Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Paul Ludwig Landsberg (1934)

... Také hodnotu filosofie lze měřit právě jen se zřetelem k tomu, jak adekvátně dokáže interpretovat opravdovou zkušenost. Povinností a ctí filosofa je svědčit o své zkušenosti. Toto tvrzení neznamená žádný subjektivismu, chápame-li, co se tu vlastně pojmem zkušenosti míní. Třebaže již samo bytostné utváření člověka rozhoduje o tom, co člověk může zakoušet a co nikoli, není toto jeho ustrojení v žádném případě příčinou jeho zkušenosti, a to ani tak, jako by třeba radost mohla být „příčinou“ smíchu. Zkušenost je vždy vztahem mezi zakoušejícím a zakoušeným. Je nutno ji definovat právě ve způsobu, jak se nám zakoušené samo prezentuje. Člověk se stává filosofem natolik, nakolik je s to činit ze svého života zkušenost a jako zkušenost ji chápat. To, že je zkušenost v souladu s jedinečností osoby, pokaždé jiná a zvláštní, a že často jen nemnoho lidí ji může pochopit a zjednat si k ní přístup, nečiní obsah takových odpovědí světa na lidskou bytost o nic méně pravdivým a o nic libovolnějším. Pravdy a její eventuální všeobecné znávání lidmi nejsou navzájem nikterak v jednoznačném vztahu. Jestliže nám například nejsou dostupné mnohé zkušenosti Nietzscheovy, nesmíme to chápat jako důkaz proti pravdivosti výkladu světa, který se v nich podává. ...
(Život a vnitřní zkušenost, in: Zkušenost smrti, Vyšehrad, Praha 1990, str. 13.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Tzv. zkušenost nemůžeme omezovat na zkušenost smyslovou (jak se to často děje), ale můžeme mít zkušenosti nejrůznější. Čísla např. nemůžeme „vnímat“ žádným smyslem, ale při výuce počítání (a později v matematice) postupně získáváme rozsáhlé zkušenosti. Ale poměrně často se můžeme setkat s termíny jako „náboženská zkušenost“ nebo dokonce „metafyzická zkušenost“, přičemž zřejmě nejde jenom o zkušenost s náboženstvím (eventuelně zbožností), ale dokonce s „Bohem“ nebo „božstvím“, ani o zkušenost s různými metafyzickými systémy, ale o zkušenost s metafyzickými „skutečnostmi“, tj. se skutečnostmi, které jsou různými metafyzikami tématizovány. Docela zvláštním druhem zkušenosti je však zkušenost se sebou, se svým „já“: tady jsem já jednak subjektem, bez něhož by k žádné zkušenosti nemohlo dojít, a zároveň (resp. nadto, vedle toho) právě přezkoumáváním vlastních činností, vlastní aktivity v reflexi musím rozlišovat, co z toho, co jsem udělal a vykonal, na sobě nese známky vnějších skutečností, které jsem svou činností ovlivnil a změnil, a naopak co na sobě nese stopy mého „já“, mého subjektu, tj. mé vlastní „povahy“. To nemusí vždycky a nutně znamenat, že tak získávám svou zkušeností se sebou jen povědomost o své předmětné, vnější stránce, eventuelně že sám sebe – ačkoli jsem subjekt tohoto zakoušení a poznávání – zakouším a poznávám sebe jako „předmět“, tedy „objekt“, přičemž ovšem „já“ jako objekt“ není nikdy celým „já“, neboť subjekt není pouhým objektem, tj. nevyčerpává se svou objektní stránkou. Právě když „sebe“ chápeme jako subjekt, míníme to tak, že v tomto případě zejména subjekt „já“ je přímo ex definitione „non- objekt“, „ne-předmět“.
(Písek, 130508-2.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Často slýcháme, že veškeré naše vědění má nebo musí být založeno na zkušenosti. Ale co je to vlastně zkušenost? V kořeni toho slova (v češtině) je poukaz k zakoušení; ovšem není nic subjektivnějšího než právě takové „zakoušení“ – to, jak určité situace nebo děje zakoušejí různí lidé, se individuálně liší podle vnímavosti i podle inteligence, ale je závislé také na předchozích znalostech. (A znalosti nepocházejí vždycky z osobních zkušeností, ale jsme do velké míry závislí na zkušenostech jiných lidí, často nejen na jejich zkušenostech, ale i na tom, jak své zkušenosti přebírali a pak předávali třeba v dlouhé tradici. A mezi těmito „zkušenostmi“ je vždycky mnoho prvků či složek, které musely být vymyšleny, opravdu vynalezeny, aby „zkušenostní materiál“ mohl být vůbec nějak utříděn a zpracován. Myslím, že můžeme naprosto legitimně říci, že není žádných takových zkušeností, které by se obešly (nebo vůbec mohly obejít) bez jistého zpracování některými myšlenkovými kroky (postupy, tj. cestami, „metodami“ včetně různých myšlenkových nástrojů atd.), které na žádných zkušenostech nemohly být založeny, ale které pak mohly být zkoušeny či vyzkoušeny, a mohly se osvědčit nebo neosvědčit atd. To znamená, že je možno mít jisté zkušenosti s užíváním takových prvků nebo složek, ale že je není možné z nějakých zkušeností přímo odvozovat. Rozhodně tedy nemůžeme přijmout onu starou poučku, že všechno naše vědění pochází ze zkušenosti a jenom ze zkušenosti. Je tomu tak ostatně podobně jako s naším (smyslovým) vnímáním: nemůžeme (smyslově) vnímat nic než za pomoci a prostřednictvím našich smyslů, ale to ještě vůbec neznamená, že všechno naše vědění má svůj původ ve smyslech. Od toho, nač zejména senzualisté kladli takový důraz, totiž od tzv. bezprostředních smyslových dat (vjemů, vněmů, dojmů, impresí, počitků atd.) není ještě zdaleka žádná přímá a jakoby samozřejmá cesta k našim myšlenkám. A tak, jako zkušenost nemůžeme zakládat jen na smyslovém vnímání, nemůžeme ji ani redukovat na zkušenost smyslovou, o které někdy mluvíme jako o zkušenosti „vnější“, přesněji tedy zkušenosti s vnějšími, vnějškovými, předmětnými skutečnostmi. Vedle zkušeností s takovými „předměty“, „objekty“ máme přece také zkušenosti vnitřní, niterné. A to neplatí je tak, že máme svůj vlastní vnitřní, niterný svět; takový vnitřní či niterný světa mají i jiní lidé, a my se o tom můžeme opětovně přesvědčovat, i když rozhodně nikoli přímým smyslovým vnímání jejich vědomí a jejich myšlenek. A to je právě principiálně důležité pro celé naše pochopení vztahu mezi zkušeností a myšlenkami (myšlením): myslit můžeme mnohé, k čemu nemají naše smysly vůbec přístup. A zkušenost s tím, jak myslíme i to, co nemůžeme smyslově vnímat, evidentně nemůže být zakládána na „vjemech“ či „počitcích“ apod., i když s takovými někdy musí také počítat a pracovat. Velkým (a prastarým) dokladem je vznik geometrie (a vůbec matematiky v našem smyslu).
(Písek, 140610-1.)

Ladislav Hejdánek ()

Tradičně se mluví o vztahu filosofie a zkušenosti. Ale to je poněkud matoucí spojení. Zkušenost je totiž něco, co nejen nechává, aby se věci ukazovaly, ale zároveň je i zakrývá a tedy nenechává je, aby se ukazovaly. Proto je lépe mluvit o vztahu filosofie k tomu, co se ukazuje a co se jeví (později si vyložíme rozdíl mezi tím, co se jen ukazuje, a tím, co se jeví, ne všechno, co se jeví, se může ukazovat). Jevy neboli fenomény jsou pro filosofii značně důležité, ale je to pro filosofii vždy jen východisko. Filosofie se vždycky musí tázat, zda to, co se nám jeví, tj. to, co je za samotným jevením, onomu jevu odpovídá, resp. zda jev odpovídá tomu, co se jeví. Jinak řečeno, zda nám jev opravdu vyjevuje to, co se v něm jeví, anebo zda nám to spíše schovává, skrývá, zatemňuje. Zkušenost je založena nikoliv na jednom jediném setkání s nějakou skutečností, tedy nikoliv jediným "zakušením", ale mnohonásobně opakovaným zakoušením. Ve zkušenosti je vždycky také přítomen zvyk. Když máme s něčím zkušenost, znamená to, že už víme, jak se na to dívat a jak s tím zacházet. Ale když s něčím umíme zacházet, nemusí to ještě znamenat, že tomu správně rozumíme a že jsme to dobře a plně poznali. Právě proto nemůžeme říci, že filosofie vychází ze zkušenosti( zkušenost je spíše prvním předmětem její drtivé kritiky. Aby mohla filosofie zkušenost kritizovat, musí si od ní naopak najít nezbytný odstup. Není to tedy zkušenost, ze které filosofie vychází, tj. zkušenost není jejím východiskem, jejím začátkem. Ale z čeho tedy filosofie vychází? A tu můžeme ukázat na to, co je vskutku počátkem filosofie, tj. čím filosofie musí začínat. A tím je právě fenomén, ještě nezakrytý resp. nezfalšovaný zkušeností: jemuž se tedy divíme. (Praha, 900726-1.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Zkušenost nemusíme „udělat“ jen s něčím vnějším, předmětným, „objektivním“, ale také s mnoha „věcmi“, které se veškeré vnějškovosti, předmětnosti, natož pak objektivitě zcela vymykají a velmi vzdalují. Tak např. už zkušenost s čísly a počítáním: je to zkušenost velká a namáhavá, primitivní kmeny a národy počítaly (a některé dodnes počítají) jen s velmi malým počtem „číslic“ (čísel); je třeba se to učit a získávat zkušenosti s počítáním větších a větších čísel a se zkoumáním, jaké mezi nimi panují vztahy apod. Číslo (nebo geometrický obrazec) jsou naše „výmysly“, vlastně „vynálezy“ – nikde v tomto vesmíru nenajdeme žádné číslo a také žádný geometrický obrazec. A přece nás ve škole s obojím seznámili (i když ovšem nikoli dostatečně a dokonale, jen nás vyučili v technikách, jak s tím pracovat). – Ale daleko dříve, než byla objevena (či spíše vynalezena) čísla, a zvláště než byl vynalezen třeba obecný trojúhelník (k tomu bylo zapotřebí pojmů, a pojmovost je také velkým lidským vynálezem), mohli lidé mnohokrát za svůj život „udělat zkušenost“ s různými mezilidskými vztahy a začali je také pojmenovávat. Byla to činnost v podstatě „poietická“ v původním (řeckém) významu, když se za pojmenováním začaly utvářet a upevňovat (pochopitelně interkomunikativně, protože šlo a dodnes jde o záležitosti jazyka) stále určitější, ale nikde ne dostatečně určité „významy“. Právě „jazyk“ umožnil, aby se kolem slov začala vytvářet jakási významová pole, dovolující jisté významové „nepřesnosti“ (či spíše jistou významovou toleranci), ale tím také jistou volnost a přímo svobodu spojovat různé významy do větších „útvarů“ (pseudo-celků, odtud vznik a účinné rozšíření narativity), které někdy a někomu „dávaly“ větší nebo menší (nebo i žádný) smysl. Ta významová pole nebyla nikdy pouze subjektivní (tj. individuální) záležitostí, ale díky jazykové (a ovšem vůbec sociální) komunikaci se jí dostávalo stále více jakési „polo-skutečné“ či „pseudo-skutečné“ podoby. Právě tato okolnost se však stala předmětem kritiky a útoků již nejstarších řeckých myslitelů (možná – a dokonce velmi pravděpodobně ještě daleko dříve, ale zatím bez „metody“), kteří se proti narativitě mýtu a její svobodné poietické tvorbě významů a významových spojitostí bránili a prověřovali ji ve jménu LOGU, tj. ve jménu souvislostí pojmových (logických). Takovým způsobem se myšlení začalo bránit proti svévoli subjektivity, ale zaplatilo za to dost vysokou cenu, jak se ukázalo a ukazuje.
(Písek, 060826-2.)