LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<  <   1 / 3   >    >>
records: 11

Idea – logika ideje

Jan Patočka (1946)
... K logice ideje náleží nesporně známá sókratovská věta, že je lépe (ač to neznamená: že je dobré samo o sobě!) bezpráví trpěti nežli činiti; k ní náleží uvědomělost odpovědných, že pro sebe nechtí výsad; k ní náleží vnitřní význam oběti do krajnosti; fakt, že c o z hlediska vnějšího je čirou ztrátou, může být vnitřním naplněním (nehledě ke všem vnějším účelnostem, jako odezva, kterou vzbudí smrt za ideu, a její propagační význam).
Není pochyby o tom, že základní teoretikové socialismu znali dobře, co chce logika ideje. Slavný Marxův výrok o tom, že nejde o to svět vykládat, nýbrž změnit, svědčí o tom, že jim nešlo o „ryzí teorii“, nýbrž o skutečnou proměnu v bytí člověka. A známí námitka proti metafyzice, že zdržuje od naléhavého úkolu revolučního, svědčí o tom, že ideovou nutnost uskutečnění kladli nad pouhé pojetí, které se distancuje od předmětu, k němuž je lhostejné. Jenže ideová logika je těžký, nedořešený filosofický problém; jeho rozřešení prostředkem „dialektické metody“, tj. logiky jiné než formální, a přece objektivní a věcné, je ve sporu s bytostnou niterností ideové logiky; sice překlenuje rozdíl mezi skutečností nynější a budoucí, individuální a společenskou, ale veškerém proces ideový překládá mimo lidskou niternost do věcí samých; takže svoboda člověka je čímsi mimolidským; uskutečňuje se jaksi vně člověka procesem, na jehož konci stojí jako budoucí cíl, a nikoli jako sám tento uskutečňující se proces.
A zde je něco, v čem přes zkušenosti, ba právě skrze zkušenosti poslední války zůstává v platnosti idea jakožto projev nitra, projev nitřní svobody. Takovému pojímání je nasnadě předhazovat abstraktnost, nereálnost, iluzivnost; nic není méně oprávněno. ...
(Ideologie a život v ideji, in: Umění a čas I., Spisy 4, Pha 2004, str. 130.)
date of origin: červenec 2007

Negativní platonismus | Platonismus negativní | Idea jako non-realita

Jan Patočka (1945-48)
Krátce – Idea, jak my ji chápeme, je jediná non-realita, která nemůže být výkladově osvětlena jako konstrukce z pouhých realit; není předmětem kontemplace, poněvadž není vůbec předmětem; je nezbytná k pochopení lidského života, jeho zkušenosti o svobodě, jeho vnitřní historičnosti; ukazuje se a osvědčuje se jako stálý apel k překročení pouhé dané předmětnosti a věcnosti, jehož vnějším překladem je lidská tvorba nového a stále opakované úsilí vybřednout /57/ z úpadku, k němuž nás odsuzuje setkávání v pouze daném. Idea, jak ji chápeme, není moc absolutního zpředmětnění, jako je v zárodku idea historického Platóna; jakožto absolutní předmět je Platónova idea výzvou k člověku, aby se postavil do středu univerza a ovládl je, jako ovládá konec konců tím, že participuje na ideovém univerzu, prostřednictví ideje vědění celý inteligibilní a senzibilní kosmos. Tato tendence platónské metafyziky se neuplatnila, nevyžila plně v samotné filosofii Platónově ani vůbec v antice a středověku, poněvadž ji tam ještě tlumilo celkové mytické nebo theologické zaměření tehdejšího člověka; ale moderní metafyzika se svým antropologismem a svou vůlí k naprosté supremacii člověka nad předmětným jsoucnem, se svým naturalismem, konstruktivismem (technicismem) a mocenskou vůlí je plným rozvinutím tendence založené v zárodku již zde. Naproti tomu platonismus, jak zde vyložen, ukazuje nejen důstojnost člověka, ale také jeho nepřekročitelnou mez; schvaluje vládu, kterou člověk zavádí nad předmětným jsoucnem, ale ukazuje, že jeho povoláním není takto vládnout, nýbrž sloužit; ukazuje, že existuje cosi vyššího než člověk, s čím je existence člověka nerozlučně spojena a bez čeho vysychá základní proud našeho historického života. Platonismus takto pojatý je filosofie zároveň velice chudá i bohatá. Chudá, protože se vzdala nároku, který historický platonismus sice neprovedl, ale přece jen v celé další tradici podnítil, totiž nároku na vědecký systém; nedovede nic obsahově kladného povědět ani o ideji, ani o člověku, nepretenduje na univerzální klíč, který otvírá všechny zámky. Nechce /58/ se postavit na místo žádné skutečně empirické vědy a suplovat snad nějakou domněle hlubší metodou její konečné, ale solidní úsilí. Ukazuje naopak pravou úctu k vědě a její autonomii; ukazuje, jak přes všecky důležité dary, jež věda přijala od metafyziky, třeba se stejně varovat toho, aby filosofie suplovala vědu a zvedala nějaké nároky věcného nebo metodického vědění, jako toho, aby věda se zabsolutnila v metafyziku sui generis. Filosofie záporného platonismu je chudá, poněvadž ví jen o jednom a toto jedno nesděluje přímo jako věcnou znalost, která je ve světě k dispozici a na kterou lze proto vždy ukázat a odkázat. Negativní platonismus je to „prekérní postavení filosofie, která se nemůže opřít o nic na zemi ani na nebi“, o němž mluvil Kant. Je však také bohatá, poněvadž zachovává člověku jednu z jeho podstatných možností, totiž filosofii, očištěnou od metafyzických nároků; ukazuje, kde ji nelze žádným jiným duchovním elementem, teoretickýcm či praktickým, z její nejvlastnější domény vypovědět; zachraňuje člověku dále možnost opřít se o pravdu, která není relativní a světská, i když nemůže být formulována kladně a obsahově. Ukazuje, co pravdy je na odvěkém metafyzickém zápasu člověka, na jeho boji o cosi povýšeného nad přírodnost a tradičnost, na zápase o věčné a nadčasové, na stále se obnovujícím boji proti relativismu hodnot a norem, a to při současném přitakávání myšlence o základní historičnosti člověka a relativnosti jeho rientace v okolí, jeho vědy a praxe, jeho obrazů života i světa.
(Negativní platonismus, Praha 1990, str. 56-58.)
date of origin: listopad 2014

Idea a myšlenky

Jan Patočka (1946)
Ideologie, programy, myšlenky, nápady, pojetí přicházejí a odcházejí; idea člověku zůstává. Ale tato idea není ani učený výtvor konstruktivního rozumu, ani pohádka nějakého postranního světa. Je tím, co člověku věčně zbývá, kdykoli situaci, do níž je postaven, se mu objeví jako základní ohrožení celého jeho vnitřního bytí. Nemohla neosvítit ani tuto válku. Chceme, aby osvětlovala i tento mír, jeho boj o nového člověka, o přebudování jeho společenských vztahů. A vše, co se v tomto směru děje, budiž touto idejí souzeno!
(Ideologie a život v ideji, Umění a čas I, Spisy 4, 2004, str. 131.)
date of origin: září 2014

Socialismus jako ideologie a jako idea | Socialismus jako idea | Ideologie x idea | Idea x ideologie

Jan Patočka (1946)
Ideologie jakožto působící teorie nemůže se sama vymknout z mezí logiky teorie, logiky, která na svůj předmět pohlíží zvenčí. Naproti tomu ideová logika má tu zvláštnost, že není jen pouhým „přemýšlením o věci“, nýbrž identifikací s ideou. Takovou logiku v klasickém specimen máme u Sókrata, který přemýšlí p tom, co je dobré, s tím výsledkem, že dobro nekonstatuje (naopak, pouhý konstatující výměr jeho myšlení stále nějak uniká), ale že se dobrým stává – že se dobré v samém tomto životě a myšlení usidluje. Avšak idea člověka je v podařte stále táž, jen historická situace, v níž se uskutečňuje, se mění, jen hlavní fronta, proti níž se staví, je vždy jiná. Idea je lidská svoboda; idea člověka je idea lidské svobody. Pohlížet na člověka ryze věcně zůstane vždy naprostým opakem ideje. Proto je socialismus idea: Tvrdí a ztělesňuje lidskou svobodu v rozdílu od hospodářského útlaku a vykořisťování člověka člověkem. Proto je však též v nepřekonatelném napětí s naturalistickou ideologií. Podle logiky ideje je člověk s to žíti z vlastního pramene, podle věcné logiky jen z celkového kontextu věcí; podle jedné je lidský svět autonomní, samoúčelný svět bratrských vztahů, podle druhé jen obraz věcného pořádku; podle první je původem vší hodnoty, tím nejvážnějším, podle druhé naprosté ničil ceny, tím nejlehčím; jedna zná rozdíl mezi tím, co je dovoleno a co nikoli, druhá jen rozdíl mezi tím, co lze a nelze provést. Rozdíl dvojí logiky je též důvodem toho, co mnozí cítili jako tak zvláštní diskrepanci v moderním socialismu, totiž posvěcení prostředků účelem. Toliko ve věcné logice platí neutralita prostředků, poněvadž jsou to pouhé příčiny věcných následků a nezáleží na ničem jiném než na účinku; v ideové logice toto neplatí, poněvadž tu nejde o pouhý výsledek věcný, nýbrž o uskutečnění člověka, o to, aby životně, vnitřně splynul s ideou, která mu kyne; a tu je jasné, že ji v sobě neuskuteční, pakliže vyvine vlastnosti a síly, které s ní jsou v zásadním rozporu, jestliže lidskost bude uskutečňovat nelidským násilím, pravdu a upřímnost umlčováním a lhaním, bratrství ovládnutím zevně i zevnitř. ...
(Ideologie a život v ideji, in: Umění a čas I., Spisy 4, Pha 2004, str. 129.)
date of origin: červenec 2007

Idea

Jan Patočka (1946)
Ideologie, programy, myšlenky, nápady, pojetí přicházejí a odcházejí; idea člověku zůstává. Ale tato idea není ani učený výtvor konstruktivního rozumu, ani pohádka nějakého postranního světa. Je tím, co člověku věčně zbývá, kdykoli situace, do níž je postaven, se mu objeví jako základní ohrožení celého jeho vnitřního bytí. Nemohla neosvítit ani tuto válku. Chceme, aby osvětlovala i tento mír, jeho boj o nového člověka, o přebudování jeho společenských vztahů. A vše, co se v tomto směru děje, budiž touto idejí souzeno!
(Ideologie a život v ideji, in: Umění a čas I., Spisy 4, Pha 2004, str. 130.)
date of origin: červenec 2007