Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ivan Turgeněv ()

To mortify and even to injure an opponent, reproach him with the very defect or vice … you feel … in yourself.
(ex: 7843, Webster´s Pocket Quotation Dictionary, Trident Press Int. 1997, p. 106.)

Alfred North Whitehead (19)

… Of course a discussion as to the mere application of a word easily degenerates into the most fruitless logomachy. It is open to any one to use any word in any sense. But …
(Mathematics, in: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 200; orig. in: Encyclopaedia Britannica, 11th issue.)

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Aristotelés ()

„If, then, there are any entities or substances such as the dialecticians say the Ideas are, there must be something much more scientific than science-itself and something more mobile than movement-itself; for these will be more of the nature of actualities, while science-itself and movement-itself are potencies for these. „Obviously, then, actuality is prior both to potency and to every principle of change.
(tr. Ross)
Jsou-li tedy určitá jsoucna nebo podstaty toho druhu, jak tvrdí dialektikové o ideách, bylo by něco, co by bylo vědoucí v mnohem větší míře než věda o sobě a co by bylo v mnohem větší míře pohybováno než pohyb o sobě. Neboť toto, vědoucí i pohybované, jsou skutečnosti, ono však, věda a pohyby, jsou jejich možnosti.
Je tedy zřejmo, že skutečnost jest dříve než možnost a každý počátek změny.
(0176, Metafysika, překl. Ant.Kříž, Praha 1946, s. 241 – IX, 8; 1050 .)

Ladislav Hejdánek (2008)

„Svět“ je zvláštním tématem – a také problémem – každé opravdové filosofie. To, čemu obvykle říkáme „svět“, bývá jen zcela výjimečně náležitě myšleno a promyšleno. Vědecká kosmologie, tj. kosmologie jakožto věda, není vlastně možná, protože každá věda má přesně vymezený obor, v jehož rámci se musí při svém zkoumání a poznávání stále držet. „Svět“ však nenáleží do žádného takto vymezeného (specializovaného) oboru, ale každé podobné vymezení (a každou takovou specializaci) přesahuje. Přesto se některé vědecké obory tváří, jako by přece jenom byly kompetentní, jde-li o svět. Nejnápadnější to je v případě astronomie, a zároveň to perfektně ukazuje problematičnost takového pojetí, které je vlastně jen iluzorní. Astrofyzikální kosmologie je v rámci astronomie považována za subdisciplínu (obvyklejší pojetí ji chápe jako subdisciplínu teoretické fyziky, např. vedle jiné subdisciplíny, totiž jaderné a subjaderné fyziky, s níž velmi úzce spolupracuje). Dokladem velkého nepochopení toho základního rozdílu mezi kosmologií teoretického fyzika a kosmologií vskutku filosofickou jsou ony dost četné pokusy (a také publikované knížky o tom) najít nějakou „teorii všeho“. Právě pro kosmologii platí to, co třeba Rádl vyžadoval po biologii, totiž aby byla se stejnou vážností podnikána snaha vyložit takovou růži z buněk, jako opačná snaha vyložit buňky a jejich chování z růže jako celku (neboť buňky růže se přece chovají jinak než buňky třeba lilie, a dokonce buňky jedné růže jinak než buňky jiné růže, apod.) Problém tzv. antropického charakteru našeho Vesmíru, ať už se k němu stavíme jakkoli, ukazuje důležitost náležité pozornosti vůči vztahům takového druhu, jako by mohly být nebo možná i jsou mezi povahou základních kvant a částic, o které se starají fyzikové, a mezi skutečností vzniku a vývoje života na naší planetě, i když zatím nevíme, došlo-li k něčemu podobnému ještě jinde ve Vesmíru. Filosofie – jak ostatně všude jinde – plní své poslání především tím, že klade znovu a znovu otázky, a to zejména tam, kde si je nekladou třeba vědci sami. A pokud se ukáže, že některé z takových otázek přesahují meze a možnosti příslušné odborné vědy, eventuelně i meze a možnost dvou různých věd, které by na tom mohly spolupracovat, nezbývá filosofii nic jiného,m že aby se sama pokoušel o odpověď, samozřejmě o odpověď prozatímní, předběžnou, hypotetickou, ale nezbytnou k tomu, aby mohly být kladeny otázky další a aby nebylo nutno čekat až do té doby, dokud nebude možno dospět k řešením kompetentnějším a spolehlivějším.
(Písek, 080301-2.)