Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jaroslav Kohout (2004)

Masaryk nebyl tvůrčí filosof, ale byl to solidní univerzitní učitel, který dobře znal filosofii a na půdě etiky dovedl odvěké problémy filosofie jednání čili filosofie praktické použít velice originálním způsobem, dovedl je aktualizovat a řídit se jimi ve své praxi. Jako živý příklad je také uváděl do soudobého duchovního života. Myslím si, že tím je Masaryk stále podnětný i pro české filosofy, zejména pro ty, kteří se zabývají etikou, filosofií náboženství a filosofií kultury. Především to však byl velký kulturní sociolog a politik.
(Životní příběh filosofa Jaroslava Kohouta, bakalářská práce, Praha 2004, str. )

Emanuel Rádl (1930)

Byl jsem Masarykem nadšen už jako student, a jeho přednášky universitní i na schůzích byly pro mne jakoby zjevením. Nemohu však říci, že bych ho byl slepě poslouchal; „skalním realistou“ jsem nebyl nikdy … Já si v Masarykovi a zvláště v jeho učení o humanitě ztělesňuji to nejlepší, co předešlé století vytvořilo; na něm si měřím myšlenkovou sílu jeho doby – ale vidím víc a víc, jak nestačí ani přírodověda, ani věda, ani politika, jak nutně jsou to jen služebníci, služebníci dobří sice, ale bez nichž by bylo lze se i obejít, a přece dosáhnout životě věčného, dnes jako kdykoli jindy.
(Vzpomínky, in: Českoslovenští evangelíci T.G.Masarykovi. Sborník statí k jeho osmdesátým narozeninám; ed. F.Žilka, Praha 1930, str. 191n.)

Emmanuel Lévinas (1983)

Le sens du cheminement philosophique varie pour celui qui le parcourt selon le moment ou le lieu où il essaie d’en rendre compte. C’est du dehors seulement que l’on peut embrasser et juger un tel devenir. Au chercheur lui-même ne reste que la ressource de décrire les thèmes qui le préoccupent à l’arrêt même où il essaie de faire le point.
(La conscience non intentionnelle, přednáška v Bernu 1983,
in: François Poirié, Emmanuel Lévinas, Lyon 1987, p. 151.)

Jan Patočka (1945-50)

... onen jakýsi základní platonismus, od něhož se Masaryk neodpoutal přes svou empiricko-pozitivistickou metodu. Neboť metodicky ser mu ovšem zdá Platón primitivní a mytický; Masarykovo zkoumání smyslu v přírodě a dějinách je hypotetické a náznakové. Neboť celý tento filosofický úkol byl u Masaryka spíše jen naznačen než skutečně proveden. Masarykova filosofie je, jak bylo nesčetněkrát zdůrazněno, ustavičná orientace: po metodických možnostech vědy, po mravní nemoci doby, po sociálních a národních problémech, po otázkách války a revoluce, přičemž [při] rozmanitosti mravních úkolů mu na mysli tkví pevně cíl mravní jednoty života; a při této mravní orientaci jako by aplikoval sókratovskou elenktickou moudrost negativní orientace, kritické=ho vylučování toho, co je nesprávné, co nesouhlasí s vlastním jednotným smyslem – tak dalece tu převažuje kritika nad kladným konstruováním ideálů a zásad. Tento praktický sokratismus – v kritickém zkoumání a ovládnutí životních i kulturních impulsů neztrácet ze zřetele životní jednotu a pevně stát k zvolenému životnímu smyslu – byl u Masaryka tím nejpůsobivějším a působil, že Masaryk, který svůj filosofický program, jak mnozí uznávají, neprovedl soustavně teoreticky, byl humanitou vtělenou.
(Věčnost a dějinnost, in: Sebrané spisy, sv. I, Péče o duši 1, Praha 1996, str. 147.)

Karel Kosík (1992)

§ 26
Kdysi jsem Masaryka „přísně“ kritizoval: pravdu měl on, nikoli já. Ale jeho dílo žije v diskusích a polemikách, které v každé generaci vyvolává. Kladení věnců na jeho hrob je samo o sobě záležitost podružná.
(Třetí Mnichov? in: 7086, Století Markéty Samsové, Český spisovatel, Praha 1993, § 26, str. 162.)