Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Hynek Vignon (2001)

Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts

Karl Jaspers (1946)

Pokud jde o jednání, znamená očista nejprve nápravu. Politicky to znamená ... /85/
Ale náprava je ješště více. Kdo je jednou vnitřně zasažen vinou, na níž má podíl, chce pomáhat každému, komu zvůle bezprávného režimu ublížila.
Jsou dvě rozličné motivace, které se nesmí zaměňovat: požadavek pomáhat tam, kde je bída, lhostejno čím, prostě proto, že bída je blízko a vyžaduje pomoc – a zadruhé požadavek přiznat zvláštnín právo lidem, které hitlerovský režim deportoval a oloupil, vydrancoval nebo mučil, – a stejně tak emigrantům.
Obojí je plně oprávněno, ale v motivaci je rozdíl. Kde není pociťována vina, tam dochází ihned k nivelizaci vší bídy, k jejímun převedení na stejnou rovinu. Diferenciace osob postižených bídou je nezbytná, chci-li napravit, co jsem zčásti zavinil.
Tato cesta očisty prostřednictvím nápravy je nevyhnutelná. Ale očista je mnohem více. I náprava je míněna vážně a naplňuje svůj etický smysl jen jako důsledek naší očistné proměny.
Ujasnit si svou vinu znamenán zároveň ujasnit si svůj nový život a jeho možnosti. Z tohoto ujasnění vyvěrá vážnost a rozhodnutí.
(7149, Otázka viny, př. Jiří Navrátil, Praha 1969, str. 84-85.)

Karl Jaspers (1946)

Proto pro nás – jako pro jednotlivce – platí: nechceme se jenom tak snadno cítit nevinní, nechceme litovat sebe samy jako oběti neblahého osudu, nechceme očekávat pochvalu za utrpení, nýbrž chceme se sami sebe ptát, neúprosně si sami pro sebe ujasňovat: kde jsem cítil falešně, myslil falešně, jednal falešně – chceme hledat vinu tak dalece, jak jen možno, u sebe a ne ve věcech nebo u druhých, nechceme se vyhýbat otázce poukazem na bídu. To vyplývá z rozhodnutí obrátit se, každodenně se polepšovat. Zde stojíme před Bohem jako jednotlivci, ne už jako Němci, ne jako kolektiv.
(7149, Otázka viny, př. Jiří Navrátil, Praha 1969, str. 84-85.)

Maurice Merleau-Ponty (1953)

La tradition est oubli des origines, disait le dernier Husserl. Justement si nous lui devons beaucoup, nous sommes hors d´état de voir au juste ce qui est à lui. A l´égard d´un philosophe dont l´entreprise a éveillé tant d´échos, et apparemment si loin du point où il se tenait lui-même, toute commémoration est aussi trahison, soit que nous lui fassions l´hommage très superflu de nos pensées, comme pour leur trouver un garant auquel elles n´ont pas droit, – soit qu´au contraire, avec un respect qui n´est pas sans distance, nous le réduisions trop strictement à ce qu´il a lui-même voulu et dit … Mais ces difficultés, qui sont celles de la communication entre les „ego“, Husserl justement les connaissait bien, et il ne nous laisse pas sans ressource en face d´elles. Je m´emprunte à autrui, je le fait de mes propres pensées: ce n´est pas là un échec de la perception d´autrui, c´est /242/ la perception d´autrui.
(Le philosophe et son ombre, in: 4149, Éloge de la philosophie, Gallimard, Paris 1960, p. 241-2.)