Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Robert Silverberg ((1974))

• – Ako teda chceš dať svojmu životu väčší zmysel? — spýtal sa Munsey.
• – Neviem. Nemám nijakú predstavu, čo by mi pomohlo. Ale viem, viem, ktorí ľudia žijú zmysluplným životom.
• – Ktorí?
• – Tvorcovia, Harry. Ľudia, ktorí dajú veciam tvar, ktorí ich vyrobia, ktorí im vdýchnu život. Beethoven, Rembrandt, doktor Salk, Einstein, Shakespeare, ľudia tohto druhu. Nestačí len žiť. Dokonca nestačí ani mať dobrú náladu a jasnú myseľ. Človek musí čímsi prispievať k súčtu výdobytkov ľudstva, čímsi naozajstným, hodnotným. Musí dávať. Mozart. Nevvton. Kolumbus. To boli ľudia schopní načrieť do žriedla tvorby, tam dolu, do toho vriaceho chaosu prvotnej energie, a vytiahnuť odtiaľ čosi, dať tomu tvar a stvoriť niečo jedinečné a nové. Nestačí / zarábať peniaze. Nestačí ani vyrábať ďalších Breckenridgeov alebo Munseyov. Chápeš ma, Harry? Žriedlo tvorby. Zásobáreň života, ktorou je boh. Myslel si si niekedy, že veríš v boha? Zobudil si sa uprostred noci a povedal si si: Áno, áno, predsa len Niečo jestvuje, už verím, verím! Nemám teraz na mysli chodenie do kostola, dúfam, že mi rozumieš. Chodenie do kostola nie je v súčasnosti ničím iným ako podmieneným reflexom, niečím ako cukaním, tikom. Mám na mysli vieru. Vieru. Stav osvietenia. Nemám na mysli ani boha ako starca s dlhou bielou bradou, Harry. Myslím tým čosi abstraktné, silu, moc, prúd, zdroj energie tvoriaci základ všetkého a všetko spájajúci. Tým zdrojom je boh. Boh je tým zdrojom. Predstavujem si to žriedlo ako akési more roztavenej lávy pod zemskou kôrou: je tam, plné horúčavy a sily, je prístupné pre všetkých, ktorí poznajú cestu. Do tohto žriedla načrel Platón, Van Gogh, Joyce, Schubert, El Greco. Len niekoľko šťastlivcov vie, ako k nemu preniknúť. Väčšine z nás sa to nepodarí. Väčšine sa to nepodarí. Pre tých, ktorým sa to nepodarí, je boh mŕtvy. Čo je ešte horšie – pre nich ani nikdy nežil. Božemôj, aké je to strašné byť zajatcom doby, keď sa všetci stále krútia dokola ako oživené mŕtvoly, odrezané od energie ducha; hanbia sa čo i len uznať, že podobná energia jestvuje. Nenávidím to. Nenávidím celé toto smradľavé dvadsiate storočie, vieš o tom? Dáva ti to celé nejaký zmysel? Vyzerám veľmi opitý? Uvádzam ťa do rozpakov, Harry? Harry? Harry?
(7276, Deti vesmírnej noci, prel. I.Slobondík, Bratislava 1989, str. 266-67.)

Thomas M. Disch (1940-)

… Len zriedkakedy sa spoločnosť odpútala od svojej minulosti tak dokonale ako my. Slade tvrdí, že ho zaujíma len skutočnosť, že existujeme takpovediac bez dejín a nemáme inú minulosť, len tu svoju. Nazdává sa, že v priebehu nášho putovania sa práve toto stane najvýraznejšou črtou nášho bytia.
(Věci zabudnuté, in: 7276, Deti vesmírném noci, Slovenský spisovatel, Bratislava 1989, str. 218.)

Karol Nandrásky (2000?)

Grécku kultúru preslávili grécki filosofi. Ich filozofia sa vyprofilovala v zápase s gréckou mytológiou a predstavuje vrchol slávy gréckeho ducha. Podľa L. Hejdánka konfrontácia na ceste od narativity mýtu k pojmovému mysleniu nebola taká radikálna jako sa samotní Gréci domnievali, pretože v racionálnej podobe sa nadviazalo na nadčasové či mimočasové archetypy mýtických a neskôr mytologických vyprávaní. Likvidovali sa mýtické historky o bohoch, ale iba preto, aby sa čo najpresnejšie nvymedzil rovnako mimosituačný, mimočasový „archetypický“ pojem či idea. Grécki filozofi hľadali počiatky (archai) ako to, čo trvá uprostred zmien a tak to, či je večne prítomné v rozmanitosti premenlivého. Pretože táto orientácia je celkom totožná s norientáciou mýtického človeka, grécka filozofia zjavne nadviazala na podstatné štruktúry mýtickej orientácie1/. Ešte pozoruhodnejší je Hejdánkov postreh, že „zbytky onej starej orientácie na to, čo je vyzdvihnuté nad konkrétne a časové súvislosti, zostávajú neprehľadnuteľne prítomné ešte aj v dnešnej prírodovede i iných vedeckých odboroch“2/.
- – -
1/ Hejdánek, L.: Mýtus a metafyzika, Křesťanská revue 1990/5, 104
2/ Hejdánek, L.: Veda v dnešní společnosti, Reflexe 1992/7-8, 4 -1n
(Atény a Jeruzalem, in: Zborník Evanjelickej bohosloveckej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave „Evanjelická teológia na prahu nového storočia“, s. 13.)
Was mit der Vergangenheit, die nicht vergehen will? (Z televizní diskuse 18.5.00 na ?)
Co s minulostí, která nechce odejít?
Analogicky lze však postavit jinou otázku: co s budoucností, která nechce přijít?

Ladislav Hejdánek (2012)

Milý Honzo,
jsem rád, že vůbec někdo na tu knížku (z jejíhož vydání jsem byl dost nervózní) nějak reaguje; že by někdo napsal kritickou recenzi, není u nás snad vůbec možné. Žel však, že ani Ty neuvádíš nic než své dojmy (a ještě velmi stručně, takže si asi všechno mám domyslet sám, např. proč ti „něco“ přijde jako dost podivné, ale ani mi – s jednou výjimkou – nesdělíš, co vlastně, a proč tam shledáváš rozpor s něčím jiným, s čím naopak souhlasíš, ale také zde nevím, oč jde). Jsem také obecně a za jiných okolností pro rozmluvu „tváří v tvář“, ale právě zde bych dal přednost přesným formulacím, k nimž je možno se vracet ne po paměti, ale jako k tomu, co bylo napsáno a co tedy „zůstává“.
Jako jedinou věcnou poznámku uvádíš příklad té mé „velké apodiktičnosti“, s níž se rozhoduji věnovat tomu, co se mění, „jako kdyby to šlo oddělit od toho, co zůstává a čím se jedině dá změna zjistit a poměřit“. Pokud vím, tak 1) rozdíly mezi změnami rychlými a pomalejšími nebo hodně pomalými lze měřit, i když nemáme „po ruce“ nic spolehlivě věčně a neměnně trvalého (což nemáme, aspoň o tom nic nevím – leda bys něco mohl mně neznalému uvést; ovšem v tom případě by výtka „velké apodiktičnosti“ musela být spíše adresována Tobě); relativně nejtrvalejší částice v nám známém Vesmíru je, pokud se ještě pamatuji, proton, jehož poločas rozpadu je prý mnohem delší než kdysi odhadovaná délka trvání celého našeho Vesmíru (dnes panuje mezi teoretickými fyziky spíš názor, že se Vesmír bude rozpadat čím dál pomaleji, takže velmi, velmi dlouho, ale bude se rozpadat, a to je změna). Po celou tu dobu ovšem v rámci Vesmíru budou vznikat a také zanikat některé protony, a to proto, že jejich vnitřní struktura není spjata se žádnou neměnnou trvalostí, ale naopak je to jen ohromně rychlé hemžení čehosi ještě mnohem menšího a stále se mrskajícího (zatím tomu někteří říkají superstruny, ale je to jen „názor“, nic „apodiktického“, jen matematicky vypočítaného). Jakékoli „konstanty“ jsou pouhou naší konstrukcí na základě rovněž konstruovaných „čísel“ a naší prací s nimi; zatím nikdo v reálném světě nenašel ani žádná čísla, ani žádné trojúhelníky či trojhrany, jenom tu a tam něco, co se jim trochu, ale ne zcela, a jenom po nějakou dobu podobá. A po tu dobu se nám může zdát, že tam nejde o žádnou změnu. – Takže je na Tobě, abys buď něco „reálného“ jako příklad neměnné trvalosti uvedl, anebo výtku mé „velké apodiktičnosti“ aspoň v tomto případě odvolal (anebo si ji nechal jen soukromě pro sebe jako svůj subjektivní dojem). Až na další tedy to opět beru ne jako věcnou výtku, ale jeho Tvé příliš apomiktické vyjádření osobního dojmu. (Nakonec ještě pouze in margine bych chtěl položit otázku: kdybys opravdu „měl“ něco, co se nemění, jak bys to vůbec chtěl „poměřit“ s tím, co se rychle nebo pomalu mění? To nechme pro budoucnost, kyne-li mi ještě nějaká.)
Ten druhý text, který komentuješ zevrubněji (asi proto, že je kratší), není „chartistický“, ale pochází „z dob Charty 77“, a tak je můj. Avšak i zde jsi poněkud jednostranný; ale nešť. Není mi jasno, jak daleko s tím „jemnějším rozlišováním“ různých „mocí“ chceš jít – to bys musel nějak vysvětlovat; zatím by mi stačilo, kdybys uvedl aspoň jeden – nebo raději několik málo různých – příkladů „možnosti „uplatnit svou vůli, případě i proti vůli jiných“, kdy takto chápaná „moc“ není vůbec nebezpečná (ten příklad, který Ty sám uvádíš, je dost pochybný, protože mluvit o bříze, která pomocí kořínků prosazuje svou „vůli“, je poněkud extravagantní; a to nemluvě o „nevůli“ cihel nebo malty na staré zdi; ale Ty se přec jen omezuješ na živé bytosti). A proto snad ani nemusím prokazovat, jak ona druhá „moc“, totiž v podobě „jakési kumulace lidských ‚mocí‘ ve společnosti“, nutně bývá a musí být daleko nebezpečnější než jen to individuální prosazování vůle jednotlivce (eventuelně několika málo jednotlivců). Právě tato kumulace musí být pod náležitou kontrolou, a to navzdory tomu, že se bez „moci“ a „pořádku“ nemůžeme obejít. Už z vlastní zkušenosti dobře vím, že udržovat v jistých mezích některou část vegetace na zahradě vyžaduje jisté úsilí; protože na to se ženou už takřka nemáme sil, musíme někoho občas zjednat, aby tu vznikající džungli podrobil troše „násilí“ (nevím, jak to děláte Vy v Hošťálkově ulici, ale já se často musím těch ušlechtilých travin, nemluvě už o jarních cibulovinách, kterých tady máme „přírodně požehnaně“, po odkvětu a v době čerpání sil na další rok, u Hedy přímluvně zastat před nerozlišující sekačkou). Oč nejen komplikovanější, ale zejména naléhavější je potřeba držet pod kontrolou onu „Herrschaft“ ve společnosti, která má stále znovu nezadržitelnou chuť se emancipovat ze své služebné role (pro lidi) a osobovat si „panování“ za hranicemi své omezené kompetence (nad lidmi)! Právě toto rozlišení mi u Tebe daleko víc a citelněji chybí (a osmašedesátníky „a jim podobné“ sem nepleť! Ty sofisto!).
O dialogu se znovu šířit – alespoň teď – nehodlám; zůstanu jen u jediné připomínky k tomu, co’s napsal. Dialog je něco docela jiného než jednání; rozdíl je především v tom, že v dialogu nezáleží na „pozicích“ stran, ale na dobré vůli myslet a setkat se s myslícím druhým, kdežto v „jednání“ jde o to vyjednat, sjednat (máme na to pěkný germanismus: „vyhandlovat“) nejvíc, co se jenom dá (s těmi kartami, které zrovna máme v ruce). Veřejná diskuse je zápas – a proto to nikdy nemůže být opravdový dialog. Proto také „přítomnost“ pravdy není „nutnou podmínkou pro dialog“, ale naopak: opravdový dialog je velmi příhodnou (byť nikoli nutnou) podmínkou pro to, aby se pravda vyjevila, a to pravda, o které účastníci dialogu původně nejspíš nevěděli, často ani nic netušili.
Zatím srdečně zdravím! (A velmi srdečně i paní Františku!) Zdar a sílu! L v H .
(z e-mailu Janu Sokolovi; Písek, 120707-1b.)

Teodor Münz (2003)

Naša túžba a potreba určitej rovnosti taká veľká, že kedysi sme verili, a to aj u nás, predovšetkým naši osvietenci, že niektoré, tak zvané prirodzené práva, v ktorých sme si chceli byť všetci rovní, nám dáva príroda. Tak napríklad právo na súkromné vlastníctvo, na odpor proti útočníkovi, na slobodu slova, náboženského vyznania, na život. Optimistické osvietenstvo, velebiace prírodu, vskutku verilo, že príroda nám dala do vienka tieto práva v našej prirodzenosti, no verili tomu už spomínaní stoici, ktorí vytvorili pojem prirodzeného práva. Tieto práva sme nazvali neodňateľnými, čiže pokladali sme ich za také dôležité, že sme ich vyňali dokonca z právomoci štátu a ústavy. Mali stáť nad nimi. Postupne sme z tohto optimizmu vytriezveli. Ak by totiž tieto práva boli vskutku zakotvené v našej prirodzenosti, museli by byť nemenné, tak ako aj ona. V histórii sa však menia, a to podľa dobových požiadaviek. Dnes vieme, že príroda nám nedáva ani právo na život. Právo žiť nám dala len potiaľ, pokiaľ nám ho nikto silnejší nevezme. Ak nás už neohrozujú šelmy, tak ešte stále bojujeme na život a na smrť s nepatrnými mikróbmi. Dnes už hovoríme len o ľudských právach, a myslím, že je to správne. Ešte stále ich oprávnene vyhlasujeme za neodňateľné, no určujeme si ich my dohodou, a nie proti vonkajšiemu, ale vnútornému nepriateľovi, ktorým sme si my sami. My si berieme navzájom slobodu pohybu, prejavu, vierovyznania, my berieme druhým ich vlastníctvo, zneuznávame druhých z takých a onakých príčin, my vedieme vojny medzi sebou, mrzačíme sa a pripravujeme sa o životy. A pretože náš zmysel pre spravodlivosť, náš súcit a altruizmus, ktorý vyviera vskutku z našej prirodzenosti, sa proti tomu búria, bránime sa dohodami o ľudských právach. Buďme však úprimní a priznajme si, že nás k tomu vedie aj strach či, krajšie povedané, potreba vzájomného mieru. Dejiny nás učia, že tí zaznávaní si svoje práva prv či neskôr vydobyjú, často aj ohňom a mečom. Sme totiž bytosti, ktoré si vedia byť navzájom aj najnebezpečnejšie spomedzi všetkých – tak, ako si vieme azda aj najnezištnejšie pomáhať.
(Nie sme si rovnakí, ale môžeme si byť rovní, in: Mosty 12, 2003, č. 21, str. 3.)