Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Božena Komárková (1952)

V křesťanství je přirozené právo prvkem cizorodým a mezi ním a křesťanskou vírou není vnitřní spojitosti. Biblická konkrétnost, mající svoje těžiště ve faktu vtělení, je v ostrém protikladu ke všem generalizujícím tendencím přirozeného lidského myšlení. Zákon, pod který člověka staví, není neurčitou generální linií. ale je v každém okamžiku docela konkrétní. Nezasazuje člověka do systému nadlidských skutečností, v nichž by neproměnně fungoval nezávisle na čase a jeho historických zvláštnostech. Staví jej před úkoly zcela konkrétní v lidském, což znamená velmi se měnícím, světě. Odmetafyzičťuje celou existenci člověka, zbavuje jeho pojmové výtvory ontologického charakteru, a tak od20/metafyzičťuje i právo, aby je učinilo prostou lidskou skutečností. Tak již právo není promítnutím věčných principů do lidských řádů, ale skutečností mnohem skromnější. Je nadáno všemi lidskými nedostatky, protože je dílem pouze lidským. Představa práva jako lidského díla však není pro křesťana blasfemií, nýbrž úkolem, jehož velikost je pro něho spíše skličující. Neboť profánnost práva, jeho čistě utilitární funkce neosvobozuje křesťanovo svědomí k žádné indiferenci vůči zákonu božímu. Činí křesťana odpovědným. Člověk tvoří své řády, v závazné formě vyjádřené právem, se vším rizikem omylů, ale tak může učinit a podle svých řádů žít s důvěrou, že Bůh je nad nimi pánem jako nade vším dílem lidských rukou a že jsou vydány jeho soudu, ať se jim říká křesťanské či profánní. Jsou vždycky provizorní a jejich zánik v křesťanově svědomí není oddělitelný od soudu, který nad ním provádí Bůh sám.
Všechno právo pozitivní i filosoficky reflektované je lidské. Je to reakce na životní podmínky, do nichž je společnost postavena, a tedy v posledu ničím jiným než lidskou konvencí. Jeho sankce je v postulát řádu, jak se jeví žádoucí v konsensu sociální skupiny, která má nad jeho platností největší moc. Právo má utilitární charakter a je zcela vysvětlitelné z podmínek, jež zcela organizuje, až na fakt řádu samého. Neboť řád. jako to, co „má být“, překračuje hranice empirie a spadá v jedno se základní iracionalitou lidské bytosti, jež transcenduje sama sebe a potřebuje ke své celosti nikoli vlastní výtvor (jímž je všechny kultura a tedy i právní řád), ale vlastního Stvořitele. Proto člověk svůj vlastní řád přesahuje, ale jako sociální bytost nemůže žít jinak než v řádu, vyjádřeném právním řádem společnosti. Právo není vskutku ničím více než „společenským poměrem“, ničím více, než kolik člověk do něho sám vložil. Proto se může stát. že v určité sociální situaci „moc předejde právo“, poněvadž postulát nového řádu nemůže být uskutečněn jinak než za cenu násilného odstranění předchozího.
(Přirozené právo a křesťanství, in: 7487, Sekularizovaný svět a evangelium, Konfrontace, Curych 1981, str. 19-20.)

František Palacký ()

Kdo slabým se cítíš, nehledej útočiště a spásy v násilí, ježto jest meč na obě strany broušený, ale hleď spojiti se s tím, co jest nejmocnějším na světě, abys jím nabýval vždy nové síly: jest to právo a spravedlivost, kteréžto, ač násilím často a dlouho dušené, po dočasném pádu zdvihají se vždy v rostoucí síle, a majíce boha samého ku pomoci, odolají konečně všem branám pekelným!
(Idea státu Rakouského, [1865], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 224.)

Ladislav Hejdánek (2002)

Kdesi v Mémoires d´outre-tombe říká Chateaubriand: „C´est le devoir qui crée le droit et non le droit qui crée le devoir.“ (Dictionnaire des citations, p. 123.) Je zřejmé, že pod slovem „právo“ (také „práva“, droit) má autor na mysli prostě dané, pozitivní právo, jinak řečeno zákony. Naproti tomu povinnost chápe jako cosi primárního, co všemu právu a všem zákonům předchází. Pak ovšem je nutno se tázat po povaze oněch povinností a závazků a po tom, co je zárukou jejich platnosti a závaznosti. Pochopitelně tu hraje značnou úlohu konvence, tj. lidský úzus, jak je těch či oněch slov a termínů užíváno. Nicméně má dobrý smysl připustit platnost obecného povědomí, že zákony a zákonně ustanovené právní normy mohou být správné, ale také nesprávné, že mohou být spravedlivé, ale také nespravedlivé. Stará formule, říkající, že „summum ius, summa iniuria“, se zdá rovněž potvrzovat, že formulované, nařízené a vynucované právní normy se mohou se spravedlností daleko míjet. Svým způsobem lze totiž zákonné normy považovat za formu moci, zatímco v hlubším pojmu právního závazku je vždy přítomno také něco vlastně nevynutitelného, něco, co dokonce ani nemůže a nesmí být vynucováno, nemá-li se právo změnit v hrubé bezpráví. Tím nevynutitelným základem všeho práva a vší právní skutečnosti je loajalita vůči něčemu, co právu (každému právu) předchází nejen tak, že je zakládá, ale dokonce že je umožňuje. Tuto dvojí složku práva je nutno i pojmově odlišit: jedna složka je tím, co je poslední normou (jíž nemůže nikdo, žádný člověk ani žádný stát, žádná společnost, žádná doba atd. volně disponovat), zatímco ta druhá má funkci nepochybně služebnou, totiž aby dala oné první, nevynutitelné, svým způsobem bezbranné složce co největší oporu a podporu, aby pomáhala ji ujasnit, upřesnit a společensky platně upevnit. (Písek, 020127-1.)

Jan Patočka (195?)

Východiskem práva jsou nepochybně mocenské vztahy, reální schopnost donucovací, bezprostřední hmotné násilí; právo je původně nekodifikovaný úzus forem nadřazenosti a podřazenosti v čistě mocenském významu. Kdyby však právo nebylo ničím více než jakýmsi obyčejovým výrazem faktické vůle rozhodující ve společnosti, těžko bychom pochopili jak vznik ideje trvalého právního řádu, tak právní systematiky, která je podřízena této ideji a slouží jí, konečně ani kodifikace, která koneckonců umožňuje de facto právní systematiku.
V samém okamžiku, kdy počíná boj člověk s člověkem a aplikuje se princip síly a moci, ukazuje se totiž rovněž, že ani násilí u člověka není pouhá síla ve fyzickém smyslu, jak si to „naturalisté“ protismyslně představují, nýbrž že od samého počátku je kusem boje o pravdu. To však znamená zároveň, že již s prvopočátečním bojem musí zde být /603/ v zárodku vztah k celkové systematice vůle, souvisící s celkovým rysem poslední pravdy; a tak je již na počátku v samotné myšlence řádu a jeho trvalosti obsaženo cosi určeného k překonání momentu pouhého násilí a pouhé faktičnosti v lidských vztazích. Odtud též fakt, že ačkoli nedovedeme ve skutečnosti založit sankci právní na ničem jiném než na faktických mocenských poměrech, přece převedení práva na pouhý princip aplikace síly a skutečné vůle nám připadá zřetelně absurdním a protivícím se samotné podstatě, smyslu práva.
(Negativní platonismus a problémy duchovního světa, in: 7190, Péče o duši 3, Praha 2002, str. 602-03.)

Jan Patočka (1987-88)

Východiskem práva jsou nepochybně mocenské vztahy, reální schopnost donucovací, bezprostřední hmotné násilí; právo je původně nekodifikovaný úzus forem nadřazenosti a podřazenosti v čistě mocenském významu. Kdyby však právo nebylo ničím více než jakýmsi obyčejovým výrazem faktické vůle rozhodující ve společnosti, těžko bychom pochopili jak vznik ideje trvalého právního řádu, tak právní systematiky, která je podřízena této ideji a slouží jí, konečně ani kodifikace, která koneckonců umožňuje de facto právní systematiku.
V samém okamžiku, kdy počíná boj člověk s člověkem a aplikuje se princip síly a moci, ukazuje se totiž rovněž, že ani násilí u člověka není pouhá síla ve fyzickém smyslu, jak si to „naturalisté“ protismyslně představují, nýbrž že od samého počátku je kusem boje o pravdu. To však znamená zároveň, že již s prvopočátečním bojem musí zde být /603/ v zárodku vztah k celkové systematice vůle, souvisící s celkovým rysem poslední pravdy; a tak je již na počátku v samotné myšlence řádu a jeho trvalosti obsaženo cosi určeného k překonání momentu pouhého násilí a pouhé faktičnosti v lidských vztazích. Odtud též fakt, že ačkoli nedovedeme ve skutečnosti založit sankci právní na ničem jiném než na faktických mocenských poměrech, přece převedení práva na pouhý princip aplikace síly a skutečné vůle nám připadá zřetelně absurdním a protivícím se samotné podstatě, smyslu práva. %
(Negativní platonismus a problémy duchovního světa, in: 7190, Péče o duši 3, Praha 2002, str. 602-03.)