LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Patočka (19..)

Než však můžeme odpovědět na otázku, vyznačenou titulem, musíme se dohodnout o kriteriu, o měřítku, kterým posuzovat úpadek či kladný stav. Nechceme zde rozvíjet celou otázku hodnocení a jeho vztahu k problému pravdy. Omezujeme se zde na úhrnné konstatování, že úpadek a jeho protiklad jsou ne pouze abstraktní „hodnoty“ a „mravní pojmy“, nýbrž že jsou neodlučné od lidského života v jeho vnitřní povaze, v jeho samotném bytí. Je úpadkový takový život, kterému uniká sám vnitřní nerv jeho fungování, který je porušen ve svém nejvlastnějším jádře, takže domnívaje se, že je plným životem, ve skutečnosti se každým svým krokem a činem vyprazdňuje a mrzačí. Je úpadková společnost, která svým fungováním vede k úpadkovému životu, k životu v propadlosti tomu, co není povahou svého bytí lidské.
Který je však život, který se sám mrzačí tam, kde na pohled je plný a bohatý? Odpověď musí být přímo v otázce.
Co je lidský život, má-li být něco takového možné – aby byl ve skutečnosti něco jiného, než čím se sobě samotnému na pohled zdá, jeví? ...
(Je technická civilizace úpadková, a proč? in: 5317, Jan Patočka – osobnost a dílo, Index, Köln 1980, str. 22 – 23.)

Jan Patočka (přibližně 1950)

Ještě jeden motiv se zde uplatňoval, totiž motiv svobody k pravdě. Voluntaristický motiv, který je u základu nového, moderně-vědeckého přístupu k realitě, mění tuto realitu v instrument vlastních citů a vůle; v tomto úsilí nezná však hranic a nezastavuje se pochopitelně ani před člověkem samým, který je nyní rovněž pojat věcně a instrumentálně, jako ovládatelná část ovládatelné přírody. Voluntaristický přístup k realitě se proměňuje v naturalismus, naturalismus přirozeně je sdružen s voluntarismem. V tomto sdružení, v této společné /93/ tendenci kotví „světový názor“ moderní, „vědecké“ epochy, její celkové nazírání, její postoj. Nyní však se ukazuje, jak voluntaristický postoj obrátil přírodu v ryzí objekt a člověka zařadil do tohoto objektu: i pravda se pak stává přirozeně součástí tohoto objektivního procesu; a pokud nám tento proces uniká ve své celku, pokud jej máme toliko jako „světový názor“, je pravda podstatně mimo nás, uniká nám, nemáme k ní svobodný přístup, i když nám pomáhá k životním úspěchům. Pravda musí z tohoto hlediska býti něčím věcným, a proto též cizím. Tím se dostává celá teorie do cirkulu: pravda je přece původně to, co nám dává jasno o věcech, zatímco zde se z ní stává věc mezi věcmi, čímž přestává plnit svou funkci, problém pravdy sám je u konce a mizí.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši, sv. 2, samizdat, Praha 1987, s. 92-3.)

Jan Patočka (přibližně 1950)

Zcela jinak by tomu bylo, kdybychom mohli předpokládat, že v našich myšlenkových útvarech dochází k realizaci ideálních struktur a zákonitostí, nezávislých ve své formě a platnosti na faktických zákonitostech průběhu reálného procesu, kterým je myšlení.
Tak pozorujeme, jak se logická teorie pravdy v moderní době pohybuje ve zvláštní antinomické situaci: buď se zbavuje podkladu ideové adekvace a pak nemůže udržet ani adekvaci věcnou; ba v tomto případě vůbec přestává znát problém pravdy, odlišný od problému věcí a jejich povahy, a hlavně jej nemůže rozřešit. Nebo se pohybuje s větší či menší důsledností směrem k restauraci ideové adekvace a ke všem jejím problémům (participace, mimese, obdoby atd.). Tím se stává, že metafyzické teze mohou se právě z logického hlediska (z hlediska problému adekvace) vydávat za představitele rigorosního vědeckého stanoviska.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši, sv. 2, samizdat, Praha 1987, s. 93.)

Jan Patočka (přibližně 1950)

Tento definitivní systém konečného vědění z čistého rozumu věda 19. A 20. Století rozmetala, jak bylo častěji poznamenáno, se stejnou nemilosrdnou definitivností, jako Comtův systém empiricky získaných a do známých šesti přihrádek zařazených poznatků. A přece zbývá pro Kanta jedna z hlavních úloh, která dodnes nepozbyla formující síly pro přítomnost i pro budoucnost: Kant zdůvodnil stanovisko konečnosti vší „teoretické“ pravdy, lépe řečeno teoretických pravd.
Způsob, kterým Kant toto stanovisko zdůvodnil a kterým rozlišil s ostrostí mezi nutkavým poznáním pravd (které jsou nerelevantní pro vztah k absolutnímu celku) a mezi persistu/98/jícím a neodvratným vztahem k celku (který u něho tkví v praktičnu) je sice pro myslitele po Hegelovi přicházejícího příliš nehistorický, příliš statický; ale je v něm obsažena zároveň distinkce mezi pravdami a pravdou a jejich současný souvztah, který je zároveň souvztahem toho, co nás racionálně nutká, ač nestačí pro náš život, a celkově relevantního, které nás nenutká, nýbrž spíše vyzývá v nutnosti rozhodování k určitému, neplněnému a kladnému rozhodnutí.
Kant položil základy k teorii pravdy, která 1. je konečná, 2. je s to vyhnout se metafyzickým nástrahám starého modelu adekvace, 3. nemyslí pravdu toliko vzhledem k staré, eternalistické logice, 4. dovede pochopit vnitřní souvztah mezi pravdou a nepravdou, 5. pravdu nechápe jen jako záležitost „nazírání“ a tím předmětnosti, nýbrž neméně a na prvním místě jako věc svobody.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši, sv. 2, samizdat, Praha 1987, s. 97-8.)

Jan Patočka (přibližně 1950)

Krize, do které dospěla idea pravdy tím, že ztratila svůj starý metafyzický základ, je toliko příznakem obecné krize myšlenkové, která vypukla tím, že stará metafyzika, sdružená s křesťanskou theologií, přestala být obecnou a závaznou základnou evropského myšlení. Krize metafyziky je krizí platonismu, poněvadž metafyzika, která určovala proud evropského myšlení, je pozitivní platonismus.
Nové osudy, které zažila myšlenková Evropa od počátku moderní doby, vykrystalizovaly v dobrodružství moderní vědy a techniky. Obojí se dožívá stále větších úspěchů a změnilo tvář lidstva i přírody. Posléze tato nová substance vytváří všeobecné, společné lidské světové dějiny. Ale jaká je pravda, jaká je vnitřní povaha tohoto celého dobrodružství, které se původně vyvinulo pod ochranou tradičního pojetí pravdy – adekvace – to je otázka nejen nerozřešená, nýbrž většinou zapomenutá.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši, sv. 2, samizdat, Praha 1987, s. 98-9.)