Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Ladislav Hejdánek (200n)

Nevíme s určitostí, jak vlastně vznikl náš Vesmír. Zatím to podle většiny vědců vypadá tak, že z nějakých důvodů (nikoli příčin, neboť odkud by se taková „příčina“ vzala?) vybuchl nezměrný, ale do relativně malého „balónku“ stlačený a zabalený gejzír záření, a to záření svým tlakem pak rozfouklo ten balónek do těch neuvěřitelných rozměrů a hloubek, z nichž dodnes „vidíme“ i za pomoci nejsofistikovanějších přístrojů jen jeho část. A z tohoto úžasnou rychlostí vytrysklého proudu záření, které se řítilo všemi směry a po zakřivených drahách zaplňovalo (a dodnes jaksi „zbytkově“, reliktně zaplňuje) křížem krážem celý stále se zvětšující „balónek“, se zrodilo všechno další: první částice, první jádra prvků a první ionty i sloučeniny, jejich obrovské mraky, z nichž se v gravitačních polích rodily první hvězdy, hvězdokupy, galaxie a supergalaxie; při výbuších a gravitačním zhroucení mnoha hvězd první generace se začaly vytvářet těžší prvky, něco z nich bylo rozmetáno zpět do dalekého okolí, něco bylo vtaženo do prvních černých děr, z nichž se prý už nikdy nic nedostane ven (leda jakýmsi podivným „vypařováním“, které prý kdysi bylo častější). A tak se podle většiny špičkových astrofyziků náš „svět“ zrodil vlastně jako „světlo“ a ze „světla“ se i ustavil (i když toho „světla“ bylo původně pohromadě tolik, že vlastně byla skoro ,tma‘ a Vesmír se zprůhlednil až po nějakém čase, když se dostatečně „nafoukl“). Můžeme se nyní tázat: co předcházelo onomu úžasnému výtrysku světla, kterému teoretičtí fyzicikosmologové říkají „velký třesk“ a jímž počal svou existenci náš Vesmír? Byla to tma? Mohla to být tma? Je myslitelné, že světlo má svůj zdroj, svůj původ, nebo dokonce svou „příčinu“ ve tmě? Anebo je tma spíš naprosto závislá na světle, na tom, že světla není dost, že světlo není dost silné, že neosvětlí všechny kouty, které tak zůstávají neosvětleny a neprosvětleny? Tmu nelze spatřit, temná místa nelze vidět – leda jako místní opak osvětlených skutečností a míst nebo jako neprůhledné „pozadí“ (tedy jako „stín“). Pojmenování „světla“ v nejrůznějších jazycích pracovalo především s metaforami a obrazy, bez znalostí, které máme my (a které jsou i tak nadále velmi nedostatečné). Etymologická příbuznost obou českých slov, totiž „světlo“ a „svět“, však velmi trefně naznačuje, že svět je pouze tam, kde je světlo; to, co není ve světle a na světle, nenáleží ke světu, ale do propastné tmy. To, co pochází ze světla, vskutku „jest“ jen ve světle a musí ve svém „bytí“ být vždy znovu vtahováno na světlo a do světla: být znamená být na světle a ve světle – a tím ve světě a na světě. A přece je tomu tak, že světlo je neustále ohrožováno tmou. Podle obrazu evangelisty Jana přichází světlo, aby prosvětlilo tmy, a je stále vystaveno dotírající moci temnot – ale má do budoucnosti zaslíbení: až dosud tmy se světlem nic nepořídily (tmy světlo „neobsáhly“, jak přeložili Kraličtí), a ani napříště nikdy nad světlem nemohou zvítězit. Naopak platí, že všude, kam přichází světlo, končí vláda tmy – tma se nejprve klidí jako stín do všelijakých zákoutí (pokud je ovšem za co se skrýt – vždy jen za nějakou skutečnost, která „vrhá stín“ tím, že sama vstupuje do světla). Je však nápadná jedna věc: čím více ostrého světla, tím ostřejší a zřetelnější jsou i stíny. Tam, kde je jenom „tma“, není vlastně nic. Vše, co žije, žije jen ze světla, a bez světla by nemohlo nic existovat. A přece dávají některé živé bytosti přednost noci a tedy tmě (noci – ovšem to už nejde o naprostou tmu). Malé děti se často tmy obávají a ve tmě se bojí. Náleží lidé mezi tvory, kteří mají žít na světle a ve světle? Práce s metaforami dovede někdy postihnout mnohem víc, než dokáže vyzkoumat a poskytnout věda (tedy ta „naše“ věda). Jak mohou někteří lidé víc milovat tmu než světlo? Asi tomu tak není proto, že by „dospěli“ a přestali se tmy bát, ale spíš protože „skutkové jejich byli zlí“. A takoví lidé se od světla začínají odvracet a začínají se světla obávat. Ale jaký to je život, který se musí skrývat před světlem? (Vzápětí mi ovšem napadá otázka: jak je možno se ukrýt před tmou? Jak je možno uniknout temnotám, které jsou v nás samých?)
Dialog na cestě č. 2, Praha 200n, str.

René Descartes (před 1650)

Omnem igitur collocabit industriam in distinguendis & examinandis illis tribus cognoscendi modis, vidensque veritatem proprie vel falsitatem non nisi in solo intellectu esse posse, sed tantummodo ab aliis doubus suam saepe originem ducere, ……
(pag. 66)
Zaměří tedy veškeré úsilí na rozlišení a prozkoumání těch tří způsobů poznání, a když uvidí, že pravda či nepravda může ve vlastní smyslu být pouze v samotném intelektu, zatím co v oněch dalších dvou má často jen svůj původ, …
(str. 67)
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000, str. 66 a 67.)

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Articulus quartus
Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)