Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2015)

Kdybychom si odmysleli stálou sebereflexi, bez níž se ovšem filosof (ale ani sofista) neobejde, mohli bychom říci, že se filosof pozná podle toho, že je šťasten ve své myšlenkové laboratoři, zatímco působení navenek, na veřejnosti považuje za svou povinnost, za závazek, ale nemá v něm žádné velké zalíbení (ovšemže s výjimkou vedení žáků apod.). Sofista na druhé straně může být sebeinteligentnější a může mít sebevíc sofistikované nápady, ale bez publika ho to zkrátka nebaví. Problémem je ovšem ta reflexe, která může být opravdová (pravá) anebo jen fingovaná, předstíraná (eventuelně účelová, „nástrojová“). Konkrétně to znamená, že takový sofista může udržovat své působení na druhé v mezích, aby vypadal jako filosof; a na druhé straně – což je ovšem menší problém – filosof se může nažit vypadat, jako že ho působení navenek baví, přitahuje, že zabavení publika je jeho filosofickým záměrem a cílem. Proto je rozpoznávání a odlišeni jednoho od druhého poněkud obtížné a může často působit mylně, vyvolávat mylný dojem. I to je jeden z důvodů nesnadnosti náležitého rozlišování filosofie od sofistiky a filosofů od sofistů. A tato nesnadno není omezena jen na pohled či přístup zvnějšku, nýbrž zůstává nesnadností, i když filosof nebo sofista kontroluje sám sebe.
(Písek, 150627-2.)

Ladislav Hejdánek (2000)

Myslíte si, že je správnou protiváhou té akademické laboratorní šedi „říznout“ filozofii jakýmsi umělečnem, jak se to děje?
V téhle věci jsem loajalista. Myslím, že každý musí a má dělat to, co umí a co se mu zdá, že je zapotřebí udělat. Že se něco různým lidem jeví různě, to je v pořádku. Proč se někdo vůbec věnuje filozofii? Je přesvědčen, že pravda je strašně důležitá, že ji nikdo nemá, že se o ni musíme pokoušet. Nejde o to přizpůsobit se módním požadavkům, i když dneska jsou takové a takové světové trendy. Na to se musí filozof vykašlat a dělat to, co považuje za nezbytné. A kdo má pravdu, to se ukáže za padesát nebo za sto let. Ve filozofii je všechno spíše na dlouhé, ne na ostré lokty.
Postmoderní pokušení vás tedy minula a míjejí?
Pokud jsou sofisté chytří, tak je potřeba se od nich učit, ale je pravda, že po nich nikdy nic nezůstalo, až na několik zajímavých výroků. Člověk je mírou všech věcí, co víc zůstalo z takového Protagory? Dneska máme zase chytré sofisty. Z ryze intelektuálního zájmu a s potěšením si znova čtu Jacquesa Derridu, protože je to mimořádně inteligentní člověk.
(Kdyby dnes přišel Ježíš ... (rozhovor s Lad. Hejdánkem; Jan Stern), in: Právo 10, čtvrtek 7.9.2000, Salon č. 183, str. 2-3-4 (s fotografií).)

Teodor Münz (2003)

Naša túžba a potreba určitej rovnosti taká veľká, že kedysi sme verili, a to aj u nás, predovšetkým naši osvietenci, že niektoré, tak zvané prirodzené práva, v ktorých sme si chceli byť všetci rovní, nám dáva príroda. Tak napríklad právo na súkromné vlastníctvo, na odpor proti útočníkovi, na slobodu slova, náboženského vyznania, na život. Optimistické osvietenstvo, velebiace prírodu, vskutku verilo, že príroda nám dala do vienka tieto práva v našej prirodzenosti, no verili tomu už spomínaní stoici, ktorí vytvorili pojem prirodzeného práva. Tieto práva sme nazvali neodňateľnými, čiže pokladali sme ich za také dôležité, že sme ich vyňali dokonca z právomoci štátu a ústavy. Mali stáť nad nimi. Postupne sme z tohto optimizmu vytriezveli. Ak by totiž tieto práva boli vskutku zakotvené v našej prirodzenosti, museli by byť nemenné, tak ako aj ona. V histórii sa však menia, a to podľa dobových požiadaviek. Dnes vieme, že príroda nám nedáva ani právo na život. Právo žiť nám dala len potiaľ, pokiaľ nám ho nikto silnejší nevezme. Ak nás už neohrozujú šelmy, tak ešte stále bojujeme na život a na smrť s nepatrnými mikróbmi. Dnes už hovoríme len o ľudských právach, a myslím, že je to správne. Ešte stále ich oprávnene vyhlasujeme za neodňateľné, no určujeme si ich my dohodou, a nie proti vonkajšiemu, ale vnútornému nepriateľovi, ktorým sme si my sami. My si berieme navzájom slobodu pohybu, prejavu, vierovyznania, my berieme druhým ich vlastníctvo, zneuznávame druhých z takých a onakých príčin, my vedieme vojny medzi sebou, mrzačíme sa a pripravujeme sa o životy. A pretože náš zmysel pre spravodlivosť, náš súcit a altruizmus, ktorý vyviera vskutku z našej prirodzenosti, sa proti tomu búria, bránime sa dohodami o ľudských právach. Buďme však úprimní a priznajme si, že nás k tomu vedie aj strach či, krajšie povedané, potreba vzájomného mieru. Dejiny nás učia, že tí zaznávaní si svoje práva prv či neskôr vydobyjú, často aj ohňom a mečom. Sme totiž bytosti, ktoré si vedia byť navzájom aj najnebezpečnejšie spomedzi všetkých – tak, ako si vieme azda aj najnezištnejšie pomáhať.
(Nie sme si rovnakí, ale môžeme si byť rovní, in: Mosty 12, 2003, č. 21, str. 3.)

Jan Patočka (1945-50)

Jaký je potom – v souvislosti s tím vším – význam Sókratova boje proti sofistice? Že již zde opozice zajisté byla, že ji nevykonstruoval až Platón, je samozřejmé. Ale opozice nespočívá v tom, že sofisté neuznávají ideový svět, jemuž je třeba se podřídit a oddat, abychom pronikli k životu mravnímu, nýbrž na tom, že sofisté vůbec nechápou otázku po Dobru: nerozumějí, že je tu potřebí zásadního životního obratu, v kterém vzniká teprve toto zvláštní vědoucí nevědění, a myslí, že život je v podstatě technický problém: že lze podobně dobře žít jako být dobrým obuvníkem, lékařem či hudebníkerm. Sofisté nemají ntušení o vnitřní dvojitosti lidského života, o možnosti žít v koncentraci, žít z vlastního základu; mohlo by se též říci: sofisté myslí člověka jako věc, nikoli jako děj, který má smysl – myslí člověka nedějinně.
(Věčnost a dějinnost, in: Sebrané spisy, sv. I, Péče o duši 1, Praha 1996, str. 147.)