Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emmanuel Lévinas (1983)

Le sens du cheminement philosophique varie pour celui qui le parcourt selon le moment ou le lieu où il essaie d’en rendre compte. C’est du dehors seulement que l’on peut embrasser et juger un tel devenir. Au chercheur lui-même ne reste que la ressource de décrire les thèmes qui le préoccupent à l’arrêt même où il essaie de faire le point.
(La conscience non intentionnelle, přednáška v Bernu 1983,
in: François Poirié, Emmanuel Lévinas, Lyon 1987, p. 151.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Je to vlastně jeden z mála případů, kdy Kraličtí svým překladem ochudili slovo řeckého textu. „Správní“ a „perspektivní“ nejsou přece ve skutečnosti „pokojní“, tj. ti, co se sami chovají pokojně a nevyvolávají žádný rozruch ani nepokoj, ale ti, co pokoj vytvářejí, tedy tvůrcové pokoje, v řeckém originálu to je eirénopoioi (eiréné je mír, poiein znamená dělati, tvořiti), tedy mírotvůrci (latinsky pacifici – pax je mír, facere je dělati; anglicky to zní obzvláště podivně: peacemakers, „dělači míru“, my starší je ještě známe jako „mírotvůrce“, zkráceně také jako „míráky“). Ale také zde se musíme tázat: chápeme dost dobře, co to je „vytvářet“ mír či pokoj (nebo dokonce „dělat“ mír)? To přece vůbec neznamená nechávat všechno „na pokoji“, nic a nikoho neznepokojovat, a už vůbec ne všechno nechávat tak, jak to je, a „smiřovat se“ s tím. To by byla netečnost, – a žádné „dílo“, žádná „tvorba“ (a nebylo by co „blahoslavit“). „Vytvářet“ mír může mít smysl pouze tam, kde mír není; a kde není mír, tam je napětí, konflikt, válka. Chovat se „pokojně“ uprostřed boje není přece ani možné, ale zejména to je hanba, zvláště pak tam, kde jsou utlačováni slabí a bezmocní. Hanba je dokonce i to, když se jako nezaujatí pouze tváříme, když zavíráme oči, když říkáme, že s tím nechceme mít nic společného, že to není naše věc. Ani milosrdný Samaritán se nezachoval zcela nezaujatě, i když přišel pozdě, neboť lupiči byli už pryč. Ale co kdyby byli zůstali někde nablízku a kdyby mu bývali chtěli v jeho milosrdném skutku zabránit? I když se do toho konfliktu přímo nedostal, nepostavil se pak i dodatečně na stranu oloupeného a zraněného? A nepostavil se tak zároveň proti oněm „lotrům“, a nemohl se tak vystavit jejich pomstě?
My nejstarší se ještě pamatujeme, jak naši tehdejší (a opět i dnešní) velcí spojenci, Francie a Velká Británie, „zachraňovali“ světový mír tím, že obětovali v Mnichově svého menšího spojence, Československou republiku. Samo slovo „mír“ nám – a především našim rodičům – tehdy zhořklo a dostalo jedovatý, zlověstný význam. Koncem války jsme se při jednání v Jaltě o budoucím „míru“ v Evropě dostali, jak se později ukázalo, za „železnou oponu“, kde ovšem zase už žádného skutečného míru nebylo, ale byl organizován „třídní boj“. A tak jsme mohli být brzo svědky toho, jak vznikala nejrůznější mírová hnutí na celém světě a jak byli nejen imperialisté, ale dokonce i vnitřní oběti třídního boje a zejména policejního teroru a nejrůznějších šikan pomlouvány jako nepřátelé míru a podvraceči mírového úsilí obrovského „mírového tábora“. Vůbec nám nemohlo přijít ani na mysl, že bychom ono „blahoslavenství“ mohli tehdy vztáhnout třeba jen na neutrální země (jak za horké, tak za studené války).
(text článku pro KR, vyjde ...)
(Písek, 110323-1.)