LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<    <   4 / 31   >    >>
records: 154

Individualizace

Ladislav Hejdánek (2008)
Termín „individualizace“ jako by sugeroval, že něco neindividuálního, co předchází, musí být nejprve individualizováno, abychom došli k individuu. Ale to je chybná představa či myšlenka. Odpovídá pouze naší každodenní zkušenosti, která je plná zdánlivě trvalých „věcí“ anebo opakujících se „procesů“, takže my už jejich nejen skutečnou, ale přímo „původní“ individuálnost nevnímáme. Jen někdy a dost výjimečně jsme vytrženi z běžnosti a uvědomíme si jakousi jedinečnost a neopakovatelnost okamžiku, např. když jsem oslněni mimořádnou krásou nebo čelíme nadměrnému nebezpečí či utrpení apod. Ale to je všechno důsledkem toho, že se nám to tak jeví, tj. záleží to z velké části také na nás a na naší schopnosti pozorovat, zkoumat a také si zpozorované náležitě uvědomovat. Nezávisle na nás a na naší schopnosti pozorovat a uvědomovat si zpozorované je tomu právě obráceně: každé pravé (tj. vnitřně integrované) jsoucno je unikátní, jedinečné, jen pro jiná pravá jsoucna (schopná je registrovat) . Jedinečnost ovšem neznamená ani popření podobnosti, ani vyloučení četnosti výskytu jsoucen třeba i velice podobných.
(Písek, 080427-2.)
date of origin: duben 2008

Idea (myšlenka myšlená)

Ladislav Hejdánek (2009)
Jsou myšlenky, které jsou „schopny“, když je pochopíte, něco na vás a ve vás změnit. Ale není to tím, že vás tak ovlivní někdo, kdo na vás mluvil, kdo vám něco řekl, eventuelně kdo něco napsal a vy jste si to přečetli. Jde totiž o to, že je celá řada lidí, na které také někdo promluvil, komu někdo něco podobného (nebo stejného) řekl, koho také oslovil a koho se tak snažil „ovlivnit“, ale nemělo to tentýž efekt, nevedlo to k podobným následkům. Ba je dokonce možné, že vám někdo něco řekl, aniž tomu sám dost porozuměl, a pokud vy jste byli schopni tomu porozumět lépe než on, změnilo vás to, ale toho, kdo vám to řekl nebo vyřídil, to nezměnilo (v tom spočívá velký význam tzv. tradice, neboť tradent (tj. tradující) může předávat něco, čemu sám dost nerozumí, a přece to předává, aniž by o tom dost věděl). Tato „struktura v pohybu“, tj. dějící se struktura se ovšem neomezuje pouze na myšlení (a vědomí), ale je účinná (funguje) také na nižších a možná nejnižších úrovních. To je ostatně platná složka Platónova (resp. platónského) učení o „ideách“: Platón potřeboval demiurga jako aktivního činitele, který při svém řemeslnickém poslání je odkázán na ideje, které sám nejen nevytváří, ale ani vytvářet nemůže. Celá koncepce potřebuje ovšem projít rozsáhlou revizí, ale přesto jí nemůžeme upřít geniálnost. Jediného demiurga musíme ovšem nahradit nesčíslným množstvím demiurgů (= subjektů v našem pojetí), ale to, že každý subjekt musí na jedné straně respektovat „fakticitu“, zatímco na druhé straně musí být s to dešifrovat „tradované“ tak, aby se dostal až k tomu, co takto „tradovat“ nelze (protože to je „non-fakticita“, přesněji „nepředmětnost“), platí naprosto všeobecně, i když mutatis mutandis. V jistém, smyslu by bylo možno o takovýchto „non-fakticitách“ mluvit jako o „jsoucnech ideálných“, pokud bychom ovšem pojem „jsocna“ a „jsoucího“ náležitě rozšířili (jinak bychom museli mluvit o „ideálných ne-jsoucnech“).
(Písek, 090411-1.)
date of origin: duben 2009

Idea a ideologie | Ideologie a idea

Jan Patočka (1946)
Mluvíme o pojetí a ideji a chtěli bychom tyto dvě věci určitěji rozlišit. Pojetí člověka je teorie o něm, a to teorie, která může stát vedle jiných teorií; teorie, pokud nás neangažuje. Takové pojetí se může stát mýtem či ideologií, která angažuje, která vychází vstříc našim tendencím, potřebám, prostě silám, které v nás dřímou, aby je vedla, usměrňovala, shrnovala k potřebám společenské akce.
Nicméně ideologie, ačkoli nás angažuje, zachycuje, zavazuje, chápe se člověka vnějškově, jako určité síly v celkovém komplexu sil, síly, které třeba použít k určitému sociálnímu cíli, který sám jedině je cenný a platný, takže od něho teprve vše ostatní, ne v poslední míře chtění a činnost jednotlivce, dostává svůj význam. Naproti tomu idea je něco odlišného: idea musí být vtělena, a toto vtělení v životě týká se našeho /126/ nejvlastnějšího nitra a nemůže k němu nikdy být lhostejné; idea na nás apeluje nikoli snad, abychom se „dali do jejích služeb“, nýbrž abychom v ní byli, v ní existovali.
(Ideologie a život v ideji, in: Umění a čas I., Spisy 4, Pha 2004, str. 125-26.)
date of origin: červenec 2007

Socialismus jako ideologie a jako idea | Socialismus jako idea | Ideologie x idea | Idea x ideologie

Jan Patočka (1946)
Ideologie jakožto působící teorie nemůže se sama vymknout z mezí logiky teorie, logiky, která na svůj předmět pohlíží zvenčí. Naproti tomu ideová logika má tu zvláštnost, že není jen pouhým „přemýšlením o věci“, nýbrž identifikací s ideou. Takovou logiku v klasickém specimen máme u Sókrata, který přemýšlí p tom, co je dobré, s tím výsledkem, že dobro nekonstatuje (naopak, pouhý konstatující výměr jeho myšlení stále nějak uniká), ale že se dobrým stává – že se dobré v samém tomto životě a myšlení usidluje. Avšak idea člověka je v podařte stále táž, jen historická situace, v níž se uskutečňuje, se mění, jen hlavní fronta, proti níž se staví, je vždy jiná. Idea je lidská svoboda; idea člověka je idea lidské svobody. Pohlížet na člověka ryze věcně zůstane vždy naprostým opakem ideje. Proto je socialismus idea: Tvrdí a ztělesňuje lidskou svobodu v rozdílu od hospodářského útlaku a vykořisťování člověka člověkem. Proto je však též v nepřekonatelném napětí s naturalistickou ideologií. Podle logiky ideje je člověk s to žíti z vlastního pramene, podle věcné logiky jen z celkového kontextu věcí; podle jedné je lidský svět autonomní, samoúčelný svět bratrských vztahů, podle druhé jen obraz věcného pořádku; podle první je původem vší hodnoty, tím nejvážnějším, podle druhé naprosté ničil ceny, tím nejlehčím; jedna zná rozdíl mezi tím, co je dovoleno a co nikoli, druhá jen rozdíl mezi tím, co lze a nelze provést. Rozdíl dvojí logiky je též důvodem toho, co mnozí cítili jako tak zvláštní diskrepanci v moderním socialismu, totiž posvěcení prostředků účelem. Toliko ve věcné logice platí neutralita prostředků, poněvadž jsou to pouhé příčiny věcných následků a nezáleží na ničem jiném než na účinku; v ideové logice toto neplatí, poněvadž tu nejde o pouhý výsledek věcný, nýbrž o uskutečnění člověka, o to, aby životně, vnitřně splynul s ideou, která mu kyne; a tu je jasné, že ji v sobě neuskuteční, pakliže vyvine vlastnosti a síly, které s ní jsou v zásadním rozporu, jestliže lidskost bude uskutečňovat nelidským násilím, pravdu a upřímnost umlčováním a lhaním, bratrství ovládnutím zevně i zevnitř. ...
(Ideologie a život v ideji, in: Umění a čas I., Spisy 4, Pha 2004, str. 129.)
date of origin: červenec 2007

Idea

Jan Patočka (1946)
Ideologie, programy, myšlenky, nápady, pojetí přicházejí a odcházejí; idea člověku zůstává. Ale tato idea není ani učený výtvor konstruktivního rozumu, ani pohádka nějakého postranního světa. Je tím, co člověku věčně zbývá, kdykoli situace, do níž je postaven, se mu objeví jako základní ohrožení celého jeho vnitřního bytí. Nemohla neosvítit ani tuto válku. Chceme, aby osvětlovala i tento mír, jeho boj o nového člověka, o přebudování jeho společenských vztahů. A vše, co se v tomto směru děje, budiž touto idejí souzeno!
(Ideologie a život v ideji, in: Umění a čas I., Spisy 4, Pha 2004, str. 130.)
date of origin: červenec 2007