Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Jedno úsloví říká, že když dva dělají (nebo říkají) totéž, není to totéž. Toto úsloví je jakýmsi varováním před naší tendencí srovnávat podle vzezření resp. podle vnějšího vzhledu. Je v tom zároveň poukaz k tomu, že to hlavní a rozhodující je až za tímto vzhledem, až za tou vnější stránkou. Někdy to bývá zjednodušováno na varování, abychom nedali na první dojem. Tam už pak dochází k jisté ztrátě: nejde o poukaz k tomu, co je za vnějškem, ale jen k tomu, že okamžitý dojem nemusí být správný, tedy vlastně jen o pobídku k neukvapenosti, k vyčkání, jak se ještě věci vyvinou, jak se něco ještě vyjeví v dalším postupu událostí. I to je ovšem stále ještě poukaz cenný: jde o důraz na to, že věci jsou v pohybu a že okamžitá situace ještě nedovoluje náležitě rozpoznát, oč jde. V obou případech však něco chybí: to, co je nezjevné, se nemusí dříve nebo později a tedy nutně ukázat – za vnější podobou a dojmem z vnější podoby může zůstávat i něco, co se nikdy přímo nevyjeví, co na sebe nevezme vnější podobu, ale přesto zůstává nejen čímsi skutečným, ale přímo zásadně a primárně skutečným, a i v dalším vývoji důležitým, „důsažným“. Něco, co se nevyjevuje navenek ihned, může mít značnou důležitost pro některé další etapy vyjevování, aniž ono samo z předchozích chvil či dob zůstává beze změny (na to upozorňuji zejména proto, že býváme často svádění tradiční představou, že právě to „niterné“ ressp. „ne-předmětné“ zůstává beze změny, že to je cosi „věčného“). Jinak řečeno: i to, co se momentálně nevyjevuje, zůstává v pohybu, a to nikoli v pouhé změně, ale v pohybu integrovaném, jakoby „organickém“ či „logickém“, ovšem mutatis mutandis, tj. v čemsi podstatném zcela jinak (jde o jinou „změnu“, o jiný typ „dění“, nikoli ještě událostný, jak jej známe ze světa předmětností).
(Písek, 121225-1.)

()

Nihil enim est … veritatis luce dulcius. (Cicero Acad. ad Varronem II, 10, 31)
Simplex ratio veritatis. (Cicero, De or. I, 53, 229)
Veritatis simplex oratio est. (Seneca, Ep. 49, 12)
Patet omnibus veritas. (Seneca, Ep. 33, 11)
Satis diserte pro se loquitur veritas. (Publius Syrus, Sent. S. 50)
O magna vis veritatis, quae contra hominum ingenia, calliditatem, sollertiam contraque fictas omnium insidias facile se per se ipsa defendat! (Cicero, Cael. 26, 63)
Veritas temporis filia est. (Gellius, Noct.Att. XII, 11, 7)
Veritatem dies aperit. (Seneca, De ira II, 22, 2)
Vulgoque veritas iam attributa vino est. (Plinius st., Nat XIV, 22 (28), 141)
Quam nocet saepe verum dicere! (Phaedrus, Fab. Appendix 15)
Veritas odium parit. (Ausonius, Ludus, Bias 3)
Vulgus veritatis pessimus interpres. (Seneca, Vit 2, 1)
Veritatem laborare nimis saepe aiunt, exstingui numquam. (Livius, Urb. XXII, 39, 19)
Errore enim veritas originis non amittitur. (Ulpianus, Dig. L, 1, 6)
Veritas visu et mora, falsa festinatione et incertis valescunt. (Tacitus, Ann. II, 39)
Nimium altercando veritas avertitur. (Publius Syrus, Sent. N. 40)
(citováno ex: 6556, Moudrost starých Římanů, Praha 1990, str. 43 nn. – tam jsou i české překlady)

Friedrich Nietzsche (1884-1885)

Heil euch, biedere Engländer
Eurem Darwin heil, verständ er
Euch so gut wie als sein Vieh!
Billig ehrt ihr Engeländer
Euren Darwin hoch, verständ er
Auch nicht mehr als Zucht von Vieh.
Heißt die Majestät verletzen
Majestatem genii !
Nur – zu Goethen ihn zu setzen
28 [46]
(Nachgelassene Fragmente, in: 4581, Sämtliche Werke 11, Colli-Montinari, München 1980, S. 308 u. 333.)

A. Halder – M. Müller (1988)

existenziell (lat.), das unmittelbare Dasein eines Einzelnen, bestimmten Menschen betreffend, im Unterschied zu existenzial = (fundamental-)ontologisch zum Dasein des Menschen als solchem gehörig.
(6920, Philosophisches Wörterbuch, Freiburg etc. 1993 [11988], S. 86.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

Es ist nun zu sehen, welche Gestalt das Innere und Äußere in seinem Sein hat. Das Innere als solches muß ebensosehr ein äußeres sein und eine Gestalt haben wie das Äußere als solches; denn es ist Gegenstand oder selbst als seiendes und für die Beobachtung vorhanden gesetzt.
(2239, Phänomenologie des Geistes, ed. Hoffmeister, Leipzig 51949, S. 199.)