Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Thomas M. Disch (1940-)

… Len zriedkakedy sa spoločnosť odpútala od svojej minulosti tak dokonale ako my. Slade tvrdí, že ho zaujíma len skutočnosť, že existujeme takpovediac bez dejín a nemáme inú minulosť, len tu svoju. Nazdává sa, že v priebehu nášho putovania sa práve toto stane najvýraznejšou črtou nášho bytia.
(Věci zabudnuté, in: 7276, Deti vesmírném noci, Slovenský spisovatel, Bratislava 1989, str. 218.)

Václav Frei (2008)

Zmínil jsem se o profesorech Hromádkovi a Součkovi. První z nich byl mezi námi jen několikrát. Pamatuju se, že – už v průběhu koncilu – vřele mluvil o Janu XXIII. jako o mnohými vytouženém „dobrém papeži“, a velmi oceňoval obrat k ekumenismu. Pro kontrast citoval encykliku Pia XI. Mortalium animos (1928). Ta ekumenismus tvrdě odmítla a měla nevlídná slova o protestantech: PRÝ na ně papež vztáhl Pavlova slova „jejichž bohem je břicho a sláva v hanbě jejich“. To se mi tak bolavě zaseklo do paměti, že jsem se po té encyklice silně pídil. Denzinger (34. vydání, 1967) z ní má jediný neslavný odstavec (3683). Až po letech mi ji vydolovali v knihovně KTF skrytou v jiné knize. Samostatně asi nevyšla, a není čeho želet. Ale ta invektiva v ní k mé úlevě není. – K J. L. Hromádkovi ještě dodávám, že se jeho politické postoje z doby před prozřením v srpnu 1968 do semináře nijak nepromítaly.
(Z příspěvku o semináři v Jirchářích, na schůzce Opus Bonum, 18. 10. 08 – z e-mailu red. P. Mareše.)

Karol Nandrásky (2000?)

Grécku kultúru preslávili grécki filosofi. Ich filozofia sa vyprofilovala v zápase s gréckou mytológiou a predstavuje vrchol slávy gréckeho ducha. Podľa L. Hejdánka konfrontácia na ceste od narativity mýtu k pojmovému mysleniu nebola taká radikálna jako sa samotní Gréci domnievali, pretože v racionálnej podobe sa nadviazalo na nadčasové či mimočasové archetypy mýtických a neskôr mytologických vyprávaní. Likvidovali sa mýtické historky o bohoch, ale iba preto, aby sa čo najpresnejšie nvymedzil rovnako mimosituačný, mimočasový „archetypický“ pojem či idea. Grécki filozofi hľadali počiatky (archai) ako to, čo trvá uprostred zmien a tak to, či je večne prítomné v rozmanitosti premenlivého. Pretože táto orientácia je celkom totožná s norientáciou mýtického človeka, grécka filozofia zjavne nadviazala na podstatné štruktúry mýtickej orientácie1/. Ešte pozoruhodnejší je Hejdánkov postreh, že „zbytky onej starej orientácie na to, čo je vyzdvihnuté nad konkrétne a časové súvislosti, zostávajú neprehľadnuteľne prítomné ešte aj v dnešnej prírodovede i iných vedeckých odboroch“2/.
- – -
1/ Hejdánek, L.: Mýtus a metafyzika, Křesťanská revue 1990/5, 104
2/ Hejdánek, L.: Veda v dnešní společnosti, Reflexe 1992/7-8, 4 -1n
(Atény a Jeruzalem, in: Zborník Evanjelickej bohosloveckej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave „Evanjelická teológia na prahu nového storočia“, s. 13.)
Was mit der Vergangenheit, die nicht vergehen will? (Z televizní diskuse 18.5.00 na ?)
Co s minulostí, která nechce odejít?
Analogicky lze však postavit jinou otázku: co s budoucností, která nechce přijít?

Ladislav Hejdánek (1983)

Z filosofů bych pak mohl jmenovat už jen Emanuela Rádla, který mne filosoficky ovlivnil vůbec nejvíc. Pohříchu jeho pokus o řešení otázky vztahu mezi filosofií a theologií mi nikdy nepřipadal dost domyšlený, i když nezůstává bez zajímavosti. Docela jinak tomu bylo v případě dvou protestantských theologů, pod jejichž vlivem jsem se ocitl brzy po skončení války. Časově předcházelo působení novozákonníka J.B.Součka, filosoficky velmi dobře orientovaného; znal jsem jej povrchně ještě z konce válečných let, ale významnou orientační postavou se pro mne a pro mnohé z mých přátel stal jako vůdčí osobnost Akademické YMCA, křesťanského studentského sdružení. Jeho nevelká studie o theologii a filosofii z doby války zůstává pro mne dodnes snad nejzajímavějším a nejhlubším českým textem na toto téma; její neuspokojivost je založena ve věci a není proto jejím nedostatkem, spíše naopak předností. Pro mne /167/ osobně měla význam zásadní, protože nechávala otevřenou perspektivu té cestě, pro kterou jsem se rozhodl a k níž mne inspiroval především J. L. Hromádka, nikoli ovšem Hromádka ovlivněný Barthem, nýbrž Hromádka Křesťanství v myšlení a životě.
(Vztah mezi filosofií a theologií jako filosofický problém, in: Filosofie a víra, Praha 21999, str. 166-67.)

Ladislav Hejdánek (1983)

J.B.Souček byl ve své studii z r. 1944 (Theologie a filosofie) mnohem střízlivější (uplynulo ostatně již 13 let od vydání Křesťanství v myšlení a života(, ba v jistém smyslu vůči uvedené Hromádkově tezi odmítavý. To, v čem Hromádka viděl nesplněný úkol, interpretuje Souček jako programové skoncování s tradičním spojenectvím theologie s filosofií. Nejde o trvalou rozluku, naprostou dvojitost ani mimoběžnost; žádný theolog se ve své myšlení neobejde bez pomoci kategorií a pojmů některé filosofie. Nicméně vztah theologie k filosofii je podle Součka v zásadě značně volný: žádná filosofie nemůže být označena jako ta jediná pravá, a naproti tomu žádný filosofický směr nelze předem vylučovat z okruhu těch, od nichž se theologie může učit a přejímat a s nimi spolupracovat. Souček ovšem připouští, že je přesto možná jakási relativní afinita křesťanské zvěsti alespoň k některým stránkám určitých filosofií, a naopak zvlášť velká vzdálenost vůči jiným. Theolog si však vůči každé filosofii musí zachovat svou vnitřní svobodu: i nejbližší a nejsympatičtější filosofie může theolog legitimně použít /168/ jen tak, že ji v důležitých bodech obmění, jaksi zdeformuje, ale na druhé straně s jistou někdy větší, jindy menší mírou takových deformací může použít aspoň prvků každé filosofie. Souček výslovně připouští, že tato zvláštní přizpůsobivost a pružnost může navenek někdy působit dojmem jakési filosofické bezcharakternosti (neboť to, co je na theologovi „vidět“, je vždy filosof). Souček láme hrot této základní nevážnosti vztahu theologa k filosofii tím, že apeluje na theologův smysl pro humor: skutečná evangelická theologie nejen filosofii, nýbrž ani samu sebe neber s poslední, vskutku smrtelnou vážností, a podle Bartha se theolog musí umět od srdce vysmát své vlastní theologii. A proto theologie nestojí nad filosofií jako její paní; její volný poměr k filosofii je spíše projevem vědomí, že obě jsou spoluslužebnicemi pravdy, jež je nad nimi oběma. To je ovšem, zdá se, pouze rétorické gesto, nikoli nosná myšlenka. Ale Součkovi nejde o vyřešení problému, nýbrž naopak o zřetelné ujištění, že syntéza není možná, a to ani na půdě theologie, ani na půdě filosofie. Přesto podle něho theologie se zvláštním zájmem, s vnitřní účastí, i když zároveň se zvýšenou starostlivostí sleduje práci takových filosofů, kteří za nějakou takovou syntézou směřují, tj. kteří chtějí do svého filosofického obzoru pojmout křesťanskou víru v její základní struktuře i jejích posledních výhledech.
(Vztah mezi filosofií a theologií jako filosofický problém, in: Filosofie a víra, Praha 21999, str. 166-67.)