ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Jan Patočka  ✖ česky  ✖ Rádl, Emanuel  ✖

Rádl, Emanuel

Jan Patočka (1941)
… Proto Jäger vykládá výrok jako transposici myšlenky občanského pořádku a zákona do kosmických rozměrů; člověk mimoděk vzpomene našeho Emanuela Rádla s jeho nápadem, že filosofie vznikla ze zákonodárství. Jäger zdůrazňuje …
(O mnohoznačnosti a jednoznačnosti filosofického textu, in: 1291, ČM 35, 1941, str. 78.)
vznik lístku: říjen 2000

Rádl - Děj.vývoj.theorií

Jan Patočka (1976?)
… Napsal několik biologických prací, na rozhraní biologie a vždycky trochu s naturfilosofickým nátěrem. Pak dostal kolosální nápad, že v době, kdy hlavním, problémem bylo, zda pojmout vývoj darwinovsky nebo ne, se bude v tomto problému orientovat historicky a že se na tuto krizi vědy podívá z hlediska vědecké skutečnosti. Hledisko vědecké skutečnosti nechápal jako hledisko vědeckých nauk, doktrín vyložených v knihách, nýbrž jako hledisko vědy, jak žije ve vědcích, jak žije v konkrétních individualitách, v jejich myšlenkách jako projevech jejich života ve vědě. To bylo zvláštní hledisko. Napsal dva svazky pozoruhodného čtení, Dějiny biologických teorií psaných německy. V češtině oba svazky nemáme, je druhý pod titulem Dějiny vývojových theorií v biologii 19. století. Kdo je měl někdy v ruce, ví, že je to jedna z těch českých knih, které jsou nejvíc naplněny fakty, ohromnou sečtělostí. V té době jiná kniha o těchto problémech nebyla. Český spis je z roku 1909 a německy vznikl předtím, asi 1905. Bylo to dílo jednatřicetiletého učence, který už má za sebou bohatý život – i ve vědě. Je to myslím jedna z nejslavnějších českých knih vůbec. Svědčí o tom překlady a to, že se pořád cituje. Existují i jiné dějiny biologie, pojaté právě z opačného hlediska, z hled/274/diska objektivně citovaných a doložených doktrín (v Orbis academicus ohromné svazky o vývoji jednotlivých biologických problémů s pasážemi z autorů aj.), ale Rádl je pořád nepostradatelný, protože on dává perspektivu. U Rádla není chaos faktů, ale život biologie podaný z hlediska člověka, který sám zápasí o nějakou základní pravdu, o niž v diskusi, v boji idealistů s materialisty, jde. To se odehrává na poli biologie. Celé 19. století nechává Rádl vyvrcholit v Darwinovi, v mechanistovi, jenž chce být Newtonem stébla trávy. (Mnozí dnes soudí, že se mu to skutečně podařilo, doplněno ovšem moderní fyzikální chemií a biochemií, dnešními genetickými naukami.) Rádl předvádí zvrat od idealistických nauk, naturfilosofických a jim podobných, od morfologie, která vládla v první polovině 19. století až do soustředěného útoku Darwinova, a potom líčí pomalý rozklad darwinismu v dalším biologickém myšlení. Je to skutečně významné dílo a v jistém směru také vrchol Rádlovy tvorby, když bychom ji brali jen z hlediska doktrinálního. Ale tento pozoruhodný myslitel, jehož najdete citována v tak významných dílech jako je Meyersonův spis o výkladu ve vědách, v klasických filosofických dílech jako je Schelerovo dílo Wesen und Formen der Sympathie nebo Die Wissensformen und die Gesellschaft, ve dvacátých letech píše najednou jen samé brožury nebo spisy, které nemají takový rozsah nebo široký dech, a když ho mají, nestačí to nějak na to, aby to bylo dílo na úrovni. Proč se to stalo ? …
(Masaryk. Soubor statí, Praha 1979, ed. Iv. Chvatík etc., str. 273-74.)
vznik lístku: srpen 2003

Rádl, Emanuel

Jan Patočka (1947-48?)
Platonismus Rádlovy Útěchy spočívá na dvou opěrách: na uznání platnosti vyššího, mravního světa a na teleologickém pojetí přírody, v níž se již rovněž ohlašuje „smysl“ vévodící světu. Bohužel je Rádlova závěť příliš stručná a náčrtková, [než] aby obě teze mohly být se vší silou odůvodněny. Rádl je předkládá s onou upřímnou nenuceností, která tvoří jeden z hlavních půvabů jeho literárních projevů, které vždycky, i tam,kde jeho práce byla na výsost riskantní, byly čestnost a nezáludnost sama. Svou první tezi, názor o vyšším světě mravním, který od pradávných dob, vlastně od prvního období hrubé kultury primitivní, vždy již v podstatě stejným způsobem člověku vládl, však Rádl aspoň zhruba odůvodňuje kritikou moderních názorů o vzniku morálky. V základě všech těchto názorů je neporozumění, které má dva kořeny, jeden mravní, druhý myšlenkový. Mravní kořen je renesanční vzpoura proti světovému pořádku, uvolnění nespoutaného, instinktivního individua: tento proces pokračuje až dodnes. Myšlenkovým doplňkem k tomu je moderní přírodovědecká metoda /165/ „konstruovaných pojmů“, jak to Rádl nazývá, tj. v podstatě pojmová analýza smyslové zkušenosti, bez které je moderní přírodověda nemyslitelná: metoda sice je úspěšná v přírodovědě a technice, ale ničí metafyziku a vede k pokřivenému pohledu na lidský život. Místo aby se pak člověk otvíral vlivu a vládě tohoto světa vyššího, hledí jej teoreticky zkonstruovat, jako by šlo o přírodní fakt, a tak dochází k moderním teoriím, že „mravní zákony“ byly vytvořeny člověkem, ať už rozumovou úvahou, smlouvou či zvykem, působením vynikajících osobností nebo jakkoli jinak. Tento názor o subjektivní, lidské povaze mravního svět je podle Rádla proto nesprávný, poněvadž všecky takové teorie předpokládají již mravní zákony, které chtí vysvětlit; krom toho zanedbávají okolnost pro Rádla velmi důležitou, že se totiž v této oblasti nekonstruuje, nýbrž konstatuje, že se zde oddáváme něčemu, co již je dáno, co nás tedy předchází a přesahuje.
Nedostatkem celé této teze je, jak se mi zdá, že Rádl nevidí jiné možnosti subjektivního zdůvodnění mravního smyslu v životě než naturalismus. Každý subjektivismus je mu v podstatě naturalismem nebo otvírá naturalismu dveře. I když nakrásně připustíme, že …
(Věčnost a dějinnost, in: 7630, Péče o duši I., Praha 1996, str. 164.)
vznik lístku: leden 2002

Rádl, Emanuel (a metafyzika)

Jan Patočka (1947-48?)
… Je zajímavé uvědomit si, jak je Rádlova „theologie“ kladná: Jak v ní v podstatě nehraje žádnou úlohu lidská bytostná provinilost a všecko, co s ní souvisí. I to dosvědčuje bytostný platonismus, který Rádlovu nauku určuje. A tak se v posledním dílku Rádlovu splňuje se vší zřejmostí to, co je u Masaryka jenom naznačeno: humanismus, nemůže-li být ani ryzím subjektivismem, ani naturalismem, musí s nutností utkvět v klasické evropské metafyzice. Na tuto metafyziku myslil Masaryk, když v Hovorech s Čapkem prohlásil, že „bez trochy metafyziky to nepůjde“ – u Rádla je jí už plná míra, prohlašuje se za sám nedokazatelný, ale nutný základ vší filosofie.
(Věčnost a dějinnost, in: 7630, Péče o duši I., Praha 1996, str. 164.)
vznik lístku: leden 2002