LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Patočka (1968)

Edmond Goblot kdysi řekl, že jazyk filosofie stojí kdesi uprostřed mezi jazykem odborným, jako jej má chemie, a jazykem obecným. Filosofie nemluví v přesných termínech a nevyjadřuje se formulemi jako jsou rovnice, nekalkuluje, neužívá diagramů. Na druhé straně se neobejde bez výrazů, které běžný jazyk nemá prostě proto, že nemyslí tak daleko a na tytéž věci, na něž míří filosof. Avšak filosof se o těchto věcech vyjadřuje prostředky běžného jazyka. Nevytváří žádnou „langue bien elevée“. Nevytváří po lexikální stránce terminologii ve vlastním smyslu slova. Je sice jisté, že hlavní filosofické pomysly, výěžky, musí být vtěleny do výrazů jazykových. Bez toho by se filosofova práce rozplynula vniveč. Ale podívejme se na příklady takových pomyslů a srovnejme je s matematickými definicemi nebo určením chemických látek. Prvek (živel, element, STOICHEION), princip (ARCHÉ, principium), idea, energie, skutečnost, látka a forma, bytnost, realita, subjekt, objekt, esence, existence. imanence, trnscendence, treanscendentní, transcendetální – bez žádného z těchto termínů nelze filosoficky myslet ; ale na rozdíl od matematriky a chemie, chceme-li rozumět tomu, co znamenají, musíme vykládat jejich historii a nemůžeme od ní jednoduše abstrahovat. Každý termín na sobě nese takřka jméno svého původce, žádný není tak anonymní jako chemická a matematická označení. Žádný proto není také nesporný a uzavřený jako ony. Jakožto filosofické termíny jsou tato slova nicméně něčím více než pouhým osobním výrazivem svých razitelů, totiž příznakem toho, že jisté problémy jsou akceptovány, nabyly určité obecnosti a v tomto rámci mají také svůj provizorní domov. Nemají proto také čistě historicky-typizační hodnotu jako např. názvy pro umělecké směry, literární programy atd. Filosof užívá přejaté výrazivo ; dospěje-li k novým problémům a koncepcím, připojí své vlastní jako vyzván, aby je ostatní přijali, a na tradici je, aby rozhodla, zda jí tento návrh připadá dost důležitý myšlenkově a zdařilý jazykově, aby se jeho pomocí nadále myslelo. …
(K problémům filosofických překladů, in : Umění a filosofie sv. IV .- Dodatky, ed. Chvatík etc., 4.9.2-3.)

Jan Patočka (1942)

Pomalu se v novější filosofii vynořuje poznovu zapomenutá zásada o povaze pravdy, že nespočívá v pouhé jasnosti, nýbrž v takové jasnosti, která plyne z hloubky. Jasnost sama o sobě přestává být ctností.
(Fragmenty o jazyce, in: 7331, Umění a čas I., Praha 2004, str. 100.)

Jan Patočka (1942)

Tím, že vznikl jazyk, nevznikla pouze slova, jejich významy, syntaktické a formální prostředky. To vše se vztahuje k těm obsahům světa, jež síť jazyka je schopna ulovit. K hlubšímu a tajnějšímu obsahu jazyka patří však nevyslovitelné, nesdělitelné, jež spolu se slovem a řečí jest vždy tu. Do něho náleží všecko to, co nemá patřičné minimum obecnosti, aby mohlo vejít do oboru slova; pak hlavně vše, co jazykové pole není schopno ani symbolizovat, ani obrazně zachytit. Po jisté stránce je jazyk sám hlubší než jeho obsah; neboť vyjadřuje něco, co není původně uschopněn sdělit, základní moci*, tvořící svět.
Lidé vždy cítili, že Άρρητον, Nevýslovné, je nejvyšší bod jazyka. U starých národů jméno božstva bylo nevyslovitelné, nesmělo se brát nadarmo. Řeč měla mít své hranice; neměla sahat za nejvyšším. Její ve/103/liká moc měla se sklonit před ještě vyšší mocí. Platón viděl, že Pravda o sobě je nevyřknutelná, je άρρητον, protože je nadobrazná, je nade vší odlikou, v krajině nejpůvodnější originality. Tak je též takřka nemožné vyslovit poslední tajemství logu, který je moc, stojící nad všemi konkrétními jazyky a jazykovými projevy, aktivní jazyk, tvořivá životní moc, jež osvětluje svět, nad hotovými, stvořenými jazykovými obrazy obsahů světa.
(Fragmenty o jazyce, in: 7331, Umění a čas I., Praha 2004, str. 102-03.)
* [snad má být: „moc“, anebo „mocí“]

Jan Patočka (1942)

Jako všecky projevy života, má jazyk též svou vnější podobu, která právě tak zřejmým a těžce pochopitelným způsobem ukazuje jeho utvářenín vnitřní. Každý jazyk působí zvláštním dojmeme, který je v celku, patřičně vyložen, velmi vydatným pramenem poznání jeho nitra. Fyzioonomie jazyka je čímsi tak důležitým a příznačným jako fyzionomie člověka. Na tom se zakládá, že některý jazyk zjemňuje, zušlechťuje, jiný zhrubuje, jiný činí vznešeným, jiný dodává pomalého, jiný rychlého spádu všemu, co v něm vyjádřeno. A všecko to spočívá na onom vnitřním smyslodajství, jež je životní tepnou jazyka.
(Fragmenty o jazyce, in: 7331, Umění a čas I., Praha 2004, str. 102.)

Jan Patočka (1969-70)

Husserlův princip danosti spočívá v tom, že se Husserl ptá: Je senzuální zkušenost o individuálním jediným způsobem a jediným pramenem danosti vůbec? Je jedinou bází, o kterou je možno opřít poznání, tj. platné soudy?
Specifikum fenomenologie už v prvotní fázi (Logická zkoumání) spočívá v tom, že Husserl tradiční empirismus po této stránce rozšiřuje. Jeho snaha v Logických zkoumáních je snaha ne ještě ve vlastním smyslu teoreticko-poznávací, je to snaha spíše metodolo/7/gické povahy. Běží o objasnění základních logických struktur,, o poznání logička jako takového. Musí být nějaký pramen, z něhož toto poznání čerpám. Je tímto pramenem senzuální zkušenost o jednotlivém reálním? Již samotná formulace problému nás činí skeptickými. Není-li, pak co je zde tou specifickou bází?
Jedna z nejzákladnějších Husserlových myšlenek – vůdčí nit jeho uvažování o lidském poznání, myšlení – je určitá distinkce sugerovaná jazykem, bez níž není jazyk možný, jazyk ve smyslu naší orientace ve světě, nejen v tom, co je bezprostředně dáno; ve světě, který je nejen dán, nýbrž který je neustále námi chápán jako přítomný v nepřítomnosti. Jazyk není možný jinak než tím faktem, že jsme s to mínit totéž, ať máme před sebou věc v její konkrétní podobě a přítomnosti, či nikoli. Svoji bezprostřední zkušenost jsme schopni sdělit těm, kdo ji nemají, a to tak, že je míněno totéž, že ani myslí totéž, směřují týmž směrem. Bez této banality není jazyk možný. Ale co tato banalita znamená?
Prázdné mínění je mínění o tom, co ve své okolí přímo nevnímám, ale co ustavičně svým smyslem podpírá přítomnost, bezprostřední zkušenost. Například ...
(7243, Úvod do fenomenologické filosofie, Praha 2003, str. 6-7.)