Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Lucius Annaeus Seneca (-5 - +65)

Epistula LXXVIII.
Toto contra ille pugnet animo; vincetur, si cesserit, vincet, si se contra dolorem suum intenderit. Nunc hoc plerique faciunt, adtrahunt in se ruinam, cui obstandum est. Istud quod premit, quod inpendet, quod urget, si subducere te coeperis, sequetur et gravius incumbet; si contra steteris et obniti volueris, repelletur. …
[Let such a man fight against them with all his might: if he once gives way, he will be vanquished; but if he strives against his sufferings, he will conquer. As it is, however, what most men do is to drag down upon their own heads a falling ruin which they ought to try to support. If you begin to withdraw your support from that which thrusts toward you and totters and is ready to plunge, it will follow you and lean more heavily upon you; but if you hold your ground and make up your mind to push against it, it will be forced back. …]
(…., Ad Lucilium Epistulae morales, London 1970, p. 190 / 191.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Heidegger má zřejmě za to, že opravdové filosofování (každá filosofie, která neulpívá jen „na povrchu“ a není v tom smyslu „nevýznamná a prázdná“ – s. 15), se stále „musí vracet na totéž místo“ a jedině v tom nachází zdroj své síly (a platí to o všech „nejpůvodnějších lidských úsilích“, k nimž ovšem filosofie podle Heideggera náleží). Je zvláštní, že tohle říká filosof, který se zcela mimořádným způsobem zasloužil o to, aby bylo ve filosofii 20. století znovu novým způsobem tematizováno dění, časovost a též čas sám. A vysvětluje to trochu okolnost, že právě na tomto místě se Heidegger opírá o výroky Kantovy, tedy o myšlenky filosofa, který uzavírá osvícenství a vlastně samu „novou dobu“ a který „znehodnotil“ sám čas, když jej převedl na apriorní nazírací formu (čímž se mocně zapojil do „modernity“, tj. do onoho „odhodnocování všech hodnot, i těch nejvyšších“, jak o tom později mluví Nietzsche). Po mém soudu Heidegger zcela oprávněně ukazuje nutnost, aby se filosof stále (ale nikoli stále stejně! – to je má první výhrada) zaměřoval na to, co nemá, ale čím je veden (čím se nechá vést). Je však nedržitelné o tom mluvit jako o „místě“, a už vůbec ne jako o „stále témž místě“. O něco vhodnější je takové označení jako „zdroj“, ale zase je třeba upřesnit, že jde jenom o metaforu, a že tento „zdroj“ je „nepředmětný“ a v tom smyslu „ne-jsoucí“. A poslední poznámka: to, že tento nepředmětný zdroj“ je „ne-jsoucí“ (a že mu tedy nelze připisovat žádné „působení“, žádnou „aktivitu“, která je možná jen prostřednictvím „subjektů“), neznamená, že je bez pohybu, beze změny. Jde ovšem o pohyb docela zvláštní, totiž o „přicházení“, o „pohyb“ ke konkrétním subjektům, které „oslovuje“, „pobízí“, „vyzývá“, „apeluje na ně“ atp. (což jsou samozřejmě také všechno metafory, a je při nich naprosto zakázána jakákoli forma „objektivace“, „zpředmětňování“. Právě proto je slovo „základ“ nevhodné, protože sugeruje něco pevného, co je dole a na čem pak se staví něco dalšího. (Něco takového sugeruje i to, jak se vyjadřuje Kant: „později snad může být z materiálu, který nyní leží v prachu, vybudována nádherná stavba“; cituje rovněž Heidegger, s. 13.) Na žádné nepředmětné výzvě nemůže lidské dílo „spočinout“, a taková výzva rozhodně není ničím, co by se podobalo materiálu, a už dokonce ne nějakému „prachu“ nebo „něčemu v prachu ležícímu“. Jistěže nemáme jiné možnosti než hovořit v obrazech, v metaforách, ale záleží přece také na tom, jakých obrazů či metafor použijeme.
(Písek, 080916-2.)

René Descartes (před 1650)

Omnem igitur collocabit industriam in distinguendis & examinandis illis tribus cognoscendi modis, vidensque veritatem proprie vel falsitatem non nisi in solo intellectu esse posse, sed tantummodo ab aliis doubus suam saepe originem ducere, ……
(pag. 66)
Zaměří tedy veškeré úsilí na rozlišení a prozkoumání těch tří způsobů poznání, a když uvidí, že pravda či nepravda může ve vlastní smyslu být pouze v samotném intelektu, zatím co v oněch dalších dvou má často jen svůj původ, …
(str. 67)
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000, str. 66 a 67.)

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Articulus quartus
Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)

Miloš Rejchrt ()

Quasi partem mundi voco ut animalia et arbusta. Nam genus animalium arbustorumque pars universi est, quia in consummmationem totius assumptum et quia non est sine hoc universum. Unum autem animal et una arbor quasi pars est, quia, quamvis perierit, tamen id ex quo perit, totum est. Aër autem, ut dicebam, et caelo et terris cohaeret; utrique innatus est. Nihil enim nascitur sine unitate.
(5711, Naturales questiones, II, 3.2.)
I call such things as animals and trees a quasipart of the universe. Now, the class of animals and trees is a part of the universe bacause it is considered in the sum of the whole and because there is no universe without such a class; but a single animal or single tree is a quasi-part because even when it is lost nevertheless the whole from which it is lost is still intact. But the atmosphere, as I was saying, is connected both to sky and to earth; it is innate to both. Moreover, whatever is an inborn part of anything has unity. Nothing is born without unity.
(5711, translated by Thomas H. Corcoran; London etc. 1971, p.105.)