Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Robert Silverberg ((1974))

• – Ako teda chceš dať svojmu životu väčší zmysel? — spýtal sa Munsey.
• – Neviem. Nemám nijakú predstavu, čo by mi pomohlo. Ale viem, viem, ktorí ľudia žijú zmysluplným životom.
• – Ktorí?
• – Tvorcovia, Harry. Ľudia, ktorí dajú veciam tvar, ktorí ich vyrobia, ktorí im vdýchnu život. Beethoven, Rembrandt, doktor Salk, Einstein, Shakespeare, ľudia tohto druhu. Nestačí len žiť. Dokonca nestačí ani mať dobrú náladu a jasnú myseľ. Človek musí čímsi prispievať k súčtu výdobytkov ľudstva, čímsi naozajstným, hodnotným. Musí dávať. Mozart. Nevvton. Kolumbus. To boli ľudia schopní načrieť do žriedla tvorby, tam dolu, do toho vriaceho chaosu prvotnej energie, a vytiahnuť odtiaľ čosi, dať tomu tvar a stvoriť niečo jedinečné a nové. Nestačí / zarábať peniaze. Nestačí ani vyrábať ďalších Breckenridgeov alebo Munseyov. Chápeš ma, Harry? Žriedlo tvorby. Zásobáreň života, ktorou je boh. Myslel si si niekedy, že veríš v boha? Zobudil si sa uprostred noci a povedal si si: Áno, áno, predsa len Niečo jestvuje, už verím, verím! Nemám teraz na mysli chodenie do kostola, dúfam, že mi rozumieš. Chodenie do kostola nie je v súčasnosti ničím iným ako podmieneným reflexom, niečím ako cukaním, tikom. Mám na mysli vieru. Vieru. Stav osvietenia. Nemám na mysli ani boha ako starca s dlhou bielou bradou, Harry. Myslím tým čosi abstraktné, silu, moc, prúd, zdroj energie tvoriaci základ všetkého a všetko spájajúci. Tým zdrojom je boh. Boh je tým zdrojom. Predstavujem si to žriedlo ako akési more roztavenej lávy pod zemskou kôrou: je tam, plné horúčavy a sily, je prístupné pre všetkých, ktorí poznajú cestu. Do tohto žriedla načrel Platón, Van Gogh, Joyce, Schubert, El Greco. Len niekoľko šťastlivcov vie, ako k nemu preniknúť. Väčšine z nás sa to nepodarí. Väčšine sa to nepodarí. Pre tých, ktorým sa to nepodarí, je boh mŕtvy. Čo je ešte horšie – pre nich ani nikdy nežil. Božemôj, aké je to strašné byť zajatcom doby, keď sa všetci stále krútia dokola ako oživené mŕtvoly, odrezané od energie ducha; hanbia sa čo i len uznať, že podobná energia jestvuje. Nenávidím to. Nenávidím celé toto smradľavé dvadsiate storočie, vieš o tom? Dáva ti to celé nejaký zmysel? Vyzerám veľmi opitý? Uvádzam ťa do rozpakov, Harry? Harry? Harry?
(7276, Deti vesmírnej noci, prel. I.Slobondík, Bratislava 1989, str. 266-67.)

Thomas M. Disch (1940-)

… Len zriedkakedy sa spoločnosť odpútala od svojej minulosti tak dokonale ako my. Slade tvrdí, že ho zaujíma len skutočnosť, že existujeme takpovediac bez dejín a nemáme inú minulosť, len tu svoju. Nazdává sa, že v priebehu nášho putovania sa práve toto stane najvýraznejšou črtou nášho bytia.
(Věci zabudnuté, in: 7276, Deti vesmírném noci, Slovenský spisovatel, Bratislava 1989, str. 218.)

Karol Nandrásky (2000?)

Grécku kultúru preslávili grécki filosofi. Ich filozofia sa vyprofilovala v zápase s gréckou mytológiou a predstavuje vrchol slávy gréckeho ducha. Podľa L. Hejdánka konfrontácia na ceste od narativity mýtu k pojmovému mysleniu nebola taká radikálna jako sa samotní Gréci domnievali, pretože v racionálnej podobe sa nadviazalo na nadčasové či mimočasové archetypy mýtických a neskôr mytologických vyprávaní. Likvidovali sa mýtické historky o bohoch, ale iba preto, aby sa čo najpresnejšie nvymedzil rovnako mimosituačný, mimočasový „archetypický“ pojem či idea. Grécki filozofi hľadali počiatky (archai) ako to, čo trvá uprostred zmien a tak to, či je večne prítomné v rozmanitosti premenlivého. Pretože táto orientácia je celkom totožná s norientáciou mýtického človeka, grécka filozofia zjavne nadviazala na podstatné štruktúry mýtickej orientácie1/. Ešte pozoruhodnejší je Hejdánkov postreh, že „zbytky onej starej orientácie na to, čo je vyzdvihnuté nad konkrétne a časové súvislosti, zostávajú neprehľadnuteľne prítomné ešte aj v dnešnej prírodovede i iných vedeckých odboroch“2/.
- – -
1/ Hejdánek, L.: Mýtus a metafyzika, Křesťanská revue 1990/5, 104
2/ Hejdánek, L.: Veda v dnešní společnosti, Reflexe 1992/7-8, 4 -1n
(Atény a Jeruzalem, in: Zborník Evanjelickej bohosloveckej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave „Evanjelická teológia na prahu nového storočia“, s. 13.)
Was mit der Vergangenheit, die nicht vergehen will? (Z televizní diskuse 18.5.00 na ?)
Co s minulostí, která nechce odejít?
Analogicky lze však postavit jinou otázku: co s budoucností, která nechce přijít?

George Clooney (2006)

Veřejné mínění dnes nejvíc ovlivňuje televize, máte pocit, že může lidi zmanipulovat?
Kdysi jsme měli tři kanály, kde byly zhruba stejné zprávy. Strávil je každý, demokrat, republikán i liberál. Dnes je zpravodajské spektrum roztříštěné, takže si vyberete zprávy, které nejvíce vyhovují vašemu politickému naladění, a posloucháme prostě to, co chceme slyšet. Když nechcete, tak se k vám informace z jiného břehu vůbec nedostanou.
(Nemáme teď štěstí na vůdce, interview Dariny Křivánkové in: Pátek Lidových novin, 10.3.06, str. 11.)

Ladislav Hejdánek (2014)

To, čeho se nám (jako subjektům na určité dost vysoké úrovni) dostává, jsou „informace“ či „zprávy“, zkrátka něco, čemu je zapotřebí porozumět. To, že se toto porozumění neobejde bez nás, ba víc, že to vždy bude jen naše porozumění a tudíž náš výkon, náš výtvor, ovšem vůbec neznamená, že že naším výkonem či naší „konstrukcí“, eventuelně naším výmyslem je vůbec všechno, tedy i to, že tu jsme (nějak) my a že se nám dostává nějakých zpráv (či informací), kterým lez lépe či hůře porozumět, čili které mají nějaký smysl, nějaký význam, jenž může být pochopen (nebo nepochopen či špatně nebo jen zčásti pochopen). Pochopitelně to nelze chápat tak, jako kdyby nám to, že jsme my a že se nám dostává nějakých informací či zpráv, bylo „sděleno“ nějak mimo rámec onoho našeho porozumění či chápání; co je však mimořádně důležité, je náš vztah k těm zprávám či informacím. Jde totiž nejen o to, že se jim musíme či máme pokusit nějak porozumět, ale že se nesmíme přestat vždy znovu tázat na jejich smysl (význam) a že se musíme opakovaně vracen k tomu, jak jsme jim až dosud rozuměli, abychom v mezích momentálních svých možností byli vždy znovu připraveni rozpoznávat i své minulé eventuelní omyly (vždyť všechno naše úsilí o interpretaci oněch zprávy či informací, jichž se nám již dostalo, dostává a ještě bude dostávat, se dokáže s úspěchem oněm významům alespoň přiblížit, se může uskutečňovat pouze cestou zkoušky a omylu resp. zkoušek a omylů). Základním omylem, který doprovází filosofické myšlení od jeho prvních počátků, je pokus nají ze všeho nejdříve nějaké „zprávy“ či „informace“, které by byly tak jisté a zřetelné, že by už nepotřebovaly nebo dokonce ani neumožňovaly jakoukoli kontrolu a případnou revizi toho, jak byly pochopeny a jak jsou i nadále chápány (tradičně). Pokud si tohle všechno náležitě uvědomíme, stane se nám čímsi naprosto srozumitelným, že filosofie není a nemůže být žádnou „moudrostí“ (ani hotovou pravdou), nýbrž pouze úsilím o moudrost (a o pravdu), a tudíž jakousi stále znovu podnikanou zkouškou o porozumění, jakýmsi interpretačním či hermeneutickým experimentem.
(Písek, 140824-2.)