofii neberu (neuznávám), ale beru ji (a uznávám) jako metodu, a to metodu významnou, ale pouze jednu z několika (eventuálně mnoha) dalších. Že fenomenologii nelze považovat za filosofii (tj. za druh filosofie, ale přece jen celé filosofie), o tom svědčí naprosto přesvědčivě třeba matematika a geometrie, které se zrodily vlastně v téže době jako sama filosofie. Dnes ovšem je možno uvést obrovské úspěchy takových disciplín, jakými jsou teoretická fyzika, fyzikální kosmologie anebo jaderná fyzika; nikdy by nic takového nebylo možné bez oněch Husserlem kritizovaných „konstrukcí“ a jen na základě fenoménů (fenomenální skutečnosti) a za dodržení známé „fenomenologické redukce“. Právě tak ovšem nelze za jedině oprávněnou a správnou považovat metodu matematických (nebo obecně logických a „logistických“) konstrukcí. Zkrátka a dobře, skutečnost je mnohem komplikovanější nebo spíše vrstevnatější, má mnohem víc úrovní či aspektů, než aby mohla být myšlenkově uchopována a zpracovávána jedním jediným způsobem, jedinou univerzální metodou. To však nelze považovat za nedostatek té či oné metody, že ji nelze aplikovat na všechno, jako by cílem byl nalezení metody univerzální a tím jedině správné. Chtěl-li by někdo trvat na „fenomenologické redukci“ jako filosoficky obecně závazné, projevoval by neúnosný a nepřijatelný dogmatismus – anebo by prostě musel připustit aplikovatelnost jiných přístupů a metod jako v zásadě rovnoprávných, i když třeba v dané oblasti nebo v dané době méně úspěšných a užitečných (což se pochopitelně s časem a s příslušnými sférami zájmu může dost měnit). Proto svědčí o nedomyšlenosti a vlastně povrchnosti takových soudů, jako že já nepřijímám fenomenologické zásady nebo že nevycházím z fenomenologických principů. Věc je poměrně jednoduchá: když někdo jednu z možných metod považuje ať už za jedinou oprávněnou nebo za základní, přestává mít právo o sobě mluvit jako o filosofovi a o svém způsobu myšlení jako o filosofickém, a vlastně se odtrhuje od filosofie tak, jak se odedávna odtrhovaly a osamostatňovaly ostatní rozmanité „vědy“ a jak bez filosofie ztrácely svou všeobecnou jednotu, svou původní filosofickou integritu.
(Písek, 141229-1.)
date of origin: prosinec 2014

Reflexe a absolutní pravda | Fenomenologie jako metoda

Ladislav Hejdánek (2015)
Fenomenologie, reflexívní filosofie, bude vědou, která se bude zabývat založením speciálních věd, problémem, na který stačí: bude nejen philosophia, nýbrž scientia prima. Ale dá si pozor, aby neupadla do hledání podstaty bytí, vědomí atd., protože nic takového není v možnostech její tématizace. Fenomenologie může z metodických důvodů klást pouze otázky po tom, co může být daností reflexe. Z povahy věci nemůže být ničím než metodou, která vede k podmínkám možnosti, aby předměty byly dány, nikoli k samému jejich bytí.
Tato námitka se dobře formuluje in abstracto, dokud konkrétně nerozebíráme předmět reflexe, totiž zkušenost. Jakmile však tento rozbor začneme konkrétně provádět, jakmile zejména začneme provádět rozbor prvopočátečních základů vědy, ukáže se nám – jako se ukázalo Husserlovi v jeho rozborech prvopočátečního založení geometrie – že intence vědy tkví v intenci života, směřující k původně životní, praktické pravdě, která potom prostřednictvím idealizací je pochopena jako aspekt, fenomén pravdy o sobě.
Z původní pravdy relativní k životu vyrůstá intence pravdy o sobě, tedy tato předpokládá onu. Pravda relativní k životu předpokládá pak nepochybně dále pravdu života, který nějak o sobě „ví“, i když to není vědění ve formě předmětné a reflektované, nýbrž praxe, která si ně/165/jak rozumí. Při konkrétním provádění úkolu reflexívního sebeujasnění jsme tedy rychle vedeni zpět k otázce: patří reflexe původně do souvislosti života předteoretického jako prostředek jeho zjasňování, které nechce být obětí vlastní interesovanosti, jako vnitřní praxe, nebo je něčím zásadně odlišným? A je-li čímsi odlišným, jak se potom vyhnout důsledku, že je skutečně branou do absolutna?
(Přirozený svět v meditaci ..., in: 6006, Přirozený svět jako ..., Praha 1970,
str. 165.)
date of origin: únor 2015

Fenomenologie – metoda

Jan Patočka (1970)
Pouze je-li sama povaha ducha rozporná, dvojsmyslná, je-li duch zároveň jsoucnem, které si není zcela průhledné, náleží-li mu právě proto i úsilí o průzračný, tedy objektivní smysl, je možno snad spojit oba úkoly a docílit řešení. To znamená, že fenomenologické metodě je nutno dát podstatně jiný smysl než ten, který mu dal její původce – nemůže být pouhým intuitivním zachycováním fenoménů bez zájmu o tezi světa, který se v nich objevuje, neboť samy fenomény, sám život, jemuž se zjevuje svět, je nutno ne prostě konstatovat, nýbrž dobýt na tom, co v nich samých zatemňuje jejich smysl a tím je zakrývá. ...
(Přirozený svět v meditaci ..., in: 6006, Přirozený svět jako ..., Praha 1970,
str. 167.)
date of origin: únor 2015

Fenomenologie existenciálně orientovaná

Jan Patočka (1975)
Myšlenka, že dějiny jsou doména jednání ze svobody a svoboda že spočívá v uchopení možnosti nechat věci být, čím jsou, nechat je objevit se, ukázat se, v ochotě být jim půdou k projevení, v pohotovosti k otřesu jistot zvyklých a „daných“, aby se ukázalo to, co opravdu jest: tato myšlenka na první pohled se zdá spadat pod kritiku onoho historického subjektivismu, který vládl v historické disciplíně před objevením věcných metod. Analyzujících objektivní podmínky takových „subjektivních“ pozic, jako je svoboda její vědomí. Fenomenologická metoda v historii se zdá jen novým terminologickým vydáním idealistického subjektivismu, a to vydáním zhoršeným, protože nejenže prohlašuje za motor dějin něco /150/ tak subjektivního, jako je porozumění, pochopení, nýbrž toto porozumění vydává libovůli interpretace, která „otřesenému“ jedinci připadá právě vhodnou. Idealistická metoda falešně vydává za ženoucí sílu dějin rozum, ale přitom pretenduje na objektivní, všeobecnou platnost; existenciálně orientovaná fenomenologie má jak subjektivní, tedy nevěcný princip, tak rovněž rezignuje na obecnou platnost.
Co však konkrétně znamená tato výtka subjektivismu? Co znamenala, vržena do tváře idealismu? ...
(6633, Kacířské eseje, Praha 1990, str. 149-50.)
date of origin: září 2014