Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Hynek Vignon (2001)

Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts

Maurice Merleau-Ponty (1953)

La tradition est oubli des origines, disait le dernier Husserl. Justement si nous lui devons beaucoup, nous sommes hors d´état de voir au juste ce qui est à lui. A l´égard d´un philosophe dont l´entreprise a éveillé tant d´échos, et apparemment si loin du point où il se tenait lui-même, toute commémoration est aussi trahison, soit que nous lui fassions l´hommage très superflu de nos pensées, comme pour leur trouver un garant auquel elles n´ont pas droit, – soit qu´au contraire, avec un respect qui n´est pas sans distance, nous le réduisions trop strictement à ce qu´il a lui-même voulu et dit … Mais ces difficultés, qui sont celles de la communication entre les „ego“, Husserl justement les connaissait bien, et il ne nous laisse pas sans ressource en face d´elles. Je m´emprunte à autrui, je le fait de mes propres pensées: ce n´est pas là un échec de la perception d´autrui, c´est /242/ la perception d´autrui.
(Le philosophe et son ombre, in: 4149, Éloge de la philosophie, Gallimard, Paris 1960, p. 241-2.)

slovníky ()

česky: právo (od „pravé“ strany, podobně spravedlnost, správný, pravda, pravý, pravidlo atd.)
německy: Recht (od „rechte“ Seite, richtig, recht haben, Gerechtigkeit, )
anglicky: right (od right side, to be right, righteousness, též straight, correct, true, just)
francouzsky: droit (od přímý, rovný, též pravý; la droite – pravá strana)
latinsky: ius (též iurisprudentia, iustus, iustitia)

Ladislav Hejdánek (2012)

Mezi nejstaršími řeckými filosofy se poprvé objevil názor, že základní stavební kameny skutečného světa jsou vnitřně homogenní a navenek inertní. Nejznámější je Empedoklés, jehož učení o základních čtyřech elementech (stoicheia) mělo nadlouho na další myšlení velký vliv. Jakousi protiváhou netečných elementů (prvků) se měly stát dva „činitelé“, dvě „síly“, které ony inertní prvky ovládaly, totiž Láska a Svár. Sám Aristotelés se k jeho koncepci kriticky vyjadřoval a zpochybňoval zejména onu dvojici, která by měla být nahrazena silou jedinou (s argumentem, že táž „síla“ v něčem působí rozpadání nebo oddělování, ale eo ipso zároveň spojování). Myšlenku inertních „elementů“ však nezpochybňoval, nepochybně také pod vlivem atomistů, které v mnohém pozitivně hodnotil, zvláště Démokrita. Působení výlučně vnějších „sil“ však prolomil přinejmenším Platón svým pojetím „duše“ jako toho, co k pohybu (změně) vede zevnitř (to sice převzal i Aristotelés, ale rozšířil to o chápání tzv. energeia, což může být chápáno jako cosi širšího a obecnějšího než duše, ale také jako pouze jiné pojmenování). Na Aristotela navázali na sklonku nové doby zejména myslitelé, kteří odmítali redukcionismus mechani(ci)stů a „materialistů“ a poukazovali na nutnost předpokladu zvláštní životní síly či energie při chápání životních projevů a vůbec života (vis vitalis, odtud vitalisté). Je nicméně s podivem, že i tito vitalisté jakoby bez protestů akceptovali neživou „hmotu“ jako inertní, a to i když se někdy nechali inspirovat myšlenkou „nitra“ Leibnizových monád, jejichž aktivita měla ovšem pouze „soukromý“, individuálně omezený charakter a vlastně nemohla navenek nic ovlivňovat. Vitalistům zcela unikla myšlenka, kterou prosadil vlastně až Hegel, a to nezávisle na vitalistech a jejich akceptování inertní hmoty; až Hegel rozpoznal zásadní důležitost nalezení cesty přechodu mezi „nitrem“ a „vnějškem“, a to oběma směry. Teprve Hegel skutečně myšlenkově překonal (nejen odmítl) myšlenku čehokoli inertního, vůči okolí netečného, a to důrazem nejen na skutečnost, ale na obrovský význam niternosti a vnitřní aktivity.
(Písek, 120811-1.)