Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Robert Silverberg ((1974))

• – Ako teda chceš dať svojmu životu väčší zmysel? — spýtal sa Munsey.
• – Neviem. Nemám nijakú predstavu, čo by mi pomohlo. Ale viem, viem, ktorí ľudia žijú zmysluplným životom.
• – Ktorí?
• – Tvorcovia, Harry. Ľudia, ktorí dajú veciam tvar, ktorí ich vyrobia, ktorí im vdýchnu život. Beethoven, Rembrandt, doktor Salk, Einstein, Shakespeare, ľudia tohto druhu. Nestačí len žiť. Dokonca nestačí ani mať dobrú náladu a jasnú myseľ. Človek musí čímsi prispievať k súčtu výdobytkov ľudstva, čímsi naozajstným, hodnotným. Musí dávať. Mozart. Nevvton. Kolumbus. To boli ľudia schopní načrieť do žriedla tvorby, tam dolu, do toho vriaceho chaosu prvotnej energie, a vytiahnuť odtiaľ čosi, dať tomu tvar a stvoriť niečo jedinečné a nové. Nestačí / zarábať peniaze. Nestačí ani vyrábať ďalších Breckenridgeov alebo Munseyov. Chápeš ma, Harry? Žriedlo tvorby. Zásobáreň života, ktorou je boh. Myslel si si niekedy, že veríš v boha? Zobudil si sa uprostred noci a povedal si si: Áno, áno, predsa len Niečo jestvuje, už verím, verím! Nemám teraz na mysli chodenie do kostola, dúfam, že mi rozumieš. Chodenie do kostola nie je v súčasnosti ničím iným ako podmieneným reflexom, niečím ako cukaním, tikom. Mám na mysli vieru. Vieru. Stav osvietenia. Nemám na mysli ani boha ako starca s dlhou bielou bradou, Harry. Myslím tým čosi abstraktné, silu, moc, prúd, zdroj energie tvoriaci základ všetkého a všetko spájajúci. Tým zdrojom je boh. Boh je tým zdrojom. Predstavujem si to žriedlo ako akési more roztavenej lávy pod zemskou kôrou: je tam, plné horúčavy a sily, je prístupné pre všetkých, ktorí poznajú cestu. Do tohto žriedla načrel Platón, Van Gogh, Joyce, Schubert, El Greco. Len niekoľko šťastlivcov vie, ako k nemu preniknúť. Väčšine z nás sa to nepodarí. Väčšine sa to nepodarí. Pre tých, ktorým sa to nepodarí, je boh mŕtvy. Čo je ešte horšie – pre nich ani nikdy nežil. Božemôj, aké je to strašné byť zajatcom doby, keď sa všetci stále krútia dokola ako oživené mŕtvoly, odrezané od energie ducha; hanbia sa čo i len uznať, že podobná energia jestvuje. Nenávidím to. Nenávidím celé toto smradľavé dvadsiate storočie, vieš o tom? Dáva ti to celé nejaký zmysel? Vyzerám veľmi opitý? Uvádzam ťa do rozpakov, Harry? Harry? Harry?
(7276, Deti vesmírnej noci, prel. I.Slobondík, Bratislava 1989, str. 266-67.)

Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1940)

... Mohlo to být také formulováno jako rozdíl mezi prvotním a druhotným vědomím. Druhotné vědomí je spojené s rozpadem na subjekt a objekt; ono objektivizuje poznávané. Prvotní vědomí je pohrouženo v subjekt jako prvotní realita, nebo – lépe – v něm je dána totožnost subjektu a objektu. V posledních letech jsem formuloval tento problém jasko odcizení v procesu /121/ objektivace jedině původního subjektivního světa. Objektivní svět je produktem objektivace, je to svět padlý, rozpadávající se a spoutaný, ve kterém se subjekt nedotýká poznávaného. Vyjádřil jsem to nedávno v paradoxu: subjektivní je objektivní, objektivní je však subjektivní, protože subjekt je vytvoření [výtvorem – lvh] Boha, objekt ale vytvoření [výtvorem – lvh] subjektu. Subjekt je noumenon, objekt však je fenomén. Myslím si, že zvláštnost mé filosofie spočívá především v tom, že jinak chápu realitu než většina filosofických učení. Realita pro mne vůbec není totožná s bytím a ještě méně je totožná s objektivností. Svět subjektivní a personalistický je jediný původně reálný.
(Vlastní životopis, př. M. Válková, Olomouc 2005, str. 120-21.)

Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1874-1948)

Když jsem došel ke své definitivní filosofii, získaly pro mne zvláštní význam ideje nestvořené svobody a objektivace. Nestvořená svoboda objasňuje nejen vznik zla, nesrozumitel¬ného pro tradiční filosofická učení, ale i vznik tvořivě nového, dříve neexistujícího. Nestvořená svoboda je omezený či mezní pojem; výstižněji – není to pojem, nýbrž symbol, pro¬tože o nestvořené svobodě, kvůli její absolutní iracionálnosti, nelze vytvořit racionální pojem. Objektivace je gnozeologickou interpretací padlosti světa, stavu zotročení, nezbytnosti a izo¬lovanosti, ve kterých se svět nachází. Objektivizovaný svět podléhá racionálnímu poznávání v pojmech, avšak samotná objektivace má iracionální zdroj. Já – zdá se – jsem se jako první pokusil o gnozeologické objasnění pádu do hříchu. Spolu s ideou nestvořené svobody a objektivace jsem prohlou¬bil svůj personalismus, ideu ústředního a nejvyššího významu osoby. V konfliktu osoby se vším neosobním a nárokujícím si být nadosobním, v konfliktu se „světem“ a se společností /368/ jsem se rozhodně postavil na stranu osoby. Je to spojeno s tradičním problémem univerzálií, se sporem realistů a nominalistů. ...
(Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 367-68.)

Thomas M. Disch (1940-)

… Len zriedkakedy sa spoločnosť odpútala od svojej minulosti tak dokonale ako my. Slade tvrdí, že ho zaujíma len skutočnosť, že existujeme takpovediac bez dejín a nemáme inú minulosť, len tu svoju. Nazdává sa, že v priebehu nášho putovania sa práve toto stane najvýraznejšou črtou nášho bytia.
(Věci zabudnuté, in: 7276, Deti vesmírném noci, Slovenský spisovatel, Bratislava 1989, str. 218.)

Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1874-1948)

Prohloubení mého filosofického poznávání mě přivedlo k ideji objektivace, kterou sám pro sebe považuji za základní a kterou ostatní obvykle špatně chápou. Nevěřím v pevnost trvalost takzvaného „objektivního“ světa, světa přírody a historie. Objektivní realita neexistuje, to je pouze iluze vědomí, existuje jen objektivace reality, vzniklá určitým zaměřením ducha. Objektivizovaný svět není skutečný reálný svět, je to pouze stav skutečného reálného světa, který může být změněn. Objekt je vyvoláním subjektu. Pouze subjekt je existenciální, pouze skrze subjekt se poznává realita. Toto vůbec není subjektivní idealismus, jak budou mít někteří sklony tvrdit /305/ podle šablonových klasifikací. Podle klasifikace Diltheyho, která vyděluje naturalismus, idealismus objektivní a idealis¬mus svobody, moje myšlení náleží k typu idealismu svobody. Svět doopravdy existuje v ne objektivizovaném subjektu. Již kategorie bytí, která hraje takovou roli v historii filosofie, po¬čínaje Řeckem, je produktem objektivace mysli. Když použi¬jeme Kantovu terminologii, můžeme říci, že bytí je transcen¬dentní iluze. Prvotní život je jiný než toto bytí („ousia“). Prvotní život je tvůrčí akt, svoboda, nositelem prvotního života je osoba, subjekt, duch, a ne „přirozenost“, objekt. Objektivnost je zotročováním ducha, je vyvoláním rozervanosti, izolova¬nosti a nepřátelství subjektů, osobností, duchovních bytostí. Proto poznávání závisí na stupních duchovní jednoty, [e to velmi důležitá myšlenka v sociologii poznávání, které se věnovalo málo pozornosti. Věda poznává objektivizovaný svět a dává člověku možnost ovládnout „přírodu“. Zlo objektivace, tj. nezbytnost, odcizenost, neosobnost, neleží ve vědě a není vědou vyvoláno. „Objektivní“ věda je nejen nutná pro člověka, ale odráží i logos v padlém světě. „Objektivnost“, vyvolání ob¬jektivace, je výrazem (biblického) pádu. Člověk poznává jako vnějškově mu danou realitu to, co je vyvoláno jím samým, porobeností subjektu. „Objekt“ pro mě vůbec neoznačuje to, co poznávám, předmět poznávání, ale vzájemný vztah určitého druhu v existenciální sféře. Během let konečného vypracování mého filosofického nazírání na svět u mě velmi vzrostlo ocenění vědy a kritického filosofického myšlení a vzrostla antipatie k lživým mystickým náladám ve sférách, ke kterým je mystika neaplikovatelná. Nyní si mnohem více vážím významu pozi¬tivní vědy než v letech svého marxistického mládí. Zvláště si cením historické vědy. Avšak sám nejsem standardní typ vědce, /366/ ale jsem existenciální filosof, filosof historie, moralista. S historií filosofie je spojen profétismus, který k sobě vzbuzuje ironický postoj. Souhlasím s označením sebe jako metafyzika, ale vyhýbám se označování sebe sama jako ontologa, protože pojem bytí považuji za problematický. ...
(Vlastní životopis, přel. Markéta Válková, Olomouc 2005, str. 364-66.)