Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

To, co bylo ještě před vynálezem a prvním zaváděním pojmovosti a pojmů „míněno“ takovými slovy jako „pravé“ či „pravda“, by mělo být potom „pojmově uchopováno“ (jak napovídá blízkost sloves „pochopiti“ a „uchopiti“) a v důsledku toho také modelováno příslušnou „konstrukcí“, tj. intencionálním „předmětem“. A právě zde vzniká závažný problém jednak obecný, jednak konkrétní, tj. vztažený ke zmíněným termínům „pravý“ a „pravda“. Jde o to, zda bylo a je možno vždycky „pojmově uchopit“ vše, co bylo předtím (nebo prostě mimo, jinak) míněno předpojmově (event. nepojmově). Protože musíme vycházet s historické skutečnosti, že pojmovost byla vynálezem poměrně pozdním a že tedy musíme předpojmovosti přiznat schopnost mínit mnohé, co pak řečtí myslitelé chtěli mínit za použití pojmů, musíme předpokládat, že pojmovost pronikala do předpojmového myšlení jen pomalu a jen jakoby v určitých okrscích „smyslu“, zatímco smysluplnost předpojmových souvislostí a kontextů byla ve velkém rozsahu zachovávána. Předpojmovost (a dodnes mimopojmovost) představuje jistě velmi rozsáhlou oblast, kterou jen zčásti můžeme postihnout termínem (a pojmem) „narativita“; přesto může mít jistý nápomocný význam, když se na chvíli soustředíme na onu dvojici narativita x pojmovost. Mezi obojím nepochybně není naprostá nekompatibilita, jak je zřejmé jednak z toho, že ani nejpřesněji pojmově promyšlený výklad se nikdy nemůže obejít bez prvků narativity (tj. nemůže být naprosto zformalizován), ale jednak také z toho, že pojmovost může do narativního výkladu (do narativní promluvy) zasahovat jen postupně a jakoby v původním smyslu, tedy aniž by původní narativní výklad byl hrubě narušován a ničen. (Kdybychom chtěli tento zajímavý vztah jednak jistého napětí, ale zároveň jisté synergie a symbiózy resp. synúzie rozpoznat a aplikovat i na tu oblast předpojmovosti a mimopojmovosti, která přesahuje pouhou narativitu, musili bychom se pokusit o přesnější vymezení resp. přesnější „pojmové uchopení“ povahy obojího; k tomu však by bylo zapotřebí rozsáhlého předběžného výzkumu, o kterém se navíc domnívám, že by současnými myšlenkovými prostředky zatím nemohl být uspokojivě dovršen.) (Písek, 050201-2.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Především máte tendenci onu historickou (přesněji: dějinnou) opozici myšlení řeckého a hebrejského takřka ztotožňovat s opozicí myšlení předmětného a nepředmětného. Pravda, nijak na tom nestavíte, ale stejně to je spojeno s jistým nebezpečím. Hebrejské myšlení (až do doby helenismu) je předpojmové, a to znamená „nikoli předmětné“, ne však „nepředmětné“ v samostatném pozitivním významu. (Předpojmové je totiž veškeré myšlení mytické – a to přece není žádná zásluha ani žádné pozitivum!) Význam hebrejské tradice spočívá v tom, jak pozoruhodné byly pokusy o překonání mytického myšlení, podniknuté ještě narativním způsobem, jakousi narativní ,metodou‘; dnes se stále zřejměji ukazuje hluboká oprávněnost tohoto zaměření, ale také jeho závažná nedostatečnost pro naše dnešní potřeby. Návrat k předpojmovosti a k narativitě (a tím spíše k mýtu a mytičnosti) nám je dnes už uzavřen, je nemožný, protože naše myšlení (evropské a Evropou poznamenané) je už nenapravitelně restrukturováno pojmovostí. Moje teze zní: jestliže řecký typ pojmovosti navazoval především na – ve starém Řecku již silně oslabené – mytické myšlení a představuje jakousi racionalizaci mýtu (ve smyslu maximálně dosažitelné emancipace z podmíněnosti narativitou), musí být zásadně možné dlouhodobou usilovnou prací ustavit nový typ pojmovosti cestou jakési racionalizace (přesně: zpojmovění) toho, jak staroizraelská myšlenková elita ještě prostředky narativními překonala – a mnohem účinněji – mytickou orientaci na minulost (na pravzory atd., zatímco řečtí myslitelé jen odbourávali historky o bozích a pokoušeli se „boha“ vymezit pojmově, a to znamená „geometricky“). A to představuje dvojí obrovský úkol: jednak se musíme pokusit rozhodující vybraná témata starozákonní (zejména Abramovo vyjití a exodus z Egypta, ale i řadu dalších) myšlenkově interpretovat dnešními (ovšem těmi nejlepšími) prostředky a otevřít tak cestu k interpretacím zítřejším (a už ne pouze theologickým, nýbrž týkajícím se celého našeho života i myšlení); ale za druhé – a především – zrevidovat tradiční formy dogmatu a oddělit v nich (přesněji: pokoušet se postupně stále intenzivněji oddělovat) to významově podstatné a nadále držitelné od zbytečných a často matoucích vlivů řecké racionalizované a do filosofie zavlečené mytologie, zejména v jejích do (pseudo)theologičnosti transformovaných extrémech (především dogmatických pojmových konstrukcích vysloveně metafyzické povahy). To poslední je ovšem věc, kterou rád přenechám theologům (či jak si dnes píší: teologům); nehodlám to dělat za ně, protože to je jejich věc. Filosofie si tu ponechává jen svou kritickou funkci, která bude vždy znovu odhalovat zbytky metafyziky (a původně řecké pojmovosti) tam, kde si toho theologové sami nejsou dost vědomi.
(Z e-mailu Ivaně Valúchové.) (Písek, 050306-1.)

Maurice Merleau-Ponty (1953)

La tradition est oubli des origines, disait le dernier Husserl. Justement si nous lui devons beaucoup, nous sommes hors d´état de voir au juste ce qui est à lui. A l´égard d´un philosophe dont l´entreprise a éveillé tant d´échos, et apparemment si loin du point où il se tenait lui-même, toute commémoration est aussi trahison, soit que nous lui fassions l´hommage très superflu de nos pensées, comme pour leur trouver un garant auquel elles n´ont pas droit, – soit qu´au contraire, avec un respect qui n´est pas sans distance, nous le réduisions trop strictement à ce qu´il a lui-même voulu et dit … Mais ces difficultés, qui sont celles de la communication entre les „ego“, Husserl justement les connaissait bien, et il ne nous laisse pas sans ressource en face d´elles. Je m´emprunte à autrui, je le fait de mes propres pensées: ce n´est pas là un échec de la perception d´autrui, c´est /242/ la perception d´autrui.
(Le philosophe et son ombre, in: 4149, Éloge de la philosophie, Gallimard, Paris 1960, p. 241-2.)

slovníky ()

česky: právo (od „pravé“ strany, podobně spravedlnost, správný, pravda, pravý, pravidlo atd.)
německy: Recht (od „rechte“ Seite, richtig, recht haben, Gerechtigkeit, )
anglicky: right (od right side, to be right, righteousness, též straight, correct, true, just)
francouzsky: droit (od přímý, rovný, též pravý; la droite – pravá strana)
latinsky: ius (též iurisprudentia, iustus, iustitia)

Paul Ricœur (1980)

Ce qui m´a souvent étonné chez Heidegger, c´est qu´il ait, semble-t-il, systématiquement éludé la confrontation avec le bloc de la pensée hébraïque. Il lui est parfoi arrivé de penser à partir de l´Evangile et de la théologie chrétienne; mais toujours en évitant le massif hébraïque, qui est l´étranger absolu par rapport au discours grec, il évite la pensée éthique avec ses dimensions de relation à l´autre et à la justice, dont a tant parlé Levinas. Il traite la pensée éthique très sommairement comme pensée de valeur, telle que la pensée néo-kantienne l´avait présentée, et ne reconnaît pas sa différence radicale avec la pensée ontologique. Cette méconnaissance me semble parallèle à l´incapacité de Heidegger de fair le „pas en arrière“ d´une manière qui pourrai permettre de penser adéquatement toutes les dimensions de la tradition occidentale. La tâche de repenser la tradition chrétienne par un „pas en arrière“ a´exige-t-elle pas qu´on reconnaisse la dimension radicalement hébraïque du christianisme, qui est d´abord enraciné dans le judaïsme et seulement après dans la tradition grecque? Pourquoi réfléchir seulement sur Hölderlin et non pas sur les Psaumes, sur Jérémie? C´est là ma question. (Note introductive, in: 5349, Heidegger et la question de Dieu, Paris 1980, p. 17.)