Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Marcus Tullius Cicero ()

In primique hominis est propria veri inquisitio atque investigatio. … Huic veri videndi cupiditati adiuncta est appetitio quaedam principatus, ut nemini parere animus bene informatus a natura velit nisi praecipienti aut docenti aut utilitatis causa iuste et legitime imperanti; ex quo magnitudo animi exsistit …
(De offciis IV, 13.)
Je pak význačnou vlastostí člověka především hledání a zkoumání pravdy. … S touto touhou po poznání pravdy je spojena jakási touha po samostatnosti, že totiž duch přírodou dobře utvářený nechce nikoho poslouchati, leda takového člověka, který ho radami řídí a poučuje, nebo mu v zájmu obecného prospěchu podle práva a zákonů rozkazuje. Odtud zase vyrůstá velikost ducha …“
(O povinnostech, přel. Jarosl.Ludvíkovský, Melantrich, Praha 1940.)
k tomu několik bodů výkladu – LvH (Písek, 12.5.83):
1. inquisitio atque investigatio: ve fr. překladu (de rechercher et d´étudier la vérité“, tedy vyšetřování (zkoumání) a studování, event. vyšetřování a zkoumání, příp. vyhledávání a průzkum, apod. (nikoli však hledání, neboť předmět obojího, totiž inquisitio atque investigatio, je už tu, dán, k dispozici)
2. „veri videndi cupiditati“ – touhou viděti pravdu
3. appetitio principatus – přitažlivost prvenství, touha po prvenství
4. animus bene informatus a natura – duch od přirozenosti dobře utvářený (sformovaný, event. vyvinutý)
5. nemini … nisi praecipienti aut docenti aut utilitatis causa – nikoho … leč z důvodů poskytnutí návodu (předpisu), vyučování (z důvodů v.) nebo z důvodů užitečnosti (prospěšnosti)

Božena Komárková (1952)

… Věcné vztahy jsou vždy vyjádřeny nějakou formou vlastnických poměrů. Dlouhá staletí se tak dálo zásadou soukromovlastnickou, v současné době kolektivistickou. Věcné vztahy jsou snadněji racionalizovatelné a řádově zvládnutelné než vztahy mezi lidmi. Jsou také druhotné, neboť zůstávají v kategorii prostředků pro lidské cíle. Proto zkušebním kamenem každého řádu není organizace poměrů věcných, ale lidských. Neboť žádný řád není s to v sebe člověka cele uzavřít. Ačkoli jej omezuje a plní řádovou funkci právě tím, že na daném omezení trvá, není v jeho moci a nemůže být také jeho cílem vyjádřit člověka řádově beze zbytku. Proto je otázka řádu zároveň otázkou lidské svobody. Je to otázka pro křesťany. Svoboda není „institucí“ přirozeného práva. Nepřichází do právních řádů shora, aby v nich byla reflexem věčných platónských idejí, které existují nezávisle na člověku. Svobody je mezi lidmi a odtud i v jejich právních řádech tolik, kolik je jí v lidském svědomí, probuzeném slyšením božího slova. Není pro ni jiné záruky, než že proniká do společnosti zdola věrností těch, kdo jsou svobodni, poněvadž jsou poslušni Bohu.
Je omyl domnívat se, že přirozené právo zaručovalo platnost práv lidských. Tato práva mohla mít vždy svou platnost jen jako součást právního řádu. Jejich nejistota v současné právní skutečnosti je jen úměrná hloubce převratu, kterým jsme prošli. Otázka lidské svobody však může být v novém právu zodpovězena stejně málo jako v řádech jiných. Lidská svoboda, překračující každý řád svou vlastní dimenzí, není řešitelná z dimenze řádu právního. Křesťan ji pochopí jen ve světle božího řádu, který zjevil Ježíš Kristus. Je to ochota k oběti. Jen v ní se otvírá tajemství lidské svobody a její regenerace také v laických řádech.
(Přirozené právo a křesťanství, in: 7487, Sekularizovaný svět a evangelium, Konfrontace, Curych 1981, str. 21.)

()

Nihil enim est … veritatis luce dulcius. (Cicero Acad. ad Varronem II, 10, 31)
Simplex ratio veritatis. (Cicero, De or. I, 53, 229)
Veritatis simplex oratio est. (Seneca, Ep. 49, 12)
Patet omnibus veritas. (Seneca, Ep. 33, 11)
Satis diserte pro se loquitur veritas. (Publius Syrus, Sent. S. 50)
O magna vis veritatis, quae contra hominum ingenia, calliditatem, sollertiam contraque fictas omnium insidias facile se per se ipsa defendat! (Cicero, Cael. 26, 63)
Veritas temporis filia est. (Gellius, Noct.Att. XII, 11, 7)
Veritatem dies aperit. (Seneca, De ira II, 22, 2)
Vulgoque veritas iam attributa vino est. (Plinius st., Nat XIV, 22 (28), 141)
Quam nocet saepe verum dicere! (Phaedrus, Fab. Appendix 15)
Veritas odium parit. (Ausonius, Ludus, Bias 3)
Vulgus veritatis pessimus interpres. (Seneca, Vit 2, 1)
Veritatem laborare nimis saepe aiunt, exstingui numquam. (Livius, Urb. XXII, 39, 19)
Errore enim veritas originis non amittitur. (Ulpianus, Dig. L, 1, 6)
Veritas visu et mora, falsa festinatione et incertis valescunt. (Tacitus, Ann. II, 39)
Nimium altercando veritas avertitur. (Publius Syrus, Sent. N. 40)
(citováno ex: 6556, Moudrost starých Římanů, Praha 1990, str. 43 nn. – tam jsou i české překlady)