LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Alfred North Whitehead (1941)

… Tento příklad objasňuje pravdu, že žádné jsoucno není charakterizováno pouze svou individuální povahou nebo pouze svými vztažnostmi. Každé jsoucno má podstatně individuální povahu a také je podstatně pólem vztažností, potenciálním nebo skutečným. Některé z faktorů individuálnosti do těch vztažností vstupují, a obráceně vztažnosti vstupují do té individuálnosti. Jinými slovy, žádné jsoucno nelze uvažovat abstrahovaně od vesmíru a žádné jsoucno nemůže být zbaveno vlastní individuality. Tradiční logika příliš zdůrazňovala pojem individuálnosti. Pojem „kterýkoliv“ nás od individuálního charakteru osvobozuje: avšak není jsoucna, jež by bylo pouze „kterékoliv“. Jestliže se tedy použije algebry, pak jsou pro celkovou situaci relevantní činitelé mimo algebraické myšlení. …
(Matematika a dobro, XI., in: 5800, Matematika a dobro, Mladá Fronta 1970, str.33.)
(Mathematics and the Good, in: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 84.)

Alfred North Whitehead (1933)

... Jen malý krok odděluje Platóna, autora mýtu o stínech na zadní stěně jeskyně, od již zcela pozitivistické doktríny Huma (jako autora A Treatise of Humane Nature), Milla, Comta, a Huxleyho. Hlavní rozdíl mezi Platónem a současnými mysliteli – a jedná se o velký rozdíl – spočívá v tom, že Platónovo kladení důrazu na mimořádnou skutečnost věčného světa idejí musí být nahrazeno nominalismem většiny těchto moderních myslitelů.
V pozdních dialozích se ovšem Platónův zájem obrací ke kosmologii a jak je vidět z uvedených citátů jeho konečné přesvědčení či úpadek duchovních sil ve stáří jej přivádí ke kompromisu mezi koncepcí imanentního zákona a zákona uloženého zvnějšku.
Oddíl 6. Ve svém pozdním období Platón formuloval názor „... mám totiž za to – abych podal výměr – že jsoucna nejsou nic jiného než mohutnost“. Toto stanovisko představuje chartu koncepce imanentního zákona.
Významným mezníkem v historii této koncepce jsou asi o čtyři staletí později alexandrijští theologové. Světská historie filosofického myšlení obvykle nedoceňuje theologii. Je to nespravedlivé, neboť po dobu dlouhou asi tisíc třista let byli nejschopnějšími mysliteli většinou theologové. (Dobrodružství idejí, př. Zd. Bígl, Praha 2009, str. 133.)

Alfred North Whitehead (1933)

One aspect of the history of thought from the Time of Plato to the present day is the struggle between metaphysicians and Positivists over the interpretation of the Laws of Nature. The Greeks, as distinguished from the Alexandrians, are to be looked on the discoverers of ideas, rather /165/ than their systematizers. Thus it is not surprising, that the attitude of Plato on this topic is not as clearly defined as the preceding quotations might imply. In some of his Dialogues his attention is fixed on the distinction between the eternal world of ideas, completely open to the understanding, and the fluent world disclosed by the senses which fails to participate with any exact clarity in the eternal forms. To that extent the sensible world is closed to the understanding. Its history is reduced to matter of fact, incapable od complete rationalization. It is but a short step from the Plato who composed the myth of the shadows on the wall of the cave to the full positivist doctrine of Hume (i.e. the ,Humeʻ of the Treatise), Mill, Comte and Huxley. The main distinction between Plato in his mood of the Moderns – and it is a great disctinction – is that the Platonic emphasis on the eminent reality of the eternal world od ideas must be replaced by the nominalism of most of these moderns.
But in his later Dialogues Plato’s interest is concentrated on cosmology; and, as the quotations show, his final judgement, od the decay of his old age, leads him to an intermediate position between the doctrines of Immanent Law and of Imposed Law.
Section VI. It was Plato in his later mood who put forward the suggestion, „and I hold that the definition of being is simply power“. This suggestion is the charter of the doctrine of Immanent Law.
The next important landmark in the history of his doctrine is provided by the theological Alexandrians, some four to six hundred years later. It is customary to undervalue theology in a secular history of philosophical thought. This is a mistake, since for a period of about thirteen hundred years the ablest thinkers were mostly theologians.
(0029, Adventures of Ideas, Cambridge 1943, p. 164-65.)