Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Božena Komárková (1952)

Západní teologii se někdy vytýká, že je příliš zatížena právnickým myšlením a vysvětluje se to dědictvím římského práva, jehož pozice byla ve středověké církvi tak silná. Ale důvody jsou jiné. Celou historii hříchu nelze interpretovat jinak než právnickým pojmoslovím, a to proto, že právo je řádem bytostí, které mají svobodnou vůli. Právnické pojmy ve výkladu o spasen nevnesla systematická teologie, ale nalezla je přímo v biblických textech: smlouva lidu božího, její porušení ze strany člověka, boží soud a trest, který zvláštním paradoxem postihuje Syna božího jako zástupnou oběť, dále spravedlnost takto naplněná, což je zároveň obnova řádu mezi Bohem a člověkem. Všechny tyto představy, pochopitelné jenom ze světa právní skutečnosti, jsou jedině schopny učinit pochopitelným úhrn vztahu mezi člověkem a Bohem. Nejsou to jediné právní pojmy, jimiž se od počátku, od starozákonních textů, v bibli operuje. Sám pojem evangelia ve smyslu amnestie, smazání dluhu ve významu odpuštění hříchů, všechny vyjádření poměru mezi člověkem a Bohem /19/ jako totální závislosti ve smyslu absolutní vlastnické dispozice, prostě každý vztah mezi nimi je přímo v bibli vyjádřen poměrem právním. Neboť v době vzniku biblických knih je i otcovství a synovství přesným právním poměrem, i když tuto kategorii přesahuje. Jen boží láska, která je centrálním tématem celé bible, převyšuje všechny kategorie. Ale lidskému pochopení se může přiblížit jen na dialektickém pozadí spravedlnosti.
(Přirozené právo a křesťanství, in: 7487, Sekularizovaný svět a evangelium, Konfrontace, Curych 1981, str. 18-19.)

Ladislav Hejdánek (2006)

V roce 1968 redigovala švýcarská filosofka Jeanne Hersch-ová pro UNESCO sborník textů, nazvaný „Le Droit d´être un homme“. Sám tento titul knihy vyjevuje základní nevyjasněnost, ba vnitřní rozpornost myšlenky „lidských práv“. Musíme se totiž tázat, kdo je tedy vlastně „subjektem“ onoho „práva být člověkem“: je jím člověk, které již člověkem „jest“, a ono právo jen dodatečně ospravedlňuje jeho „bytí člověkem“? Anebo se tohoto práva dostává ještě ne-člověku, před-člověku, který se tak teprve udělením onoho práva skutečným člověkem stává? Historicky podmíněný důraz na „přirozenost“ lidských práv ovšem ukazuje ještě jinam: tím, že se člověk už jako člověk narodil, že už člověkem „jest“, je „dáno“ zároveň i to, že na toto „být člověkem“ má také právo. „Být člověkem“ se tu stává jakoby vlastnictvím, a když už někdo něco vlastní, tak na to má právo. – A mohli bychom tento vnitřní rozpor myšlenky práv, zejména pak „přirozených práv“, demonstrovat v ještě vyostřenější podobě, kdybychom nechali stranou onen „lidský život“ a kdybychom zůstali jen u „práva být“, tedy francouzsky „le droit d´être“. Pak se nám otázky, které jsme už položili (resp. které nás „napadly“, které se nám vnutily jako velmi sugestivní a jakoby už položené), ještě dále a zřetelněji vyjasní: odkud a ke komu (k čemu) „přichází“ ono „právo být“? Předně tedy „ke komu“ („k čemu“): k někomu (něčemu), kdo (co) „už je“, nebo kdo (co) „ještě není“? Předchází „bytí“ (resp. „první jsoucnost“) nějakého jsoucna onomu „právu být“, anebo bez nějakého „práva být“ nemůže vůbec žádné „jsoucí“ začít se svou jsoucností, se svým „bytím“? A pak tu je ještě ta druhá otázka, která nás vede do ještě větších, ještě hlubších problémů: odkud přichází ono „právo být“? Nemá-li být pouze důsledkem či následkem „jsoucnosti“ či „bytí“, takže stačí „být“, a už je toto „bytí“ nějakého jsoucího ospravedlněno, už má eo ipso také „právo“ na toto „bytí“, na tuto „jsoucnost“, pak je zřejmé, že ono právo musíme pochopit jako něco, co pouhému „bytí“, pouhé „jsoucnosti“ musí předcházet: nejprve tu musí být ono „právo být“ – a teprve pak může něco začít „být jsoucí“. A toto „právo být“, které musí jsoucnosti a bytí příslušného jsoucího (vlastně „ještě nejsoucího“, ale k tomu, aby se stalo jsoucím, již jakoby se připravujícího nebo připravovaného) předcházet, se k němu zároveň musí zaměřit, tj. nemůže zůstat neadresným a tedy vlastně nic neznamenajícím prázdným ospravedlněním čehokoli, co nastane, co se stane „jsoucím“. (Musíme si tu vzpomenout na pozoruhodnou myšlenku Anaximandrovu; tem měl za to, že už to, že se něco stan e jsoucím, je jakási nespravedlnost vůči všemu tomu, co se nestalo a možná nikdy nestane, takže tato nespravedlnost musí být jakoby odčiněna tím, že všechno nastalé, všechno vzniklé musí skončit, musí zaniknout. Tady je ovšem důkladnější srovnání nezbytné.)
(Písek, 060422-1.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Derrida v jednom rozhovoru (7333, s. 176) řekl, že „existuje bod, v němž otázka viny přesahuje prostor práva“. Pochopitelně musíme předem vyloučit, že by mělo jít o tzv. právo pozitivní; tam je to nepochybné a mělo by to být samozřejmé. Pod slovem právo chápu odkaz na spravedlnost; nemám na mysli právo jakožto právo na něco, nýbrž právo jako to, co je spravedlivé, tedy co je „po právu“, ve shodě s právem a spravedlností. To, co řekl Derrida, chápu tedy tak, že vinu lze vidět i tam, kde právo ani spravedlnost neutrpěly úhonu, nedošlo k jejich porušení. Můžeme to takto přijmout? Může dojít k tomu, že člověk (nebo skupina lidí, společnost apod.) udělá něco, co není v rozporu s právem a spravedlností, a přece se to ukáže být vinou, proviněním? Je myslitelné provinění (nebo vina) tam, kde nebyly porušeny žádné normy, neboli – řečeno spíše tradičními slovy – je možný a myslitelný „hřích“ tam, kde nebyl překročen žádný zákaz, kde nebyl porušen zákon ani žádné nařízení? (Jak je známo, o nemožnosti zhřešení tam, kde nebylo předtím žádného zákona, byl přesvědčen apoštol Pavel; nicméně tam přece jen musíme počítat s odlišnými kontexty.) Kdybych měl zvolit nějaký příklad, na němž by tato otázka mohla být lépe znázorněna, volil bych oblast mimo-morální, třeba organický vývoj, už individuální, ale především druhový. Bylo by to přípustné? Každá jednotlivá živá bytost je nejen tlačena do nejrůznějších rizik, ale především spěje k zániku, ke smrti. Anaximandros tomu dal právě takový výklad: „A z čeho věci vznikají, do toho též zanikají podle nutnosti, neboť si za své bezpráví navzájem platí pokutu a trest podle určení času.“ (Zl. A 9 a B 1 ze Simplikia.) Tento presokratik měl asi za to, že už vznik čili zrod sám je od samého počátku zatížen vinou, neboť oproti tomu, co nikdy nevzniklo, se svým vznikem a bytím dopouští bezpráví proti všemu tomu, co nikdy nevzniklo a možná nikdy nevznikne. Kdybychom to chtěli nějak blíže objasnit, museli bychom asi pracovat s takovým pojetím, že všechny „věci“ mají „právo“ na to, aby vznikly, ale protože vzniknou jen některé, dopouštějí se tím bezpráví a mají tedy vinu. Tím se ovšem hned dopouštíme té chyby, že o „právu“ tu mluvíme jako o „právu na zrod“. To by pak nemohla být viny bez porušení práva, tj. vina by pak neměl ten Derridou předpokládaný přesah, díky kterému by k ní mohlo dojít i mimo rámec práva resp. za jeho hranicemi.
(Písek, 150414-1.)

Emanuel Rádl (1933)

… Posledním argumentem pacifistů tohoto druhu (…) jest absolutnost lidského života. Stát však není absolutní zlo; stát i jeho moc, i vojenská moc, je nutný a život lidský není absolutně posvátný. Člověk má právo na život jen ve jménu služby, kterou dává. Jinak snad má člověk právo, aby nebyl obtěžován ani válkou, ani politikou, ani školou, ani očkováním – ale jen pokud nestojí v cestě těm, kteří chtějí pravdě sloužit. Člověk není poslední mírou věcí: pravda, spravedlnost jsou vyšší mírou než život.
(0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 400.)

Epikuros (-341-271)

-2
„Přirozené právo je dohoda o vzájemném prospěchu, směřující k tomu,aby si lidé navzájem neškodili ani škody netrpěli.“
(Kyriai doxai XXXI)
(ex: 7268, A.A.Long, Helénistická filosofie, Praha 2003, str. 95.)