ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Jan Patočka  ✖ česky  ✖ Svoboda  ✖
<< < 1 / 2 > >> záznamů: 7

Svoboda

Jan Patočka (1969)
Ohledáváním vazeb lze rozumět to praktické úsilí, vnitřně jednat proti těm strukturám existence, které ji zatlačují do situace, jež se nesrovnává s jejím charakterem svobodné možnosti. Takovým kusem vnitřní praxe, vnitřního jednání je v buddhismu vyhmátnutí prafunkce souvztahu mezi žízní a slastí, toho prapočátku vazby života k sobě samému, jak jsme se pokusili jej vypracovat ve výkladu o pohybu zakotvení. Otočí na tuto základní vazbu, kterou kontemplace ukazuje jako prapočátek všech kloubů reality, jako koloběhu stálého jeveni, jako prazáklad fenoménu, spatřovaného tak ve světle pohybu zakotvení. Výsledkem je potom nezbytně odvolání fenoménu, protože uhasne první podmínka všeho vědomí singularizovaného, ojednotlivěného jsoucna v jeho vydělenosti. Zbývá návrat k nerozlišenému prabytí, kterému chybí každá diference, mírný, nenásilný návrat do prapůvodní noci. Vazba života k druhému a k sobě je tak sice rozvázána, ale za cenu indivi-duace, za cenu, že zároveň zmizí svět, bytí ve své zjevné podobě.
Bröcker ve své interpretaci mýtu o stromu poznání poznamenává, že mýtu samému je cizí jak novozákonně, paulinské pojetí, podle něhož jak hřích jedním člověkem vešel do světa, tak jedním byl opět sňat. A podobně že je mu cizí i osvícenské pojetí, podle něhož člověk je sám z vlastních sil povolán k tomu, aby založil svou říši svobody na odchodu z nedospělosti, za kterou nese nicméně zodpovědnost. V oné podivně juristické i v této osvícen-sky titánské podobě – v tom má interpret pravdu – je problematika usmíření viny mýtu Geneze cizí. Ale v pojetí, že náš život druhého pohybu je trest, že jsme zodpovědní za svůj život v konečnosti, žije přece neukojený osten a snaha ohledat pouto, které zde člověka váže.
(,Doslov‘ po 33 letech, in: 3681, Přirozený svět …, Praha 1970, str. 231.)
vznik lístku: březen 2004

Svoboda

Jan Patočka (1969)
Viděli jsme však na témže místě, že žádný vněm, žádná kvalitativní danost není možná bez těchto původních ho-rizontových funkcí; vněm pak je přece nutné předpokládat i u zvířete; tudíž i původní funkci světa; zvíře však nemá jazyk, kde je tedy ve faktu světa explikans pro fe-nomén řeči? Tato námitka by platila, kdyby zvíře mělo týž způsob bytí na světě, tj. vztahování se k světu, jaký je vlastní člověku. Lidský způsob existence na světě je dispozice světem (bez tematického vědění o světě); naproti tomu zvíře světem nedisponuje, nemá spontaneitu zacházení do jeho horizontů, takže se dá říci, že svět ovládá zvíře, nikoli zvíře svět. Také zvíře má retenci, artikulaci, zajisté i asociaci, typizaci a jiné pasivní horizontové výkony; jistě se mu též pasivně vynořují určité reprodukce; ale přece všechny tyto funkce nepřesahují to, co horizonty vykonávají takřka automaticky, zatímco veškerá aktivita je kon-centrována k reagování na popudy, tedy do prezence. Univerzum zvířete je v důsledku těchto fakt chudé, je to univerzum, v němž převládá prezence a domov, kde ostatní jsoucno je ponořeno v temnotu. Zvíře má svůj svět předepsán; člověk se k světu chová svobodně, jemu je předepsána volba. Člověk musí svůj život – a v tom leží: svůj svět – aktivně spolutvořit. Co člověku je v rozmanitosti jeho afektivních tendencí dáno, není predestinovaný inteli-gibilní charakter, nýbrž určitá možnost tvorby nebo aspoň volby. Zvíře má „smysl“ svého života předepsán v pravidelném ukájení svých životních impulsů, jichž periodické střídání, ohlašování se a ukájení tvoří jeho životní formu; pro člověka takový předpis neexistuje, toho musí aktivně vydobýt a vytvořit se v pravou, jsoucí jednotu, která celé /127/ bohatství jeho tendencí zorganizuje pod jediným cílem. Tak je člověk něčím, co se podstatně musí rozhodovat a co úlohu svého života může najít nebo minout. Proto je člověk svobodný, proto svoboda je sám základ, na němž se buduje jeho poměr k univerzu jsoucího; proto je též pocit svobody pro lidský život základní. A proto má člověk též řeč a jazyk: neboť jedině na základě této svobodné dispozice, která nám jsoucno objevuje jako univerzální celek, přesahující prezentní situaci, je potřebné a potom nutné užít značek, jež nahrazují ve své snadné a bezprostřední dispozici obtížně a začasté jen vzdáleným prostředkováním disponovatelné jsoucno samo.
(3681, Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 21970, str. 127-28.)
vznik lístku: březen 2004

Svoboda

Jan Patočka (1969)
Tak se učíme z perspektiv vyčítat věcné souvislosti a /220/ z pohybů vládu a výraz živé bytosti. Naše vlastní žité pohyby nejsou proto jen pohyby objektivní, nejsou jen skutečnosti mezi jinými, nýbrž jsou to pohyby „ontogenické“, pohyby zjevující, fenomenalizující, odhalující. V našich pohybech se projevuje naše svoboda – nikoli ve smyslu indeterminace, nýbrž ve smyslu schopnosti odhalovat jsoucna v tom, čím jsou, „nechávat je být“, vyčítat vždy hlubší a další charakteristiky z těch stránek, jež nám ukazují; náš vněmově pohybový život je proto tak bohatý, hluboký, nevyčerpatelný, zajímavý, že je ve skutečnosti mnohem více než subjektivitou nesčetných dojmů – že je tímto žitím spolu se jsoucnem věcí, že vykonává za ně to, k čemu samy jsou lhostejné, jejich odhalenost v tom, že jsou a čím jsou. A tato schopnost fenomenalizace, toto porozumění pro svět a jsoucna v něm, by nebyla možná, nebýt v zárodku obsažena nějak již v počáteční buňce, v akceptaci naší vlastní bytosti tím, co nad ní může vládnout, ji chránit, ji docelovat a naplňovat.
(,Doslov‘ po 33 letech, in: 3681, Přirozený svět …, Praha 1970, str. 219-20.)
vznik lístku: březen 2004

Svoboda

Jan Patočka (1969)
Reflexe je moment nezbytného protitahu k této tendenci, protitahu, který musíme nezbytně vyvinout, nemáme-li se stát její bezmocnou obětí. Právě bytost, které je odemčen svět, která žije v různých velmi bohatých možnostech, v nichž nitrosvětským jsoucnům rozumí, vyvinuje zároveň tento protitah,, který u animálií není nezbytný. Animal je cele tím, čím je, jeho možnosti jsou zároveň skutečnostmi. Každá možnost je u něho zároveň aktualizována, proto nepotřebuje svět, nýbrž stačí mu okolí, které má ustavičně na dosah. Naproti tomu bytost, která ví o světě a o sobě, ale vidí je nikoli tak, jak jsou, nýbrž jak si přeje či jak potřebuje, aby byly, musela by se v této zapletenosti do sebe ztratit, vrátila by se – paradoxně – pomocí jasnosti a odemčenosti do nejasnosti a uzavření.
Protitah reflexe patří teprve do souvislosti vlastního protitahu svobody umožněné odemčenosti, ale s odem,čeností nijak nesplývající. Svobody v nejrozmanitějším smyslu od svobody jakéhokoli iniciativního počinu po svobodu mravní autonomie. To však znamená, že reflexe, toto zachycování sebe tak, jak právě jsem v pohledu vlastního /161/ duševního zraku, jak je s to mou přítomnost zachytit, nezbytně v sobě obsahuje implicitně svět. Zajímaje se nikoli o svět zkušenosti, o to, co je zkušenosti kladeno, nýbrž o její pouhou vnitřní strukturu a formu, jsem já, reflektující a provádějící zásadní reformu svého zájmu, nicméně a právě tím, že se takto reformuji, světskou bytostí, která se osvobozuje od mělké interesovanosti a nezískává tím terén mimo svět, nýbrž pouze očištěný terén toho světa, v němž již žije – očištění od sebezaujetí.
(,Doslov‘ po 33 letech, in: 3681, Přirozený svět …, Praha 1970, str. 160-61.)
vznik lístku: březen 2004

Svoboda

Jan Patočka (1969)
Bröcker ve své interpretaci mýtu o stromu poznání poznamenává, že mýtu samému je cizí jak novozákonně, paulinské pojetí, podle něhož jak hřích jedním člověkem vešel do světa, tak jedním byl opět sňat. A podobně že je mu cizí i osvícenské pojetí, podle něhož člověk je sám z vlastních sil povolán k tomu, aby založil svou říši svobody na odchodu z nedospělosti, za kterou nese nicméně zodpovědnost. V oné podivně juristické i v této osvícen-sky titánské podobě – v tom má interpret pravdu – je problematika usmíření viny mýtu Geneze cizí. Ale v pojetí, že náš život druhého pohybu je trest, že jsme zodpovědní za svůj život v konečnosti, žije přece neukojený osten a snaha ohledat pouto, které zde člověka váže.
Vazba, kterou shledává toto ohledávání, je vazba života k onomu předchůdnému já, považovanému za danou realitu, k já, jehož obsah je určen jeho zájmy, v podstatě in/232/stinktem, tradicemi a ohledem na druhé, nivelizujícím prestižnictvím. Rozumí se, že život zaujatý v konečnosti se uvědoměním smrtelnosti jen ještě více zatvrzuje. Konečnost je mu potvrzením jeho banální pravdy „carpe diem“. Ale život ohledávající by nehledal, kdyby již nenalezl. Jeho pravda je v tom, že ukazuje tento vázaný život jako pouhou možnost, nikoli jako realitu, která je zde jako kámen na silnici nebo kus lávy na měsíci. Jako možnost, která jako taková je zodpovědná, je takovou nikoli z „přírodní“ nutnosti, z okresu jsoucna indiferentního k svému bytí, nýbrž z vlastní svobody, i když motivované základními lidskými možnostmi.
(,Doslov‘ po 33 letech, in: 3681, Přirozený svět …, Praha 1970, str. 219-20.)
vznik lístku: březen 2004