Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Paul Ricœur (1980)

Ce qui m´a souvent étonné chez Heidegger, c´est qu´il ait, semble-t-il, systématiquement éludé la confrontation avec le bloc de la pensée hébraïque. Il lui est parfoi arrivé de penser à partir de l´Evangile et de la théologie chrétienne; mais toujours en évitant le massif hébraïque, qui est l´étranger absolu par rapport au discours grec, il évite la pensée éthique avec ses dimensions de relation à l´autre et à la justice, dont a tant parlé Levinas. Il traite la pensée éthique très sommairement comme pensée de valeur, telle que la pensée néo-kantienne l´avait présentée, et ne reconnaît pas sa différence radicale avec la pensée ontologique. Cette méconnaissance me semble parallèle à l´incapacité de Heidegger de fair le „pas en arrière“ d´une manière qui pourrai permettre de penser adéquatement toutes les dimensions de la tradition occidentale. La tâche de repenser la tradition chrétienne par un „pas en arrière“ a´exige-t-elle pas qu´on reconnaisse la dimension radicalement hébraïque du christianisme, qui est d´abord enraciné dans le judaïsme et seulement après dans la tradition grecque? Pourquoi réfléchir seulement sur Hölderlin et non pas sur les Psaumes, sur Jérémie? C´est là ma question. (Note introductive, in: 5349, Heidegger et la question de Dieu, Paris 1980, p. 17.)

Emmanuel Lévinas (1983)

Le sens du cheminement philosophique varie pour celui qui le parcourt selon le moment ou le lieu où il essaie d’en rendre compte. C’est du dehors seulement que l’on peut embrasser et juger un tel devenir. Au chercheur lui-même ne reste que la ressource de décrire les thèmes qui le préoccupent à l’arrêt même où il essaie de faire le point.
(La conscience non intentionnelle, přednáška v Bernu 1983,
in: François Poirié, Emmanuel Lévinas, Lyon 1987, p. 151.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Dnes zřejmě Václav Tollar vykládá v Praze něco o mém údajném „panpsychismu“. Už se o tom před několika týdny zmínil, a já jsem hned odpověděl, že to záleží na tom, co rozumíme tou „duší“, „psyché“. Psyché byla podle Aristotela původcem pohybu zevnitř (na rozdíl od pohybu, vyvolaného zvenčí). Pokud onen „pohyb zevnitř“ nebudeme hned mylně chápat jako „živý“, a pokud z toho nebudeme hned vyvozovat, že tam, kde je život, musí být i duše, nemusím být za „panpsychistu“ označován. Osvojil jsem si podle Teilharda de Chardin rozlišovat „živé“ od „předživého“, a umožnil jsem si tak prostě popřít, že v tomto Vesmíru existuje vůbec něco takového, co bychom mohli považovat za „zcela mrtvé“ nebo „zcela netečné“, tj. na nic nereagující. Já sám nikdy nemluvím o panpsychismu, dokonce ani o „duši“, ale zcela nedílnou součástí mé filosofie je myšlenka obecné reaktibility jako inherentní vlastní každého vskutku jsoucího (tzv. pravého, vnitřně integrovaného jsoucího), což např. znamená, že reaktibilitu už předem připisuji každé entitě, ke které ve svých teoriích dojdou teoretičtí fyzici, ať už jde o nejmenší „částice“ (sám pojem „částice“ ovšem dost problematizuji), kvanta nebo nejnověji super-struny. Považoval bych za dost nesmyslné, připisovat život nebo dokonce psychiku třeba hadronům nebo oněm superstrunám.
(Písek, 111107-2.)