Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Jedno staré orientální přísloví praví, že nemoudrý přemýšlí o tom, co řekl, zatímco moudrý člověk přemýšlí o tom, co řekne. Obecně vzato v tom je hodně pravdy, ale rozhodně to neplatí pro filosofa (jakožto filosofa). K bytostnému určení filosofa náleží úkol kriticky reflektovat vlastní myšlenky. Filosofie žije a „pokračuje“ na základě toho, že když myslíme, je to jen zčásti náš výkon, ale že zároveň do toho našeho výkonu myšlení zasahuje (intervenuje) leccos jiného, aniž by bylo v naší moci se tomu vyhnout. A nejde tu jen o vliv tzv. obecného mínění, ani jen o vliv jiných myslitelů – ale i v tomto ohledu si toho většinou nejsme původně vědomi. V každém našem myšlenkovém aktu (výkonu) je víc, než jsme si schopni být vědomi, a tedy ani než jsme chtěli myslet (a zároveň tam bývá velmi často také méně, než jsme měli v úmyslu, než jaký byl náš záměr). To ovšem neplatí jen pro myšlení, ale právě v myšlení to je fenomén obrovské důležitosti. Ta spočívá v tom, že myšlení není ve svém průběhu ovlivňováno jen vlivy zvenčí, ale také jakýmisi docela jinými „vlivy“ zevnitř, nebo také jinak: z přicházející budoucnosti, resp. může „reagovat“ na niterné výzvy, které přicházejí k myslícímu subjektu nějak tak, jako kantovská „regulativní idea“, ovšem až na to, že „idea“ nikoli předem „daná“. A právě to může (ale nemusí) být v reflexi „odkryto“, „odhaleno“ (díky její „ek-statické“ fázi).
(Písek, 120119-1.)

slovníky ()

česky: právo (od „pravé“ strany, podobně spravedlnost, správný, pravda, pravý, pravidlo atd.)
německy: Recht (od „rechte“ Seite, richtig, recht haben, Gerechtigkeit, )
anglicky: right (od right side, to be right, righteousness, též straight, correct, true, just)
francouzsky: droit (od přímý, rovný, též pravý; la droite – pravá strana)
latinsky: ius (též iurisprudentia, iustus, iustitia)

Erasmus Rotterdamský (1508)

… Vt enim nihil nugacius quam seria nugatorie tractare, ita nihil festiuius quam ita tractare nugas ut nihil minus quam nugatus fuisse uidearis. De me quidem aliorum erit iudicium; tamet si, nisi plane me fallit philautia, Stulticiam laudauimus, sed non omnino stulte.
(Moriae encomium, staženo www. )

Anselm z Canterbury ()

… Non tento, domine, penetrare altitudinem tuam, quia nullatenus comparo illi intellectum meum; sed desidero aliquatenus intelligere veritatem tuam, quam credit et amat cor meum. Neque enim quaero intelligere ut credam, sed credo ut intelligam. Nam ad hoc credo: quia „„nisi credidero, non intelligam“.
… Nepokouším se, Pane, proniknout tvé výšiny, protože na to mé nahlédnutí ani zdaleka nestačí. Toužím však alespoň poněkud nahlédnout tvou pravdu, v kterou věří a kterou miluje mé srdce. Nesnažím se totiž nahlédnout, abych věřil, ale věřím, abych nahlédl. Neboť věřím také tomu, že pokud nebudu věřit, nemohu ani nahlédnout.
(6825, Fides quaerens intellectum, Praha 1990, lat. str. 32, česky str. 33.)

Ladislav Hejdánek ()

Patočka předpokládá, že všude mimo oblast člověka platí, že každá bytost je interesována naivně na tom, aby upírala svou pozornost k něčemu jinému než k sobě. Mluví o „samočinné tendenci života nevidět se takovým, jakým jest, odhlížet od sebe, od své podstatné nejistoty sebou a svými možnostmi – pohlížet jinam nebo se utíkat do iluzí a uklidnění, jimiž se chráníme před pohledem na sebe samy, který by nás odhalil a tím ochromoval krátkozrakou zajištěnost před úskalími lidské existence. (Je zvláštní, jak Patočka – protože nechce vyjasnit tuto stránku věci – balancuje mezi náznaky, jako by šlo o bytosti, od člověka se lišící, a mezi jinými náznaky, které o oné naivitě mluví jako o naivitě člověka [byť neprobuzeného], ale to je jiná záležitost, které se budeme věnovat jindy.) A proti těmto jiným bytostem (anebo proti člověku, který se vlastně ještě nestal vpravdě člověkem) poukazuje Patočka na to, že „existuje bytost, která musí své bytí vykonávat jako něco, co je jí „uloženo“, co není prostě zde, takže jí nezbytně běží o způsob, jak jest“ (3681, s. 159). – V této věci nelze s Patočkou souhlasit. Chyba v jeho myšlenkovém postupu a v argumentaci spočívá v jisté nevyjasněnosti slov, jichž používá, a tedy i v příslušné nevyjasněnosti a vzájemné neodlišenosti příslušných pojmů. Každá událost (a tedy i každý i podlidský subjekt) je „interesována“ na sobě do té míry, že „usiluje“ samu sebe „vykonat“ jako to, co je jí „uloženo“. Kdyby nebylo tohoto interesu na sobě, nebo střízlivěji: tohoto vztahu, této vztaženosti k sobě, nebylo by ani těch nejnižších subjektů. Proto k ontologickým předpokladům (158) toho, aby reflexe byla vůbec možná, náleží nutně ještě něco víc. (Krouž. blok, list 87-160.) – (Praha, 870404-5.)