LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile
Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.
Galaxie - nejstarší
Ladislav Hejdánek
(2005)
Zprávu čtk (viz; chybí přesné datování) z r. 2005 o objevu velkého shluku galaxií by bylo dobré ověřit a snad upřesnit. O „mladém vesmíru“ se asi dá jen těžko mluvit, jde-li o dobu 5 miliard let po Velkém třesku; v té době už jistě kolabovaly obrovské hvězdy první generace a rozprášily do svého okolí velké množství těžších prvků, takže se mohly začít formovat hvězdy druhé generace (kde už nepřevládal jen vodík a helium). Bylo by proto nepochopitelné, kdyby v té době už neexistovaly celé kupy hvězd v širším rámci galaxií, a tedy také kupy galaxií. Ty se přece musely formovat již při formování prvních hvězd s mraků hvězdné materie. Je ovšem možné, že nějaké starší supergalaxie se teprve potom začaly roztrhávat na jednotlivé galaxie, které se od sebe začaly vzdalovat (a vytvářet ony struktury jakýchsi „buněk“). Možná proto byly tehdejší galatické kupy tak rozsáhlé. Celá zpráva (resp. její zdroj) vychází z odhadu nynějšího stáří vesmíru na 14 miliard let (ještě poměrně nedávno se odhadovalo 17 miliard i více). Je-li vzdálenost (a ergo stáří) objeveného shluku galaxií zmiňovaných 9 miliard let, mohlo by z toho vyplývat, že naše centrální hvězda, Slunce, bude náležet přinejmenším k třetí generaci hvězd, neboť stáří její a také její planetární soustavy se odhaduje na méně než 5 miliard let, obvykle asi 4,5 miliardy let. Nejspíš tedy i naše galaxie vznikla nejenom pohlcením jiných, menších galaxií, ale původně rozpadem nějakého obrovitého shluku galaxií (resp. proto-galaxií), takže k ní bude nepochybně patřit spousta již starých, „mrtvých“ hvězd, ale také hvězd zhroucených a hvězd „bývalých“, nyní už černých děr, které je ve většině případů možno jen nesnadno odhalit, pokud v jejich relativní blízkosti nejsou nějaké jiné hvězdy. Všechno se zdá nasvědčovat tomu, že celková hmota našeho Vesmíru je lehce nadkritická (pokud lze spoléhat na naše dosavadní znalosti). (Písek, 050810-3.)
date of origin: srpen 2005
Rezistence | Guizot, François | Doktrináři a protestatismus | Potlesk | Protestování
José Ortega y Gasset
(1930)
Guizot měl však vždycky špatný ohlas, jako většina doktrinářů. Když vidím, jak k nějakému člověku směřuje snadný a vytrvalý potlesk, vyvstane ve mně důrazné podezření, že v onom člověku nebo skupině se spolu se skvělými vlohami vyskytuje i cosi nadmíru nečistého.Snad trpím omylem, musím však říci, že jsem ho nehledal, ale že ho ve mně nahromadila zkušenost. V každém případě se odvažuji tvrdit, že skupina doktrinářů, které se každý vysmíval a tropil si z ní daremný posměch, je po mém soudu to nejhodnotnější, co se v politice našeho kontinentu v průběhu XIX. století vyskytlo. Doktrináři totiž byli jediní,, kdo jasně viděli, co je třeba v Evropě po Velké revoluci udělat, a kromě toho uprostřed rostoucí vulgarity a frivolnosti XIX. století učinili svými osobnostmi důstojné a odměřené gesto. Jelikož všechny formy, jimiž společnost propůjčuje věrohodnost individuu, byly porušeny a neplatily, mohl si jedinec svou důstojnost vytvořit pouze z hloubi sebe sama. Ale to je obtížně proveditelné bez nadsázky, i kdyby sloužila jen jako obrana před orgiastickým zanedbáním povinností, v němž žilo jedincovo okolí. Nuzot dokázal být stejně jako Bister Keton mužem, který se nesměje. A takový se nikdy nezapomíná. Ztělesňuje několik generací nîmských protestantů, kteří žili v neustálém střehu, aniž mohli plout s proudem sociálního prostředí, aniž na sebe mohli nedbat. Do podoby instinktu se v nich proměnil radikální dojem, že existovat znamená nesistovat, opřít se oběma nohama o zemi a postavit se proti proudu. V době, jako je naše, v době pouhých „proudů“ a dezercí, je dobré vejít ve styk s muži, kteří se „nenechají vléci“. Doktrináři jsou vynikajícím případem intelektuální odpovědnosti, to znamená toho, co nejvíce chybělo evropským intelektuálům od roku 1750, nedostatku, který je svým způsobem jednou z hlubokých příčin současného zmatku.
(7050, Vzpoura davů, př. V. Černý, Praha 1993, str. 24.)
date of origin: srpen 2008
Generování času | Čas – jeho generování
Ladislav Hejdánek
(2007)
Otázka po tom, čím je generován přicházející čas (tedy po nějakém „generátoru“ času) je předsudečná, protože nezdůvodněně sugeruje, že čas je „generován“ něčím jsoucím, tj. něčím, co má aspoň stránku čehosi daného, předmětného; jinými slovy sugeruje, že lze pracovat s myšlenkou „kauzality“. Přicházející čas však nemůže být „generován“ ničím „jsoucím“ v tomto smyslu, ale je naopak předpokladem toho, aby vůbec nějaké „jsoucí“ mohlo „být“, neboť „bytí“ jsoucna je bytím událostného dění, jež je integrováno v celek. A bez času resp. mimo čas není žádného „bytí“. Pochopitelně je možné otázku „zdroje“ času skrýt tím způsobem, že ji prohlásíme za neoddělitelnou od otázky „bytí“ samého: kdekoli „je“ nějaké „bytí“, tj. kdekoli se něco děje, už když se to začíná dít, má to „svůj“ čas – a nepotřebuje to nějaký „jiný“ čas, aby se to dělo. Ovšem pak se dostáváme před dva obrovské problémy, které v tom případě nemůžeme nechat žádným způsobem stranou: 1) odkud se bere každé takové vnitřně integrované událostné dění, které má spolu se sebou neodlučně spjat také svůj čas (jinými slovy: jak je generováno bytí každého jsoucna – a tedy i každé jsoucno samo), a 2) jak je možné, že každé událostné jsoucno je už na svém počátku schopno v nějakém smyslu integrovat do svého dějícího se „bytí“ i to, co ještě ani v jeho vlastním rámci nenastalo, tj. svou vlastní „budost“. A právě za tento druhý problém a v něm se znovu skrývá, ale pro pozorného myslitele i znovu otvírá otázka původu či zdroje „času“, byť v tomto případě jen „vlastního času“. V řešení prvního problému jde především o tu „složku“ (což je nevhodný termín, neboť vůbec nejde o nějaké „skládání“) jsoucna-události, která je vyznačena novostí, neboť ve všech případech „složitějších“ („vyšších“) událostí je v uskutečňování (výkonu) vlastního bytí využíváno jiných událostí a komplexů událostí („nižších“) jako „materiálu“; vždycky se však musíme tázat po „subjektu“ takového využívání „materiálu“ (tj. po témž „subjektu“ samého výkonu vlastního „bytí“), neboť právě tento „subjekt“ nemůže být odvozován z ničeho „jiného“, již dřívějšího, předcházejícího, minulého, již dříve „daného“. A to je rozhodující i pro řešení druhého problému, neboť to je nepochybně právě tento z ničeho předcházejícího neodvoditelný „subjekt“, který ve výkonu sjednocování svého vlastního bytí musí již od samého počátku sjednocovat, integrovat do svého událostného celku i to, co ještě nenastalo a ani nastat nemohlo, protože k tomu může dojít teprve v dalších fázích událostného dění: právě tento subjekt (resp. jsoucno-událost jakožto subjekt) musí garantovat onu sounáležitost své budosti se sebou jakožto sjednoceným celkem.
(Písek, 070424-3.)
date of origin: duben 2007
Generalizace a statistiky
Ladislav Hejdánek
(2008)
Tzv. exaktní vědy jsou založeny na matematizaci a na kvantifikacích, a to mělo po dlouhé věky velký vliv na všechny ostatní způsoby myšlení. S jednotlivostmi a jednotlivými případy a situacemi má tento způsob myšlení a uvažování dost neblahé potíže, neboť vše, co odporuje „průměru“, je třeba vyložit jako výjimku, jako nahodilost a odchylku, k níž není třeba přihlížet. Přesto se v myslích nejen většiny lidí, ale právě také vědců (a nejen přírodních) sveřepě udržuje a vytrvale přežívá, ačkoli se vlastně proti němu stále víc prosazuje myšlení „vývojové“ (tedy zejména dějepisné a dějezpytné) a zejména dějinné. Darwin vlastně odhalil zcela nový pohled na organismy tím, že je zasadil do vývojových linií. Přímým výsledkem nového pohledu bylo, že např. Gaussova křivka se dostává do pohybu, a to celá, tedy i se svým vrcholem i se svými okraji.
(Písek, 080824-1.)
date of origin: srpen 2008
Gravitace kvantová | Kvantová gravitace | Gravitony
Wikipedie
()
Kvantová gravitace je soubor otázek ve fyzice, k jejichž vyřešení je třeba znát jak správnou teorii gravitace, kterou je s velkou přesností obecná teorie relativity Alberta Einsteina, tak i kvantovou mechaniku. Typické jevy studované v kvantové gravitaci jsou výroba kvant gravitačních vln, tzv. gravitonů, jejich rozptyl, vyzařování černých děr a „kvantová pěna„, tedy chaotický a bublající stav časoprostoru na nejkratších délkových měřítkách.
Ukazuje se, že je velmi obtížné vytvořit teorii, která respektuje jak obecnou relativitu, tak kvantovou mechaniku. Nejnadějnější způsob, jak obě klíčové teorie usmířit, je teorie superstrun.
date of origin: září 2008