Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Marcus Tullius Cicero ()

In primique hominis est propria veri inquisitio atque investigatio. … Huic veri videndi cupiditati adiuncta est appetitio quaedam principatus, ut nemini parere animus bene informatus a natura velit nisi praecipienti aut docenti aut utilitatis causa iuste et legitime imperanti; ex quo magnitudo animi exsistit …
(De offciis IV, 13.)
Je pak význačnou vlastostí člověka především hledání a zkoumání pravdy. … S touto touhou po poznání pravdy je spojena jakási touha po samostatnosti, že totiž duch přírodou dobře utvářený nechce nikoho poslouchati, leda takového člověka, který ho radami řídí a poučuje, nebo mu v zájmu obecného prospěchu podle práva a zákonů rozkazuje. Odtud zase vyrůstá velikost ducha …“
(O povinnostech, přel. Jarosl.Ludvíkovský, Melantrich, Praha 1940.)
k tomu několik bodů výkladu – LvH (Písek, 12.5.83):
1. inquisitio atque investigatio: ve fr. překladu (de rechercher et d´étudier la vérité“, tedy vyšetřování (zkoumání) a studování, event. vyšetřování a zkoumání, příp. vyhledávání a průzkum, apod. (nikoli však hledání, neboť předmět obojího, totiž inquisitio atque investigatio, je už tu, dán, k dispozici)
2. „veri videndi cupiditati“ – touhou viděti pravdu
3. appetitio principatus – přitažlivost prvenství, touha po prvenství
4. animus bene informatus a natura – duch od přirozenosti dobře utvářený (sformovaný, event. vyvinutý)
5. nemini … nisi praecipienti aut docenti aut utilitatis causa – nikoho … leč z důvodů poskytnutí návodu (předpisu), vyučování (z důvodů v.) nebo z důvodů užitečnosti (prospěšnosti)

Aristotelés (–384-324)

It remains to disarm the considerations urged in /263/ support of the existence of the unlimited not only as a potentiality but as actually compassed. Some of them do not follow as alleged from the admitted premises; and the rest can be met along some other line od sound reasoning.
(1)Admitting that things never cease to come into being, it does not follow that there actually exists some sense-perceptible body unlimited in quantity; for though the sum of things be limited, things may come out of and pass into each other without end.
(2)Again, being in contact and being limited are different things. Contact is a relation with something else, for there must be something to touch the touched; and this may happen to something limited incidentally; but ,being limited‘ is not a relation. Also a limited thing need not be touched by a thing homogeneous with itself and cannot be touched by any other.
(3)It is futil to trust to what we can conceive as a guide to what is or can be; for the excess or defect in such a case lies not in the thing but in the conceiving. One might conceive any one of us to be many times as big as we are, without limit; but if there does not exist a man too big for the city to hold, for instance, or even bigger than the men we know of, that is not because we have conceived him to exist, but because he does; and whethe we have or have not conceived him to exist is a mere incident.
Fys. III, 8, 208a
(The Physics I, London etc. 1970, p. 261+263

Julius Tomin (2012)

V dialogu Faidros se Faidros táže Sokrata, má-li scholé, aby si poslechnul, o čem se bavil s Lysiem. Sokrates odpovídá: ‚Což si myslíš, že bych si neudělal podle Pindara prací nad zaměstnání přednější (kai ascholias huperteron pragma) vyslechnout tvou a Lysiovu rozmluvu?‘ V Novotného překladu, který tu cituji, je scholé postavena do protikladu k ascholia, jež je tu pochopena jako ‚zaměstnání‘, a to zcela jinak než v Theaitetovi. Sokrates nemíní, že vyslechnutí rozmluvy mezi Lysiem a Faidrem dává přednost před prací otrockou. Jeho slova dávají smysl pouze za předpokladu, že tu má ascholia význam pozitivní.
Novotný v poznámce uvádí Platonem citovanou pasáž z Pindarových Isthmických ód: ‚Matko má, zlatoštítá Thébo, tvou věc budu pokládat za přednější i nad zaměstnání‘. Jeho překlad nebere v úvahu kontext, v němž termín ascholia stojí v Pindarově ódě. Tu totiž scholia znamená ‚naléhavou povinnost‘, jak toto slovo výstižně překládá W. H. Race ve svém vydání Pindarových ód. Naléhavá povinnost, kterou Pindaros takto odsouvá, je dokončit paján oslavující boha Apollona. ‚S boží pomocí‘ Pindaros usiluje o to, aby účel obou těchto rozkošných dílek spojil (amphoteran toi charitón syn theois zeuxó telos, 1 Isth. 6–7). Tohoto sepětí dosáhne tak, že Isthmickou ódu, v níž oslavuje Théby, tedy svou vlast, využije k další oslavě Apollona a jeho ostrova Délu. Ascholia viděná v rámci Pindarovy ódy jako naléhavá povinnost nás staví před otázku, zda Platon odkazuje na Pindara, aby v úvodu k Faidrovi vrhnul světlo na celý další dialog, nebo zda citátu užil jako floskule, bez jakéhokoli hlubšího úmyslu. Než přistoupím k řešení tohoto problému, vzpomenu, jak mi Jan Patočka ukázal, že stojí za to, nad Platonovými slovy se hlouběji zamyslit.
Potřeboval jsem si popovídat o Aristofanově významu pro pochopení Sokrata a Platona. Navštívil jsem Patočku, který mě nechal povídat. ...
(Čas pro filosofii, text zaslaný autorem – snad do Reflexe?)

()

Nihil enim est … veritatis luce dulcius. (Cicero Acad. ad Varronem II, 10, 31)
Simplex ratio veritatis. (Cicero, De or. I, 53, 229)
Veritatis simplex oratio est. (Seneca, Ep. 49, 12)
Patet omnibus veritas. (Seneca, Ep. 33, 11)
Satis diserte pro se loquitur veritas. (Publius Syrus, Sent. S. 50)
O magna vis veritatis, quae contra hominum ingenia, calliditatem, sollertiam contraque fictas omnium insidias facile se per se ipsa defendat! (Cicero, Cael. 26, 63)
Veritas temporis filia est. (Gellius, Noct.Att. XII, 11, 7)
Veritatem dies aperit. (Seneca, De ira II, 22, 2)
Vulgoque veritas iam attributa vino est. (Plinius st., Nat XIV, 22 (28), 141)
Quam nocet saepe verum dicere! (Phaedrus, Fab. Appendix 15)
Veritas odium parit. (Ausonius, Ludus, Bias 3)
Vulgus veritatis pessimus interpres. (Seneca, Vit 2, 1)
Veritatem laborare nimis saepe aiunt, exstingui numquam. (Livius, Urb. XXII, 39, 19)
Errore enim veritas originis non amittitur. (Ulpianus, Dig. L, 1, 6)
Veritas visu et mora, falsa festinatione et incertis valescunt. (Tacitus, Ann. II, 39)
Nimium altercando veritas avertitur. (Publius Syrus, Sent. N. 40)
(citováno ex: 6556, Moudrost starých Římanů, Praha 1990, str. 43 nn. – tam jsou i české překlady)