ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
Ladislav Hejdánek  ✖ Vnitřní  ✖
<< < 1 / 4 > >> záznamů: 18

Vnitřní a vnější | Vnější a vnitřní

Ladislav Hejdánek (2014)
Abychom mohli dobře rozlišit mezi tím, co je nějak přístupno z vnějšku, od toho, co z vnějšku přístupno není, ale co nelze jen z toho důvodu prohlásit za nic, za nejsoucí či neexistující, musíme uvážit, jaký jiný „přístup“ lze chápat jako možný, jde-li o to, co sice z vnějšku přístupno není, ale co přece jen můžeme – a dokonce někdy musíme – uznat jako skutečné (a eventuelně – jak bývá dnes považováno za nezbytné – je jako takové i „vykázat“). K tomu ovšem potřebujeme nejprve upřesnit, co to vlastně znamená, když mluvíme o možném přístupu „zvnějšku“. Nejčastěji se tím myslí to, jak zakoušíme skutečnost (či spíše skutečnosti) svými smyslovými orgány, hmatem, zrakem, chutí, čichem a sluchem. Ale ani v těchto případech nejsme přece nikdy omezeni na pouhé pocity, z toho, jak se naše smyslové orgány setkávají (?) s některými skutečnostmi – a vlastně ony se ty naše smysly se skutečnostmi, jak jim pak rozumíme, vlastně asi nesetkávají, ony se těch skutečností, jejichž působení to připisujeme, vůbec nedotýkají, nýbrž opravdu se „dotýkají“ skutečností docela jiných, o který lidé dlouho nic pořádného nevěděli a jejichž důležitost dnes bývá naproti tomu silně přeháněna. Tak zvané „vidění“ je původně jen „působení“ fotonů, dopadajících na naši sítnici; tak zvané slyšení je zachycení zvukových vln naším bubínkem; tak zvané ochutnání nebo ucítění je reakcí některých chuťových nebo čichových buněk v našem těle, nota bene buněk, o kterých při onom smyslovém vnímání vůbec nic nevíme. To vše je prostředkováno a upravováno způsobem, na který nemáme takřka žádný vliv, a my sami se setkáváme jen z výsledky toho, jak jsou reakce buněk našeho těla po nervových drahách předávány a zpracovávány až do onoho výsledku, jemuž říkáme „vjem“, rozumí se vjem něčeho „vnějšího“. Už to, že to všechno nevíme, neznáme a nemáme pod kontrolou, ukazuje na to, jak komplikované cesty vedou od vnějších skutečností přes naše „smysly“ k tomu, čemu říkáme „vědomí“ a k čemu zcela zjevně nemá přístup nejen nikdo jiný (kdo náleží k tomu „vnějšímu světu“), ale dokonce ani my sami – nám se do vědomí dostávají jen výsledky, tedy vlastně jen výtvory naší vnitřní představivosti, díky které si vytváříme ve svém nitru jakési „obrazy“ toho, jak ta vnější skutečnost světa kolem nás asi vypadá. Z tohoto vnitřního světa svých pocitů, představ, myšlenek a vůbec všeho obsahu svého vědomí a myšlení, nemůžeme ovšem nikdy „vystoupit“ a porovnat to s tím, jak ta vnější skutečnost „doopravdy“ vyhlíží. Přinejmenším toto když nahlédneme, musíme si učinit jasno to tom zřetelném a nezaměnitelném rozdílu mezí tím, co je „vnější“ a co „vnitřní“.
(Písek, 140702-3.)
vznik lístku: červenec 2014

Vnitřní a vnější

Ladislav Hejdánek (2003)
Hegel je přesvědčen, že platí zákon, že vnější je výraz vnitřního (např. Ph.des Geistes, 2239, S. 199: „…das Gesetz, daß das Äußere der Ausdruck des Innern ist“.) Leč věci jsou složitější, když se pokusíme blíže pochopit vlastní povahu „vnitřního“ a odlišit je od subjektivního, které zdaleka není ryze vnitřní. Přítomnost, aktualita, je momentem či „místem“ setkání vnitřního a vnějšího, přičemž obojí vlastně jde proti sobě, i když v jiném smyslu k sobě. Vnitřní přichází z budoucnosti a v tomto smyslu není vnitřním onoho vnějšího, k němuž přichází a které zase přichází k němu, k vnitřnímu. Ovšem ono k vnitřnímu přicházející vnější je samo akcí, která je zvějšněním jiného vnitřního. Naproti tomu ono vnitřní, které přichází z budoucnosti a jde vstříc oné vnější akci (jež má také svou vnitřní stránku), tedy které se oné akci otvírá, původně žádnou vnější stránku nemá. Toto „jiné“ vnitřní, totiž v silném smyslu budoucí a z budoucnosti přicházející, se domáhá svého uplatnění navenek. Nemůže se však samo zvnějšnit, nýbrž může být zvnějšněno jen prostřednictvím aktivity, jež se vůči jeho otevřenosti také do jisté míry otvírá a dává se do jeho služeb, tj. do služeb jejího aktuálního zvnějšnění. Je tedy zřejmé, že tam, kde jde o „vnitřní“ v ryzím smyslu, tedy o budoucí, ještě s žádnou aktualitou nespjaté, nebude nikdy jeho „zvnějšnění“, tj. uskutečnění, k němuž dochází díky aktuálnímu zprostředkování realizující akcí, naveskrz plnohodnotným „výrazem“ toho, co bylo původně ryze vnitřní. Může však být výrazem pozoruhodně věrným, v tom také zajímavým a dokonce strhujícím, takže je možno porozumivě rozlišovat mezi „výrazem“ věrnějším a méně věrným. Rozhodující otázkou však zůstává, jak vůbec může dojít k nějakému setkání, vůbec k nějaké vstřícnosti mezi ryzí niterností (ryze vnitřním) a na druhé straně mezi aktem, akcí toho, co přichází, aby zároveň realizovalo sebe, a zároveň ono přicházející ryze vnitřní. Aby tato stránka mohla být vyjasněna, musíme podrobit zkoumání onen z „minulosti“ (totiž již z něčeho uskutečněného, realizovaného) vstříc ryzímu vnitřnímu přicházející akt, onu akci, jež se pak bude muset nechat měřit tím, co pomáhala uskutečnit, ačkoli to nebylo z jejího vlastního vnitřního, a co mohla uskutečnit vždy jen v rámci svých možností. (Písek, 030421-2.)
vznik lístku: duben 2003

Vnitřní

Ladislav Hejdánek (1952)
Tím však je do jisté míry také řečeno, že vnitřní charakter subjektní sféry nemůže být zvnějška ani přímo rozpoznán, ani přímo popsán, že tedy se nemůžeme naprosto domnívat, že bychom vysvětlili cokoli z vlastního charakteru subjektnosti, užíváme-li rozlišení na podstatné a nepodstatné ve vztazích a souvislostech; naopak k tomuto rozlišení právě musíme onen vnitřní ráz předpokládat. Jestliže nám tedy vyrostla otázka, čím je určen okruh toho, co je věci, procesu, situaci vlastní neboli co je kritériem vnitřní spjatosti a tím konce konců i jisté autonomie příslušné struktury, otázka po lokalisaci a povaze mezí, které dělí vlastní od nevlastního, vnitřní od vnějšího, otázka po principu, který zakládá ono rozvrstvení od ústředního přes podstatné až k perifernímu a konečně i docela vnějšímu a cizímu, pak na odpověď nemůže vystačit žádný princip, přistupující k objektu a jeho explikaci podstatně zvnějška a rovněž zvnějška jej popisující. Naopak musíme najít princip jiný, který nám poskytne možnost vykládati věci, procesy a situace také z vnitřka, ale jímž si nezahradíme ani cestu k pochopení korelace, vzájemné souvztažnosti mezi vnitřním a vnějším.
(Pojetí pravdy a některé jeho ontologické předpoklady [diss.], Praha 1952, kap. 3, str. )
vznik lístku: únor 2004

Vnitřní | Pravda

Ladislav Hejdánek (1952)
Jestliže tedy pravda vede člověka k věcem, a nejen k poznání věcí, ale k jednání, jestliže mu ukazuje cestu, jak při všem respektování tvrdé reality je možno ji měnit a přetvářet, a jestliže mu pravda zároveň otevírá cestu k pravému lidství, pak se ukazuje to, co jsme řekli již úvodem: pravda je perspektivou člověka, je perspektivou lidí. Člověk nalézá sebe tak, že nalézá pravdu o věcech. Poznáním a uskutečňováním („činěním“) pravdy uskutečňuje člověk sám sebe. Uskutečnit se však může jen v dějinách. I bylo by dalším úkolem zkoumat ontologický charakter dějin a dějinnosti. Tato oblast ontologického zkoumání však už není cílem naší práce a proto jsme ji přešli jen několika poznámkami. Cílem naší práce bylo ukázat, že pojetí pravdy může být ontologicky založeno pouze na předpokladu odstupu subjektu od vnějšího světa, který je poznáván. Dále, že odstup subjektu je umožněn a založen emancipací jeho vnitřní stránky. Za třetí, že tato emancipace subjektu se musí uskutečnit i navenek a že vrcholí ve vědomí distance, které je umožněno reflexí. Konečně za čtvrté jsme chtěli alespoň naznačit, že otázka pravdy není pouze otázkou vztahu mezi subjektem a objektem, nýbrž že je třeba předpokládat existenci absolutní pravdy, která se nekryje nejen se subjektem resp. nějakou jeho funkcí, ale ani s objektem. Absolutní pravda není součtem relativních pravd, neboť relativní pravda je vždy zároveň relativním omylem, a tak by v tom smyslu absolutní pravda musila být zároveň absolutním omylem. Místem, kde se absolutní pravda prosazuje, je subjektivní oblast; nikoli však oblast individuálně subjektivní, nýbrž historická. Historie je místem, kde je nastolována vláda pravdy. „Dějiny se postavily na stranu pravdy“ [Ladislav Štoll, Zápas o nové české myšlení, Pha 1947, str. 9.]; není pravda atributem dějin, ale dějinnost atributem pravdy. Není pravda proto pravdou, že vítězí v dějinách, ale vítězí proto, že je pravdou: „Pravda je jen jedna, bezadjektivní a ta byla vždycky zbraní lidu, stejně jako lid byl zbraní její. Jediné, rodné adjektivum, které jí přísluší, je ,vítězná‘„ [tamtéž, str. 10].
- – -
* Ladislav Štoll, Zápas o nové české myšlení, str. 10.
(Pojetí pravdy a některé jeho ontologické předpoklady [diss.], Praha 1952, str. )
vznik lístku: únor 2004

Vnitřní

Ladislav Hejdánek (1952)
Pojem se vskutku nevztahuje k svému předmětu bezprostředně, nýbrž jen prostředečně. Prostředníkem je tu subjekt. Vztah mezi pojmem a jeho předmětem (t.j. předmětem, k němuž se pojem vztahuje, na nějž míří, o němž platí) nutně prochází prostřednictvím subjektu resp. prostřednictvím jeho subjektní stránky. V tom smyslu tedy je pojem subjektivní (podle našeho výměru subjektivnosti ze str. 155). Jestliže se však pojem vztahuje k objektu pouze subjektním prostřednictvím, pak tento jeho vztah musí nutně procházet jedinou cestou, na níž subjekt dochází kontaktu se skutečným (vnějším) světem, totiž akcí. Je ovšem třeba dobře rozumět a dobře rozlišovat. Pojem se ovšem k svému předmětu vztahuje přímo, t.j. je na svůj předmět přímo intencionálně zaměřen. Jeho intencionalita však musí být nějak založena; je založena prostřednictvím subjektních akcí. Jinými slovy, přímý vztah pojmu k jeho předmětu (to jest vztah intencionálný) je založen jeho nepřímým vztahem k témuž předmětu, procházejícím oklikou přes vnitřní stránku subjektu. V tom smyslu můžeme pak prohlásit, že pojem se vztahuje k svému předmětu dvojím způsobem: jednak reálně, a to jest právě prostřednictvím akcí, jednak ideálně, to jest přímo. Základní je ovšem vztah prostřednictvím akcí; platnost pojmu je sice vlastností jeho přímého, t.j. ideálného vztahu k věcem, projevit, uskutečnit, osvědčit, zkontrolovat, prokázat se však může jen ve vztahu reálném. Odtud je pochopitelný pokus o t.zv. pragmatický výklad poznání. „Idea nebo ponětí jest nárokem nebo příkazem nebo plánemjednati na určitý způsob jakožto způsob, kterým se dojde k vyjasnění specifické situace. Když se podle toho nároku nebo zamanutí nebo plánu jedná,on nás vede správně anebo klamně; vede nás k našemu cíli anebo pryč od něho. Jeho činná, dynamická funkce jest vše, co je na něm důležito; a v kvalitě činnosti, jakou navozuje, záleží všecka jeho pravda a klamnost. Hypothesa, která účinkuje, jest hypothesapravdivá; apravda jest abstraktní podstatné jméno, jehož se používá na sbírku případů – aktuálních, předvídaných a žádaných, kterým se dostává potvrzení v jejich dílech a následcích“ [John Dewey, Rekonstrukce ve filosofii. Pha 1929, str. 119-120.].
(Pojetí pravdy a některé jeho ontologické předpoklady [diss.], Praha 1952, str. )
vznik lístku: únor 2004