Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Robert Silverberg ((1974))

• – Ako teda chceš dať svojmu životu väčší zmysel? — spýtal sa Munsey.
• – Neviem. Nemám nijakú predstavu, čo by mi pomohlo. Ale viem, viem, ktorí ľudia žijú zmysluplným životom.
• – Ktorí?
• – Tvorcovia, Harry. Ľudia, ktorí dajú veciam tvar, ktorí ich vyrobia, ktorí im vdýchnu život. Beethoven, Rembrandt, doktor Salk, Einstein, Shakespeare, ľudia tohto druhu. Nestačí len žiť. Dokonca nestačí ani mať dobrú náladu a jasnú myseľ. Človek musí čímsi prispievať k súčtu výdobytkov ľudstva, čímsi naozajstným, hodnotným. Musí dávať. Mozart. Nevvton. Kolumbus. To boli ľudia schopní načrieť do žriedla tvorby, tam dolu, do toho vriaceho chaosu prvotnej energie, a vytiahnuť odtiaľ čosi, dať tomu tvar a stvoriť niečo jedinečné a nové. Nestačí / zarábať peniaze. Nestačí ani vyrábať ďalších Breckenridgeov alebo Munseyov. Chápeš ma, Harry? Žriedlo tvorby. Zásobáreň života, ktorou je boh. Myslel si si niekedy, že veríš v boha? Zobudil si sa uprostred noci a povedal si si: Áno, áno, predsa len Niečo jestvuje, už verím, verím! Nemám teraz na mysli chodenie do kostola, dúfam, že mi rozumieš. Chodenie do kostola nie je v súčasnosti ničím iným ako podmieneným reflexom, niečím ako cukaním, tikom. Mám na mysli vieru. Vieru. Stav osvietenia. Nemám na mysli ani boha ako starca s dlhou bielou bradou, Harry. Myslím tým čosi abstraktné, silu, moc, prúd, zdroj energie tvoriaci základ všetkého a všetko spájajúci. Tým zdrojom je boh. Boh je tým zdrojom. Predstavujem si to žriedlo ako akési more roztavenej lávy pod zemskou kôrou: je tam, plné horúčavy a sily, je prístupné pre všetkých, ktorí poznajú cestu. Do tohto žriedla načrel Platón, Van Gogh, Joyce, Schubert, El Greco. Len niekoľko šťastlivcov vie, ako k nemu preniknúť. Väčšine z nás sa to nepodarí. Väčšine sa to nepodarí. Pre tých, ktorým sa to nepodarí, je boh mŕtvy. Čo je ešte horšie – pre nich ani nikdy nežil. Božemôj, aké je to strašné byť zajatcom doby, keď sa všetci stále krútia dokola ako oživené mŕtvoly, odrezané od energie ducha; hanbia sa čo i len uznať, že podobná energia jestvuje. Nenávidím to. Nenávidím celé toto smradľavé dvadsiate storočie, vieš o tom? Dáva ti to celé nejaký zmysel? Vyzerám veľmi opitý? Uvádzam ťa do rozpakov, Harry? Harry? Harry?
(7276, Deti vesmírnej noci, prel. I.Slobondík, Bratislava 1989, str. 266-67.)

Thomas M. Disch (1940-)

… Len zriedkakedy sa spoločnosť odpútala od svojej minulosti tak dokonale ako my. Slade tvrdí, že ho zaujíma len skutočnosť, že existujeme takpovediac bez dejín a nemáme inú minulosť, len tu svoju. Nazdává sa, že v priebehu nášho putovania sa práve toto stane najvýraznejšou črtou nášho bytia.
(Věci zabudnuté, in: 7276, Deti vesmírném noci, Slovenský spisovatel, Bratislava 1989, str. 218.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Velkou důležitost má, když si ujasníme strukturní povahu tzv. mravní situace (která, jak musíme stále pamatovat, má svůj čas, není tedy momentální, okamžitou sestavou okolností). Každá situace je spjata se svým „centrem“, ve vztahu k němuž je teprve situací: je to situace nějakého „subjektu“. Vztah mezi takovým subjektem a jeho situací spočívá v tom, že ten subjekt je v oné situaci nějak situován, tj. zasazen, zaklesnut, je jí obklopen, ale zároveň ji k sobě vztahuje, přitahuje, přisvojuje si ji, tj. činí ji svou vlastní situací. V tom smyslu je třeba od sebe důsledně odlišovat okolí (event. prostředí) subjektu, jak se jeví jiným subjektům (a také pozorovateli), a tuto situaci, která se formuje pouze za aktivní spolupráce samého subjektu. Můžeme také říci, že situace subjektu nemůže být redukována na pouhou objektivitu, ale že si subjekt z něčeho, co jej (fakticky) obklopuje a do čeho je zasazen, vytváří něco svého, něco, co si osvojil ze světa kolem sebe. V němčině tomu dal Hans Petersen (žák von Uexküllův) výraz rozdílem mezi „Umwelt“ a „Eigenwelt“, česky „okolí“ a „osvětí“. Ustavení osvětí je přísně vázáno na aktivitu subjektní (nikoli jen subjektivní) povahy, a to na aktivitu, reagující na to, co má subjekt nějak mkolem sebe. Osvětí je tedy zakládáno reaktibilitou, tedy jakousi „odpovídavostí“ subjektu. Pro morální situaci (mravní situaci), jak ji známe ze svých zkušeností, je tato odpovídavost trojí až čtveré povahy, a my se musíme naučit ty jednotlivé druhy či typy od sebe odlišovat. Právě proto je dobré vyjít z lidských zkušeností, a z teprve z nich pak rozšiřovat platnost některých závěrů i na roviny jiné, nižší. Můžeme tudíž přejít od „odpovídavosti“ na „odpovědnost“.
Když mluvíme o odpovědnosti subjektu (tedy člověka), máme nebo můžeme mít na mysli buď odpovědnost v nějaké záležitosti (v takovém případě se musíme soustředit hlavně na onu situovanost, a to může být velice komplikovaná, takže prostě zapomeneme na to, co v situaci ani v situovanosti není a co z ní nelez odvodit), dále odpovědnost za něco zcela konkrétního (kdy musíme brát v úvahu eventuelní situovanost onoho „konkrétního“, která je vždy více nebo méně odlišná od odpovědnosti subjektu samého), pak odpovědnost před někým (tím může být jiný subjekt, ale také „nepředmětný apel“), a posléze odpovědnost za sebe (za svou integritu). Žádná z těchto odpovědností nemůže být převedena na některou z ostatních, a žádná také nesmí chybět.
(Písek, 100320-2.)

Karol Nandrásky (2000?)

Grécku kultúru preslávili grécki filosofi. Ich filozofia sa vyprofilovala v zápase s gréckou mytológiou a predstavuje vrchol slávy gréckeho ducha. Podľa L. Hejdánka konfrontácia na ceste od narativity mýtu k pojmovému mysleniu nebola taká radikálna jako sa samotní Gréci domnievali, pretože v racionálnej podobe sa nadviazalo na nadčasové či mimočasové archetypy mýtických a neskôr mytologických vyprávaní. Likvidovali sa mýtické historky o bohoch, ale iba preto, aby sa čo najpresnejšie nvymedzil rovnako mimosituačný, mimočasový „archetypický“ pojem či idea. Grécki filozofi hľadali počiatky (archai) ako to, čo trvá uprostred zmien a tak to, či je večne prítomné v rozmanitosti premenlivého. Pretože táto orientácia je celkom totožná s norientáciou mýtického človeka, grécka filozofia zjavne nadviazala na podstatné štruktúry mýtickej orientácie1/. Ešte pozoruhodnejší je Hejdánkov postreh, že „zbytky onej starej orientácie na to, čo je vyzdvihnuté nad konkrétne a časové súvislosti, zostávajú neprehľadnuteľne prítomné ešte aj v dnešnej prírodovede i iných vedeckých odboroch“2/.
- – -
1/ Hejdánek, L.: Mýtus a metafyzika, Křesťanská revue 1990/5, 104
2/ Hejdánek, L.: Veda v dnešní společnosti, Reflexe 1992/7-8, 4 -1n
(Atény a Jeruzalem, in: Zborník Evanjelickej bohosloveckej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave „Evanjelická teológia na prahu nového storočia“, s. 13.)
Was mit der Vergangenheit, die nicht vergehen will? (Z televizní diskuse 18.5.00 na ?)
Co s minulostí, která nechce odejít?
Analogicky lze však postavit jinou otázku: co s budoucností, která nechce přijít?

Ladislav Hejdánek (2011)

Člověk je „mravní bytost“ – ať chce nebo nechce, ať to ví nebo neví. To znamená, že všechno co dělá (nebo nedělá, ale měl by dělat), a také všechno jak a co myslí, má svůj „mravní aspekt“ či spíš svou „mravní kvalitu“. Pokud se tedy zabýváme nějakou činností určitého člověka z „mimo-morálního hlediska“ („im außermoralischen Sinne“), dopouštíme se „abstrakce“, nebo přesněji: redukujeme tu činnost, odmýšlíme si její morální stránku (a možná i jiné, další stránky), prostě nebereme tu činnost jako „celou“, tedy v její plné skutečnosti. A protože člověk je „mravní bytostí“, nebereme v takovém případě ani toho člověka jako celek, jako celého člověka, skutečného a úplného člověka, ale zbavujeme ho jedné dimenze jeho skutečného života. Nikdy se člověk nemůže postavit mimo svou situace, a jeho situace má vždycky mravní aspekt (morální stránku). Tzv. dělba práce (dělba druhů činností) se nevztahuje nikdy na mravnost, na etičnost, na morálnost. Žádný člověk se nemůže stát specialitou na jakýkoli mimo-mravní obor; a proto specializace neznamená a nemůže nikdy znamenat orientaci na obor a v oboru, který nemá s mravností co dělat. Umělec, který vede nemravný život, nemůže být exkulpován jen proto, že dokázal nebo dokáže vytvořit veliká díla; totéž platí i o každém vědci, státníkovi, filosofovi, a tak dále. Závazky mravní či etické platí pro každého, nikdo není a nesmí být vyňat. Ke žije člověk, tam je mravnost nebo nemravnost. A to proto, že jde vždy o souvislosti, o širší kontexty, a to nejen „současné“, ale také a zejména „dějinné“, zkrátka o „situace“. Je vrchol ne-lidské a proti-lidské zpupnosti, když si někdo myslí, že když něco není (právně nebo i zvykově apod.) zakázáno, je to dovoleno. Obvykle se něco takové říká proto, aby se tak mohlo poukazovat na „relativnost“ právních nebo zvykových atd. norem a na to, že vše je závislé na době, poměrech, zvycích a obyčejích atd. To je jistě zásadně vzato pravda, ale mezi mravy a obyčeji, zákony a jinými normami na jedné straně a mezi mravním aspektem, mravní stránkou lidské činnosti je propastný rozdíl. Zvyklost a zákony se vyvíjejí jako určitý způsob porozumění tomu, co je „správné“ a „nesprávné“ či „pravé“ či „nepravé“ i bez nich, ale k čemu většina lidí ještě nedospěla, čemu neporozuměla, někdy ani porozumět nechtěla. Ale každý takový pokus je vždy pouze částečný, je v něm porozumění i neporozumění, a proto je zapotřebí mezi zvyky, stejně jako mezi zákony a příkazy rozlišovat, a především se zajímat o jejich vlastní, „pravý“ smysl, o to, k čemu poukazují a co je „v jejich duchu“, a nikoli pouze k tomu, co bylo formulováno a zachyceno „v liteře“. – Nu, a to vše ukazuje na to, že onen mravní aspekt všeho lidského konání nelze prostě zvnějška konstatovat a popisovat, ale že je něčím, čemu je třeba porozumět, tj. překračovat tak všechno to, co konstatovat a popisovat lze (ovšem aniž by to bylo popíráno nebo zlehčováno).
(Písek, 110814-4.)