Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

()

13Nebo ne nějaký zjevný nepřítel útržky mi činil, sic jinak snesl bych to; ani ten, kdo mne nenávidí, pozdvihl se proti mně, nebo skryl bych se před ním: 14Ale ty, člověče mi rovný, vůdce můj a domácí můj, 15Ješto jsme spolu mile tajné rady držívali, a do domu Božího společně chodívali.
(6630, Kutná Hora 1940, žalm 55, 13.)

Alfred North Whitehead (1941)

… I venture upon one remark which applies to all philosophic work: – Philosophy is an attempt to express the infinity of the universe in terms of the limitations of language.
… Dovolím si jednu poznámku, jež se týká veškeré filosofické práce: – Filosofie je pokus vyjádřit nekonečnost vesmíru omezenými výrazy jazyka.
(Autobiographical Notes, in: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 15.)
(Autobiografické poznámky, in: 5800, Matematika a dobro, Mladá Fronta 1970, str.18.)

Aristotelés (–384-324)

It remains to disarm the considerations urged in /263/ support of the existence of the unlimited not only as a potentiality but as actually compassed. Some of them do not follow as alleged from the admitted premises; and the rest can be met along some other line od sound reasoning.
(1)Admitting that things never cease to come into being, it does not follow that there actually exists some sense-perceptible body unlimited in quantity; for though the sum of things be limited, things may come out of and pass into each other without end.
(2)Again, being in contact and being limited are different things. Contact is a relation with something else, for there must be something to touch the touched; and this may happen to something limited incidentally; but ,being limited‘ is not a relation. Also a limited thing need not be touched by a thing homogeneous with itself and cannot be touched by any other.
(3)It is futil to trust to what we can conceive as a guide to what is or can be; for the excess or defect in such a case lies not in the thing but in the conceiving. One might conceive any one of us to be many times as big as we are, without limit; but if there does not exist a man too big for the city to hold, for instance, or even bigger than the men we know of, that is not because we have conceived him to exist, but because he does; and whethe we have or have not conceived him to exist is a mere incident.
Fys. III, 8, 208a
(The Physics I, London etc. 1970, p. 261+263

Emmanuel Lévinas (1983)

Le sens du cheminement philosophique varie pour celui qui le parcourt selon le moment ou le lieu où il essaie d’en rendre compte. C’est du dehors seulement que l’on peut embrasser et juger un tel devenir. Au chercheur lui-même ne reste que la ressource de décrire les thèmes qui le préoccupent à l’arrêt même où il essaie de faire le point.
(La conscience non intentionnelle, přednáška v Bernu 1983,
in: François Poirié, Emmanuel Lévinas, Lyon 1987, p. 151.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Kant vymezuje pojem „čistého poznatku“ jako poznatku naprosto nezávislého na zkušenosti a vůbec všech smyslových vjemů. A v tom smyslu je možno takový poznatek označit jako poznatek a-priori, a to na rozdíl od poznatků empirických, označovaných jako a-posteriori, jejichž zdrojem je zkušenost. (4045, S. 47.) Zároveň však Kant na tomto místě podtrhuje, že tuto otázku, zda vůbec takové „čisté poznatky“ jsou možné (a skutečné), je třeba podrobit bližšímu zkoumání. Po mém soudu je chyba skryta v tom, že jsou oproti sobě postaveny dva druhy poznatků (a vůbec poznání), z nichž jeden je na vnímání a na zkušenosti naprosto nezávislý. Poznání je totiž výkon subjektu, a právě na „subjekt“ tu nelze zapomínat. Poznatek a priori by musel být něčím, k čemu by se myslící subjekt nemohl dostat žádným svým poznávacím aktem, výkonem, ale musel by mu být „vrozen“ (však také jde o Kantův pokus zachránit nějak myšlenku „vrozených idejí“) nebo jinak „vyjeven“, „zjeven“. Celý tento Kantův pokus by ovšem bylo možno v jistých mezích zachránit, kdybychom se soustředili nikoli na myšlenku „čistých poznatků“, nýbrž pouze těch složek poznání, které jsou neodvoditelné ze „zkušenosti“ resp. ze „smyslových vjemů“. Jde totiž o to, že samy „vjemy“ (a tím spíše „zkušenost“) v sobě vždycky mají něco, co nelze přímo ani nepřímo odvodit z toho, co je (nebo bylo) vnímáno, tj. vždycky tam je přítomen nějaký prvek či moment novosti, čehosi, co tu před tím vjemem nebylo, ale co nebylo nikde ani v tom, co je (nebo bylo) vnímáno. Poznatek jako celek nemůže být ovšem nikdy „čistý“ („ryzí“), protože jako výkon myslícího subjektu má vždycky už nějakou historii, takže v něm už nutně jsou obsaženy také prvky zkušenosti. Někdy je určitý druh poznávání natolik „ritualizován“, „automatizován“, že ona „novost“, která tam ovšem vždycky také je, uniká naší pozornosti.
(Písek, 120807-2.)