LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2015)

Patočka někdy volil formulace bez náležitého zdůvodnění, takřka jako by chtěl určitou myšlenku čtenáři nebo posluchači sugerovat. Jako příklad uvedu místo v Negativním platonismu (1990, s. 35), kde čteme: „Ale máme-li v jazyce prostředek, jak se usídlit v předmětném jsoucnu, jak v něm vymezit doménu zvládnutých a předvídatelných věcí, je to ovšem díky ...“. Čtenář je ovšem podněcován k soustředění na něco jiného, takže mu jakoby okrajová poznámka snadno unikne. Ale můžeme bez pozornosti přejít formulaci, že máme v jazyce „prostředek, jak se usídlit v předmětném jsoucnu“? Není to spíš právě naopak, že svět jazyka, světa slova je tu proto, abychom „jsoucnům“ (a nejen předmětným!) našli a dali místo ve světě zcela jiném, novém, snad dokonce v jistém smyslu „rozlehlejším“ a „strukturovanějším“, totiž ve světě jazyka, slova, LOGU? Je to vůbec přiměřené mluvit o jazyce (a natož řeči, LOGU) jako o nějakém prostředku či nástroji? Není tomu právě naopak, že jednotlivé slovo má smysl jen v kontextu, tedy vposledu v jazyce, a že ten který jazyk má smysl jen ve světě Slova, které není součástí žádného (živého, mrtvého ani umělého) jazyka, ve světě LOGU? – Ovšem ještě daleko důsažnější je ona formulace o „usídlení v předmětném jsoucnu“, což by nás pochopitelně vedlo jiným směrem, tj. odvádělo by nás od problému jazyka a od problému LOGU (což můžeme překládat jako „řeč“, i když by to asi také bylo trochu matoucí). „Svět předmětných jsoucen“ není žádná „skutečnost“, je to svět našich (i když sdílených) konstrukcí. A v takovém konstruovaném světe by nebylo radno se zabydlovat a dokonce usídlovat, zejména tu hrozí nebezpečí pro nás samé jakožto subjekty (a tedy ne-předměty). Avšak nejen to: je tu zásadní nebezpečí, že ztratíme svůj „domov“ ve skutečném světě, že narušíme a zproblematizujeme své osobní vztahy k druhým a ke společnosti vůbec, ke světu lidí a k lidskosti, k „člověčenství“. A ovšem tím i k samotnému jazyku, k řeči – a k LOGU.
(Písek, 150201-1.)

Paul Ludwig Landsberg (1938)

Mělo by se také mluvit o mytologických prvcích, vlastních v každém jazyku.8 V jistém smyslu už obyčejné gramatické kategorie, jako podmět a přísudek, obsahují základní data jakéhosi mýtu. Absolutní odpůrci mýtu proto nakonec dospívají k odmítání jazyka, který by chtěli nahradit racionální soustavou znaků (panmatematismus, logistika). Pro nás je jazyka naopak základním prostředkem hledání pravdy, nenahraditelným prostředkem a nevyrovnatelnou silou, již každý jedinec dědí. Z toho plyne, že každé racionální poznání se už pohybuje ve světě myticky předznačeném. Kritika jazyka je základní formou kritiky našich prostředků poznání, nesmí však sloužit k destrukci.9 Jde o to, udělat z daného jazyka co možno nejčistší orgán daného druhu poznání. Mytický původ jazyka nelze nikdy vyloučit, lze si ho však uvědomit a vybrat z určitého živého jazyka v jeho jednotě takové prvky, které se hodí k vyjádření jistého druhu pravdy. V tom tkví neustálý zápas filosofického a vědeckého ducha o vybudování terminologie a způsobu vyjádření, přiměřených pro jeho objevy. Toto úsilí může mít úspěch potud, pokud mytická forma, vlastní danému jazyku, sama obsahuje něco pravdy.¹⁰ Celá západní filosofie i věda vděčí za svou původní možnost jedinečným kvalitám řeckého jazyka. Básník proměňuje samu mytickou strukturu jazyka tím, že vlastními prostředky pokračuje v původním aktu jazykového tvoření.
(Dialog o mýtu, in: Zkušenost smrti, Praha 1990, str. 85.)

Jan Patočka (1948-52)

Ale v tom je právě jeden ze svodů jazyka, který je určen prakticky k označování realit, že i nejsoucno nás učí chápat jako předmětné nejsoucno, tudíž jako pouhý relační pojem, jak to učinil již Platón v Sofistovi a po něm mnozí jiní. Jako relační pojem, jako vztah mezi jsoucími věcmi, se nejsoucno dá fixovat a zachytit; ale Platón též věděl, že nejsoucno se skrývá, že je podstatně v skrytu a že se nám původněji než jako pojem, do něhož je hledí zaklít naše zpředmětňující myšlenka, jeví jako moc určující náš život.
V jakém smyslu určuje náš život moc jiná, než jsou předmětnosti, které se vyskytují v univerzu, jsou v něm dány a které nezbývá než uznat? ...
(Písek, 141115-2.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Jednotlivé zvuky, jednotlivá písmena resp. celá slova – to vše jsou jakoby samostatné skutečnosti ve světě jazyka, ale tento svět je „skutečný“ pouze jako osvojený, tj. jako jakési jazykové „osvětí“.
(Písek, 121207-2.)