Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Marcel Detienne (1990)

Když se alétheia objevuje v úvodu Parmenidovy básně, nevyskakuje v plné zbroji z filosofického mozku. Má za sebou dlouhou historii. Z hlediska dokladů začíná tato historie Homérem. Tato skutečnost by mohla vyvolat dojem, že pouhé chronologické defilé po sobě jdoucích svědectví počínaje Homérem až po Parmenida by mohlo na „pravdu“ vrhnout paprsek světla.6 Problém se však klade /16/ ve zcela jiném smyslu. Odedávna se s oblibou zdůrazňuje zvláštní ráz scenérie parmenidovské filosofie: jízda vozem, který řídí slunečné dívky, cesta vyhrazená člověku, který ví, dráhy vedoucí k branám Dne a Noci, bohyně zjevující skutečné poznání – zkrátka soubor mytických a náboženských představ, jenž podivně kontrastuje s filosofickým myšlením, právě tak abstraktním jako myšlení, které se týká bytí o sobě. Všechny tyto rysy, které mají nepochybně náboženský význam, nás rozhodujícím způsobem orientují k určitým filosoficko-náboženským kruhům, v nichž je filosof stále ještě pouze mudrcem, ba dokonce mágem. Právě v tomto prostředí se setkáváme s typem člověka a s typem myšlení, které se obracejí k alétheii: je to alétheia, již spatřit na vlastní oči je výsadou Epimenida z Kréty; je to „planina alétheie“, již touží nahlížet duše zasvěceného. S Epimenidem a filosoficko-náboženskými sektami nás prehistorie racionální alétheie zřetelně orientuje k určitým formám náboženského myšlení, v nichž táž „mocnost“ sehrála zásadní roli.
Prehistorie filosofické alétheie nás přivádí k myšlenkovému systému věštce, básníka a krále, ke třem oblastem, v nichž je určitý řečový typ definován pomocí alétheie. Definovat předracionální význam „pravdy“ znamená pokusit se zodpovědět řadu otá/17/zek, z nichž nejdůležitější jsou následující. …
(7982, Mistři pravdy v archaickém Řecku, Praha 2000, str. 15-17.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Karel Kosík napsal v roce 1992 do vánočního čísla Literárních novin, že „kultura i evropanství se zakládají na předpokladu, že existuje pravda“, zatím co „nová ideologie vyhlašuje něco převratného: pravda neexistuje“. Závažný filosofický problém se ovšem skrývá za slovesem „existovati“. Kdysi poklesl význam slova „existence“ na poukaz k pouhému výskytu; později, s objevem subjektu (v novém smyslu) a zejména po Kierkegaardovi znamená „existence“ něco mnohem pozoruhodnějšího, než je pouhý „výskyt“. Avšak ať už pochopíme „existování“ jakkoli, upadneme do potíží, když je budeme aplikovat na „pravdu“. Můžeme říci, že se pravda – někde a někdy – vyskytuje? A pokud bychom snad upustili od chápání „pravdy“ v silném smyslu a omezili se jen na „jednotlivé pravdy“, tj. na pravdivé výroky, myšlenky, teorie, poznatky atd., nezdá se, že by sama okolnost, že se nějaké takové jednotlivé pravdy také – mezi jiným – „vyskytují“, nic tak významného, čím by stálo za to se zabývat. Sám „výskyt“, tj. sama skutečnost, že se něco „vyskytuje“, ještě nemá s „pravdou“ mnoho společného, neboť platí, že se také „vyskytují“ omyly, nepravdy a lži. Jako důležitá se pak jeví spíše otázka, jak od sebe rozeznat pravdu od nepravdy. Pokud ovšem termín „existence“ a „existovati“ chápeme jako vystupovat ze sebe (event. stát ven ze sebe, jak to vykládá Heidegger), jako sebe-přesahování, které je charakteristické pro „subjekt“ jakožto non-objekt, pak je tu zase jiný problém: je možno „pravdu“ v silném smyslu chápat jako „subjekt“? V čem by spočívala subjektní aktivita Pravdy (pišme ji tak, jde-li o „pravdu“ v silném slova smyslu)? Nemuseli bychom ji chápat spíše jako zásadně obrácenou opačným směrem, než jakým míří všechy subjektní aktivity, tedy i naše vlastní? – Mám za to, že Pravda skutečně „neexistuje“, že to není žádné „jsoucno“ a takoé žádný „subjekt“ (každý subjekt je jsoucno, tj. událostné dění, které má počátek i konec a mezi nimi více méně integrovaný průběh). Ale bylo by omylem mít za to, že to stačí k tomu, abychom řekli, že Pravda je jen fikce, že to je iluze, iluzorní idea. Zde platí to, co jsme našli v tzv. 3. Ezdráši: Pravda je mocnější než kterékoli jsoucno, než kterékoli i nejgigantičtější dění. Její obrovská, ničím nepředstižitelná „moc“ spočívá právě v tom, že „není“, že není žádným „jsoucnem“ – takže nikdy nepomíjí, ale vždy znovu přichází. A to z budoucnosti. To je něco, co žádné jsoucno – a tedy ani žádná existence – nedokáže. (Písek, 050302-1.)

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Co se taktiky týče, nemůže být otázka pro nás, zda radikálně či méně radikálně, nýbrž otázka je předně: je-li to správné či ne, a pak teprve, jak stát podle přesvědčení a temperamentu na této své pravdě. Nedat svého přesvědčení potlačit spolkem, stranou, ničím. Opírat se tomu ustavičnému kompromisování, které vidíme všude a všude v Čechách.
(0024, Jak pracovat, Praha 1946, str. 65.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Po stránce éthické stejně je otázka, jak pravda závisí na mase. Je pravda to, co majorita odhlasuje, či to, co mi individuální svědomí káže? Odtud rozpory individua proti mase; anarchism proti socialismu.
(0024, Jak pracovat, Praha 1946, str. 61.)