Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Robert Silverberg ((1974))

• – Ako teda chceš dať svojmu životu väčší zmysel? — spýtal sa Munsey.
• – Neviem. Nemám nijakú predstavu, čo by mi pomohlo. Ale viem, viem, ktorí ľudia žijú zmysluplným životom.
• – Ktorí?
• – Tvorcovia, Harry. Ľudia, ktorí dajú veciam tvar, ktorí ich vyrobia, ktorí im vdýchnu život. Beethoven, Rembrandt, doktor Salk, Einstein, Shakespeare, ľudia tohto druhu. Nestačí len žiť. Dokonca nestačí ani mať dobrú náladu a jasnú myseľ. Človek musí čímsi prispievať k súčtu výdobytkov ľudstva, čímsi naozajstným, hodnotným. Musí dávať. Mozart. Nevvton. Kolumbus. To boli ľudia schopní načrieť do žriedla tvorby, tam dolu, do toho vriaceho chaosu prvotnej energie, a vytiahnuť odtiaľ čosi, dať tomu tvar a stvoriť niečo jedinečné a nové. Nestačí / zarábať peniaze. Nestačí ani vyrábať ďalších Breckenridgeov alebo Munseyov. Chápeš ma, Harry? Žriedlo tvorby. Zásobáreň života, ktorou je boh. Myslel si si niekedy, že veríš v boha? Zobudil si sa uprostred noci a povedal si si: Áno, áno, predsa len Niečo jestvuje, už verím, verím! Nemám teraz na mysli chodenie do kostola, dúfam, že mi rozumieš. Chodenie do kostola nie je v súčasnosti ničím iným ako podmieneným reflexom, niečím ako cukaním, tikom. Mám na mysli vieru. Vieru. Stav osvietenia. Nemám na mysli ani boha ako starca s dlhou bielou bradou, Harry. Myslím tým čosi abstraktné, silu, moc, prúd, zdroj energie tvoriaci základ všetkého a všetko spájajúci. Tým zdrojom je boh. Boh je tým zdrojom. Predstavujem si to žriedlo ako akési more roztavenej lávy pod zemskou kôrou: je tam, plné horúčavy a sily, je prístupné pre všetkých, ktorí poznajú cestu. Do tohto žriedla načrel Platón, Van Gogh, Joyce, Schubert, El Greco. Len niekoľko šťastlivcov vie, ako k nemu preniknúť. Väčšine z nás sa to nepodarí. Väčšine sa to nepodarí. Pre tých, ktorým sa to nepodarí, je boh mŕtvy. Čo je ešte horšie – pre nich ani nikdy nežil. Božemôj, aké je to strašné byť zajatcom doby, keď sa všetci stále krútia dokola ako oživené mŕtvoly, odrezané od energie ducha; hanbia sa čo i len uznať, že podobná energia jestvuje. Nenávidím to. Nenávidím celé toto smradľavé dvadsiate storočie, vieš o tom? Dáva ti to celé nejaký zmysel? Vyzerám veľmi opitý? Uvádzam ťa do rozpakov, Harry? Harry? Harry?
(7276, Deti vesmírnej noci, prel. I.Slobondík, Bratislava 1989, str. 266-67.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Již někteří z nejstarších řeckých myslitelů ostře rozlišovali mezi míněním či domněním (DOXA) a skutečným věděním (EPISTÉMÉ); ani správné mínění nepovažovali ještě za dostačující a neuznávali je za pravé vědění. Můžeme se ovšem – zdánlivě právem – tázat, proč je tak důležitý rozdíl mezi správným míněním a skutečným věděním, neboť dnes na tento rozdíl už myslí jen málokdo. Ve škole se zkoušejí většinou pouze znalosti (vědomosti), a kdo toho hodně ví, nebo kdo aspoň zná ty nejdůležitější „věci“, ta nejdůležitější „fakta“, je úspěšný a dostává dobré známky. Platí to hlavně o takových předmětech, jako je dějepis, zeměpis, přírodopis (zoologie, botanika, geologie) a ještě jinde; že pouhé pamatování údajů z učebnice nebo z výkladů učitele nestačí, ukazuje se dost brzo v předmětech, kde mnohem víc záleží na logických souvislostech, především v matematice a tam, kde je matematiky hodně zapotřebí. Kdysi se zejména na středních školách dával důraz na logické myšlení; zkušení pedagogové věděli, že se žáci mohou vycvičit v logice zejména buď v matematice nebo v latině (event. v řečtině, jak to kdysi bylo ještě možné na klasických gymnáziích); výuka v logice, jak bývala prováděna v posledních třídách spolu s psychologií a dějinami filosofie, ovšem logickému myšlení samému vyučit nemohla, ale naopak je předpokládala. Latina byla postupně odbourána (nejen u nás), o řečtině nemluvě, důraz na tzv. „vědomosti“ leckdy vedl buď k nadměrnému zatěžování paměti žáků, anebo naopak k redukci množství toho, co bylo opravdu nutno si zapamatovat, aniž by se někdo příliš staral o míru porozumění látce do větší hloubky. Na rozpoznání starých myslitelů, že „mnohovědění“ samo „nenaučí rozumnosti“ (Hérakleitos), se většinou zapomíná. Na co se však takřka úplně zapomíná, je původní význam řeckých slov MATHESIS a MATHÉMA. Jde totiž o vědomosti a znalosti získané od druhách, tedy z druhé ruky, z doslechu; je to jakési „domnění“ těch druhých, tedy ani ne vlastní
(Písek, 091227-2.)

Thomas M. Disch (1940-)

… Len zriedkakedy sa spoločnosť odpútala od svojej minulosti tak dokonale ako my. Slade tvrdí, že ho zaujíma len skutočnosť, že existujeme takpovediac bez dejín a nemáme inú minulosť, len tu svoju. Nazdává sa, že v priebehu nášho putovania sa práve toto stane najvýraznejšou črtou nášho bytia.
(Věci zabudnuté, in: 7276, Deti vesmírném noci, Slovenský spisovatel, Bratislava 1989, str. 218.)

Karol Nandrásky (2000?)

Grécku kultúru preslávili grécki filosofi. Ich filozofia sa vyprofilovala v zápase s gréckou mytológiou a predstavuje vrchol slávy gréckeho ducha. Podľa L. Hejdánka konfrontácia na ceste od narativity mýtu k pojmovému mysleniu nebola taká radikálna jako sa samotní Gréci domnievali, pretože v racionálnej podobe sa nadviazalo na nadčasové či mimočasové archetypy mýtických a neskôr mytologických vyprávaní. Likvidovali sa mýtické historky o bohoch, ale iba preto, aby sa čo najpresnejšie nvymedzil rovnako mimosituačný, mimočasový „archetypický“ pojem či idea. Grécki filozofi hľadali počiatky (archai) ako to, čo trvá uprostred zmien a tak to, či je večne prítomné v rozmanitosti premenlivého. Pretože táto orientácia je celkom totožná s norientáciou mýtického človeka, grécka filozofia zjavne nadviazala na podstatné štruktúry mýtickej orientácie1/. Ešte pozoruhodnejší je Hejdánkov postreh, že „zbytky onej starej orientácie na to, čo je vyzdvihnuté nad konkrétne a časové súvislosti, zostávajú neprehľadnuteľne prítomné ešte aj v dnešnej prírodovede i iných vedeckých odboroch“2/.
- – -
1/ Hejdánek, L.: Mýtus a metafyzika, Křesťanská revue 1990/5, 104
2/ Hejdánek, L.: Veda v dnešní společnosti, Reflexe 1992/7-8, 4 -1n
(Atény a Jeruzalem, in: Zborník Evanjelickej bohosloveckej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave „Evanjelická teológia na prahu nového storočia“, s. 13.)
Was mit der Vergangenheit, die nicht vergehen will? (Z televizní diskuse 18.5.00 na ?)
Co s minulostí, která nechce odejít?
Analogicky lze však postavit jinou otázku: co s budoucností, která nechce přijít?

Ladislav Hejdánek (2015)

„Podle Hérakleita je nutno, aby muži filosofové byli znalí velmi mnoha věcí“, praví zlomek B 35 z Klementa (0170, s. 45). Ale podle téhož Hérakleita „mnohoučenost nenaučí rozumnosti“ (z.B 40 z Diogena, dtto, s. 44). – Zdá se, že nejde o protiklady v pravém smyslu slova, ale o jakousi dvojí stránku „moci“ vědění (viz Bacon). Široká „znalost“ různých „částí“ či aspektů života a světa sama o sobě sice opravdu nevede k ničemu rozumnému (zvláště ne k rozumnému rozhodování), ale rozumnost sama (tj. myšlení, promýšlení, hloubání) má tendenci k přehlížení některých stránek života a světa a k zjednodušování, k simplifikacím. Napadá mi příklad z vlastního života: v jednu dobu jsem byl uchvácen genetikou, a dokonce jsem pěstoval několik ras drozofily (dostal jsem je za války od prof. Šuly z Brna, přivezl je dokonce až k nám domů, do Chodské ulice, když přijel do Prahy, a já jsem ho ani neviděl, protože jsem byl ve škole; mouchy převzal otec). Přivezl rasy vestigial, black, white a ještě jednu, a já jsem si pak vypěstoval křížením další „rasu“, totiž třeba s bílým (světlým) tělem a bez křídel. Mohl jsem si tak na vlastní zkušenost ověřit ony mendelovské poměry v druhé filiální generaci. A tím jsem byl dokonale obrněn proti lysenkismu po válce (který se opíral o pseudo-filosofii). Ostatně vůbec vztah k živým organismům, třeba k rostlinám (kaktusům apod.) měl pro mne a může mít asi pro každého filosofa mimořádný význam. Samozřejmě nejde o nějaké množství vědomostí a poznatků, nýbrž o jakousi principiální širokoúhlost „pohledu“ či spíše úvah. Právě tak může proto k takové širokoúhlosti přispívat aspoň základní orientace v ekonomii (ta zase chyběla mně, a já to pociťuji také jako filosofický nedostatek). Je zcela zřejmé, že nejde zdaleka jen o jakousi obeznámenost se současným stavem různých oborů a směrů, o znalost jednotlivostí, nýbrž jednak o širokou otevřenost orientační co do světa skutečností, jednak neméně širokou orientaci co do stavu věd a vůbec společenského vědomí.
(Písek, 150222-2.)