Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Předpokládejme, že tento Vesmír měl nějaký počátek. Chápeme-li „počátek“ jako něco, co je součástí resp. složkou toho, čeho je počátkem, pak naše pochopení „počátku“ stále ještě není dost radikální. Na druhou stranu přímo neznáme nic, co bychom mohl označit za „počátek“ a co by bylo zcela odloučeno ode všeho, co nějak předcházelo z dřívějška. Problém „počátku“ v radikálním, vyostřeném smyslu tedy nemůže být zkoumán ani řešen na základě zkušenosti, nýbrž představuje specifický problém teoretický, filosofický (dříve se říkávalo „metafyzický“). Vezmeme-li smysl slova „počátek“ opravdu vážně, pak musíme předpokládat, že jde o počátek něčeho, co tu dříve nebylo, tedy něčeho nového. Zároveň však platí, že nic nového v tomto světě není a snad ani nemůže být ve své úplnosti, tj. jakožto celek, jako skutečná integrita, čímsi docela novým, ale že jde vždycky o něco nového, co do sebe vtahuje i něco staršího nebo starého. Skutečné nové tedy nikdy není ve svém celku jen čímsi nebývalým a dosud se ve světě nevyskytujícím (nevyskytnuvším), ale vždycky tam najdeme – přinejmenším jako „materiál“ – i něco, co nepochybně pochází z dřívějška. Proto nám dělá takové potíže pomyslit na to, že svět vcelku vznikl bez nějaké vazby na něco, co předcházelo, i když teoretičtí fyzikové a kosmologové jsou ve své většině přesvědčeni, že jakékoli dotazování po tom, co předcházelo Velkému Třesku, postrádá smyslu. Ty potíže však historicky souvisí s odporem novodobé vědy proti theologické tezi o „stvoření z ničeho“ (creatio ex nihilo). Tato teze je svým způsobem vlastně také „metafyzická“, protože nemůže být nijak nazřena z příkladů, které nám poskytuje zkušenost. Odtud přece pochází onen podivný takřka všeobecným dnes už jen „fundamentalistický“ odpor proti
myšlence evoluce organismů. Proti myšlence „vzniku z ničeho“ byly stavěny anti-teze takového druhu, jako „omne vivum ex vivo“ apod., ale zároveň tím byla oživena a dokonce velmi zdůrazněna otázka, jak vůbec mohlo vzniknout cokoli živého v podmínkách neoživené planety. Řešení se hledalo v panspermii nebo dokonce ve všeobecné oživenosti hmoty vůbec, případně v panpsychismu aj. Přitom se zcela zapomínalo na to, že vedle opakujících se „struktur“, které zajisté nelze opomíjet ani zamlouvat, jsou nám na druhé straně dokonce přímo zkušeností poskytovány doklady o jedinečnosti živých útvarů. Myšlenka jedinečnosti a neopakovatelnosti se k velkému překvapení mnoha „exaktních“ vědců objevila i v teoretické fyzice, kdy řada odborníků sáhla po termínu „singularita“ právě v situacích, kdy selhává možnost uplatnění všeobecných (generálních) zákonitostí, do té doby považovaných za pevné a neměnné. Vše se zdá nasvědčovat tomu, že myšlenka singularity, byť možné s jistými úpravami, bude muset být uplatňována mnohem častěji, než je tomu dosud. A pak ovšem otázka „počátku“ resp. „počátků“ bude znovu na pořadu dne a bude muset být nově zkoumána a řešena.
(Písek, 071012-1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Myšlenka „stvoření“, jak se postupně precizovala v theologických diskusích, je oproti jiným tradicím charakteristická tím, že trvá na naprosté „novosti“ všeho stvořeného v tom smyslu, že stvoření nepředcházelo nic, co by do samého stvoření nějak vcházelo nebo bylo pojato (např. jako „materiál“): sám Stvořitel také nevchází do svého stvoření a samo stvoření není žádnou jeho protaženou „jsoucností“, žádnou jeho „emanací“. Mezi Stvořitelem a jeho stvořením je jakási ,bytostná‘, zásadní hranice, přehrada, takřka propast, která je ze strany stvoření nepřekročitelná a kterou může (pochopitelně vskutku může) překročit pouze sám Stvořitel. Toto překročení hranice ze strany Stvořitele může mít zásadně dvojí podobu: buď jde o tzv. zjevení, a to je možné buď tak, že je „nepředmětně“ osloven určitý, konkrétní jedinec (který buď zaslechne, pochopí a poslechne – nebo ne), anebo že takové „nepředmětné“ sdělení či oslovení je spjato s určitými mimořádnými úkazy, které mají v této funkci jakoby pomocný, okrajový resp. symbolický význam, ale nepředstavují přímé zosobnění, zpřítomnění samého Stvořitele. Až sem to takto platí pro SZ zvěst, zejména pak pro prorocký zápas se vším, co by toto pojetí nějak narušilo nebo co by z jeho rámce vybočilo. A pak tu je jedna zásadní novinka, která je výlučně spjata s křesťanstvím, přesněji s christologickým důrazem na jedinečnost (jednorozenost) Syna božího, tj. Ježíše Krista, v němž přichází do tohoto (stvořeného) světa „osobně“ sám Bůh-Stvořitel, který tak – opět jednostranně – překračuje onu propastnou hranici, až dosud jednostranně překračovanou pouze ve zjevení, zatímco nyní onu propast překračuje „osobně“ Bůh sám, a to v těle, tj. Bůh vtělený v člověka. Toto „pojetí“ (či spíše tato „teze“) přináší s sebou některé zcela nové problémy, z nichž některé byly kdysi živě diskutovány, ale některé bude třeba ještě objevit a přezkoumat (nehledíc na nutnost se spíše pokusit o jejich řešení než o jejich devalorizaci a odstavení jako mylných).
(Písek, 070724-1.)

René Descartes (před 1650)

Omnem igitur collocabit industriam in distinguendis & examinandis illis tribus cognoscendi modis, vidensque veritatem proprie vel falsitatem non nisi in solo intellectu esse posse, sed tantummodo ab aliis doubus suam saepe originem ducere, ……
(pag. 66)
Zaměří tedy veškeré úsilí na rozlišení a prozkoumání těch tří způsobů poznání, a když uvidí, že pravda či nepravda může ve vlastní smyslu být pouze v samotném intelektu, zatím co v oněch dalších dvou má často jen svůj původ, …
(str. 67)
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000, str. 66 a 67.)