ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Ladislav Hejdánek  ✖ Evropa  ✖

Evropa a „islám“

Ladislav Hejdánek (2011)
To je ovšem stará věc – o „úpadku Západu“ se mluví a píše víc jak 200 let; a ještě Patočka psal v posledních svých letech o „době poevropské“. To ovšem ještě nešlo o argumenty populační, ale spíše kulturní a duchovní. Prostě a dobře: stále víc se ukazuje, že žijeme v době velmi se podobající době upadajícího Říma. Bylo by dobré, kdyby si toho lidé stále víc všímali a kdyby na to byli na úrovni upozorňováni. Samozřejmě je třeba na to reagovat, ale nikoli vyvoláváním strachu nebo dokonce nenávisti k těm „cizím“. Konkrétně islám byl už jednou na cestě k světovládě: ovládl severní Afriku a šířil se do Evropy (hlavně přes hispánský poloostrov). Evropa se tehdy ubránila hlavně vojensky, což nebylo šťastné (tím si zadělala na dnešní potíže) – a zároveň udělala mnoho chybných kroků (zejména se vykašlala na Cařihrad a nechala hlavně Slovany, aby se sami bránili proti nové obrovskému tlaku z Asie (Mongolů, Tatarů atd.). Tím západní křesťané zavinili kulturní a myšlenkové opožďování Rusů za Západem a katastrofální vývoj vztahů také k třetímu světu vůbec. Náboženské války v Evropě a úpadek skutečného křesťanství to jen všechno uspíšil a urychloval. Dnes Evropané nemají nic jiného, oč se opřít, než křesťanství, od kterého se však velká většina odvrací nebo je chápe jen v podobě slabého odvaru. Reakcí na to je jenom fundamentalismus nejrůznější podoby, ale to je k ničemu. Povzbuzování k větší porodnosti je také k ničemu. Je ostatně absurdní, že v Číně si naopak dali záležet na tom, aby víc dětí v rodinách zakázali – kolik „znalců“ kdysi hrozilo, že nás zavalí právě Čína ! A také se hodně mluvilo o přelidnění zeměkoule. Prostě a dobře: Evropa a evropanství nemůže ty nejzávažnější problémy řešit větší porodností – to už nikdy nestihne (i když podpora rodin s dětmi by byla záhodná), ale může se prosazovat jen kulturně, myšlenkově a duchovně. Pokud tomu ani vlády, ani kulturní instituce, univerzity a vůbec školy, a především širší vrstvy náležitě nebudou rozumět, dopadne to jako se starým Římem. Svět prostě bude opravdu jiný. Ale právě historické příklady ukazují, že barbaři nakonec přijmou za svou onu vyšší civilizaci a časem i kulturu (pokud jim ji Evropané ještě dále neznechutí). Aby se ovšem nakonec neukázalo, že těmi „barbary“ jsme hlavně my sami! Evropa se barbarizuje ! Howgh ! Táta.
(Číst to po sobě nebudu, chyby si oprav sama.)
(e-mailová odpověď Janě; Písek, 110125-2.)
vznik lístku: leden 2011

Evropa - tradice

Ladislav Hejdánek (199?)
Evropské kulturní a civilizační tradice jsou stojí na trojím antickém základu, totiž na starém Řecku, starém Izraeli a starém Římu; vše ostatní je záležitostí okrajovou a převážně podružnou. Dobu, v níž došlo k setkání tradic řeckých a židovských, lze jak z hlediska řeckého, tak z hlediska židovského považovat spíše za úpadkovou; užíváme názvu „hellenismus“, protože Středozemí bylo v té době na prvním místě ovlivněno tradicí řeckou, na kterou navazoval Řím, jazykově ovšem celá tato oblast komunikovala nadále řecky (silně zjednodušená řečtina té doby se nazývá KOINÉ). Tak jako řecký element představoval jen velmi malou část obyvatel tehdejšího kulturního „světa“, ale od dob řecké kolonizace začal výrazně převládat nejen obchodně, ale zejména kulturně, znamenal židovský element kvantitativně ještě menší složku, ale opět jiným způsobem velmi aktivní a silně podnikavou. Největším kulturním činem tehdejšího Židovstva byl překlad starých i novějších hebrejských posvátných textů, později zvaných SZ, do řečtiny (tzv. LXX). Tím byl splněn předpoklad a dokonce položen základ pro novou sbírku posvátných textů křesťanských, tentokrát většinou psaných již v KOINÉ, tj. spisů NZ. Jazykovou základnou tohoto kulturního světa ještě dlouho zůstávala řečtina, ale klasické řecké kulturní tradice byly v té době již velice oslabeny a v nových a nových vlnách se mísily s cizími vlivy, hlavně s orientálními mýty. Mocenským rámcem těchto kulturních proměn byl v té době už Řím, kulturně a nábožensky značně tolerantní (na znamení této širokoplecí tolerance byly do římského Pantheonu přenášeny nejvýznačnější sochy různých božstev z nových provincií). Rozpínavost římského impéria, provázená nejen tolerancí, ale aktivním vnášením rozmanitých náboženských i kulturních tradic přímo do centra obrovské říše, velmi napomáhala šíření starých i nových orientálních mýtů, zejména pokud tyto cizí tradice byly schopny se přizpůsobit tehdejšímu kulturnímu, myšlenkovému a duchovnímu klimatu, tolik nakloněnému různým formám synkreze. Uvedená kulturní politika starého Říma byla vcelku značně úspěšná; problémy byly jen s dvěma duchovními proudy, které se vymykaly běžným zvyklostem, a to byli Židé a křesťané (z počátku od sebe nebyly ani dost odlišovány).
(starší; na tomto místě bez určení data – možná jinde !)
vznik lístku: leden 2001

Socialismus a Evropa | Evropa a socialismus

Ladislav Hejdánek (2008)
Musíme náležitě rozlišovat presocialistické prvky v dávné i pozdější evropské historii a vlastní socialismus, který sice na tyto prvky navazuje, ale formuje se jako kritika, tj. budˇnaprosté odmítání „kapitalismu“ nebo jako snaha o jeho „nápravu“. Počátek socialismu tedy klademe až tam, kde se formuje v opozici proti prvním zřetelným následkům dovážení levných surovin nebo i plodin a výrobků a zejména technických vynálezů a industrializace, tedy jako kritika ohrožování a zbídačování jak malých domácích producentů (všeho druhu), tak námezdných pracovníků (na velkých statcích, v manufakturách a později v továrnách). Socialismus proto není původně orientován na odstranění existujícího společenského řadu a jeho nahražení jiným řádem, nýbrž proti slepému samovývoji techniky, vedoucímu k sociálním deformacím, postihujícím především (ale nejenom) ty nemajetné a chudé. V sociální a politické praxi vede k posilování solidarity s těmi postiženými a vůbec s chudými, a ideově (a později i teoreticky) se opírá o předsocialistické prvky v dosavadní tradici a o doklady nápravných opatření, k nimž sahali už v minulosti někteří zákonodárci a dokonce celé politické skupiny či „strany“.
(Písek, 080414-1.)
vznik lístku: duben 2008

Evropa a budoucnost

Ladislav Hejdánek (1995?)
... A právě s tím úzce souvisí, že dost necítíme onu tragédii, jíž je konec Československa a ideje československého státu (v němž by mohli rovnoprávně žít nejen Češi a Slováci, ale také Němci, Maďaři, Poláci, Rusíni a Ukrajinci atd., což mohlo představovat vskutku první kroky k budoucí jedné Evropě různých národů a jazyků i kulturních i duchovních tradic). To mi skutečně připadá jako doklad toho, že nevíme, co se skutečně s námi děje (a zase nejenom v tomto ohledu: my přece dost nechápeme ani to, co se s námi děje jako se středo- a východoevropskými zeměmi po rozpadu sovětského impéria, a nevíme, na co bychom se měli připravit do budoucna!). A už teď jsou tady neklamné známky toho, že ta budoucnost nebude jednoduchá. Mám dojem, že na to jsme a zůstáváme strašně nepřipraveni.
(GEN, nejspíš jen přípravné poznámky – dohledat.)
vznik lístku: březen 2015