ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
I  ✖ Intence  ✖
<< < 1 / 3 > >> záznamů: 14

Intence „pravá“ a „nepravá“

Ladislav Hejdánek (2012)
Intence (a intencionální vztah) jsou místem, kde se projevuje pravda, ale také nepravda, faleš. Nějaký čin nebo nějaká myšlenka se mohou k „něčemu“ (tj. ke svému předmětu či ne-přemětu) vztahovat pravým, ale také nepravým, podvodným způsobem. Jako prastarý příklad můžeme uvést jedno místo z proroka Zachariáše (kap. 7, verš 5). Je tu totiž zvláštním a mimořádně ostrým způsobem zpochybněn půst, rozumí se obřadní, rituální půst. Prorokovými ústy se táže Hospodin: když jste se postili, komu jste se vlastně postili? Nepostili jste se jen sami sobě? Vždyť i když jíte a pijete, děláte to pro sebe! Nejde tedy jenom o kritiku prázdných úkonů, kterými se má jen něco předstírat, ale v podezření je vlastně každý čin, každý úkon, protože jen zdánlivě může mířit k něčemu údajnému, zatímco se ve skutečnosti vztahuje někam docela jinam. Taková kritická problematizace platí přece nejen pro magické úkony, náboženské rituály, dokonce i světské, ale slavnostní obřady, ale také pro úkony zcela profánní, kde má být oklamán „ten druhý“, eventuelně „ten třetí“ (tedy člověk). Tak se to má v případech, kdy se něco podniká jen jakoby „na oko“, ale postihuje to nutně i takové případy, kdy to je míněno docela vážně (tzv. „opravdově“ resp. „upřímně“), ale kritickém,u pohledu se to vyjevuje jako sebepodvádění a sebeoklamání. Možná že tu je problematizována a podezřívána i sama symboličnost, která přece provází všechno naše jednání a všechny naše činy, které nikdy nejsou jen tím, čím se mají zdát, ba ani tím, čím se běžně a obvykle zdají, jakými jsou běžně (a zaběhaně) chápány. Až do jakých hloubek tu prorok vlastně jde ? – Mimořádně závažný je ovšem ten vůbec nejhlubší problém, totiž kde už začíná ten podivuhodný až úchvatný rozdíl a rozpor mezi „pravým“ a „nepravým“. Otázka „pravdy“ není a nemá (nesmí) být redukována na nějakou gnozeologii (noetiku), tedy na rovinu vědomí.
(Písek, 120218-1.)
vznik lístku: únor 2012

Intence (a intencionalita)

Ladislav Hejdánek (2005)
Pokud rozumíme intenci jako aktu (tj. jako výkonu tohoto aktu), musíme se tázat po její časovosti: jak je výkon intence orientován v čase? K čemu akt intence vlastně míří? Můžeme snad mít za to, že směřuje k něčemu, co tu už „je“, co je „dáno“? To se sice zdá být takřka samozřejmé, ale už první kroky, jimiž se to pokusíme ověřit a kontrolovat, ukazují, že skutečnost je mnohem složitější. Především se nesmíme nechat svést zdánlivými samozřejmostmi, které jsou však jen jakýmisi sedimenty prastarých předsudků. Tak např. kočka, pronásledující a chytající myš, která utíká, se jen zdánlivě zaměřuje na tuto utíkající myš, která „tu“ před ní „jest“, neboť ve skutečnosti se vším svým úsilím zaměřuje na její chycení, které „tu“ ještě „není“. Kočce přece nejde o myš, která stále ještě utíká, nýbrž o myš již chycenou; ale myš, která utíká, ještě chycena není. Utíkající myš je pouze výzvou k tomu, aby se kočka pokusila ji chytit; a tento pokus, utíkající myš chytit, je sice také odpovědí na tuto „předmětnou“ stránku výzvy, ale především je odpovědí na výzvu nepředmětnou, která kočce velí „chyť (si) ji!“ Tak tomu ovšem je i ve všech jiných případech, nejen v případě kočky, chytající myš. Cílem klavíristy není zahrát to, co má před sebou v notách, nýbrž za pomoci not, které má před sebou, zahrát skladbu, jak ještě nezněla, protože se k tomu, aby jeho osobní zásluhou zazněla, teprve schyluje. Co jsou tedy noty, co to je partitura? Je to jakýsi pomocný prostředek, jakýsi návod, jak uskutečnit nějakou skladbu, která vlastně „není“, ale kterou je třeba zahrát, aby byla. Podobně se tomu má i s každým textem, třeba s povídkou nebo i románem: je to pomůcka, návod, jak se setkat s dějem, který v textu není, protože ten je fixován až už v písmenech psaných nebo tištěných. Littera scripta manet – ale smyslem oněch písmen je přivést Vás k tomu, co se děje – a vy tomu musíte dát kus svého času, svého života. Je to výzva pro vás, abyste se setkali s postavami a s jejich činy, i když před sebou máte jen popsaný nebo spíš potištěný papír. Čtení je intencionální akt, který není přednostně ani vposledu zaměřen na fixovaný text, nýbrž na to, co se teprve má stát, a to naší zásluhou, díky našemu úsilí a naší dovednosti, která nám to umožňuje. (Písek, 051115-1.)
vznik lístku: listopad 2005

Intence nepředmětné

Ladislav Hejdánek (2005)
Husserl užil v jistých kontextech termínu „nenaplněné intence“. Ale v jistém smyslu je každá intence (jako skutečným, dějící se směřování) nenaplněná, protože jako naplněná přestává být dějící se intencí. Ovšem intence může směřovat k něčemu danému (byť jen předpokládaně danému atd.) nebo k něčemu ještě nedanému, teprve „přicházejícímu“, anebo dokonce k něčemu, co nikdy nebude „dané“. Takovou k nedanému zaměřenou intenci můžeme chápat např. jako „vnímavost“ vůči nepředmětným výzvám. Ve skutečnosti jsou ovšem obojí intence, tj. předmětné i nepředmětné, přítomny vždycky pospolu v každém aktu vědomí. Mám za to, že vědomí bez intencí není možné a neexistuje (ačkoli o tom Lévinas měl přednášku v Bernu 1983); můžeme snad mluvit o „náladě“ ve smyslu „naladění“, ale pokud má jít o skutečné vědomí, pak v souvislosti s „naladěním“ leda jako vědomí tohoto naladění, tedy jakási třeba sebejednodušší reflexe. Mluvit o vědomí bez intencí, tj. oproštěné od intencí, může jen ten, kdo ono „ne-dané“ považuje prostě (a nesprávně) za „nic“, a samozřejmě kdo intence spojuje výhradně s intencionálními „předměty“. My však budeme trvat na tom, že nepředmětné intence mohou směřovat k ne předmětům (non-objektům), aniž by byly (a vůbec mohly být) prázdné, resp. zcela nenaplněné. (Písek, 050720–3.)
vznik lístku: červenec 2005

Intence – předmětné

Ladislav Hejdánek (2008)
V jistém smyslu lze říci, že „každé myšlení má své intence předmětné a své intence nepředmětné“, jak to Filip Karfík cituje (str. 62), ale není lhostejné (jako ostatně nikdy), v jakém kontextu to je vysloveno. Počátky myšlení musíme vidět už na vývojově nejvyšších úrovních živočišných, což znamená, že jsou mnohem starší než myšlení lidské a vůbec lidstvo, člověk. Tím spíš musíme vidět počátky lidského myšlení, pokud nám to je vůbec nějak dostupné, velmi opatrně – nemůžeme hned v jeho počátcích předpokládat něco, co známe ze svého vlastního myšlení dnešního. V té starší době nemůžeme dost dobře od sebe odlišovat (i kdybychom měli lepší přístup, což nemáme) různé „intence“ – jediné, co tam můžeme předpokládat, je soustředěnost na něco a opomíjení něčeho jiného (přesněji: všeho ostatního).
(Písek, 080110-3.)
vznik lístku: leden 2008

Intence nepředmětná a „prázdné mínění“ (u Patočky)

Ladislav Hejdánek (2008)
Patočka (v Úvodu do fenomenologické filosofie, str. 7) mluví o „prázdném mínění“, a charakterizuje je jako „mínění o tom, co ve svém okolí přímo nevnímám, ale co ustavičně svým smyslem podpírá přítomnost, bezprostřední zkušenost“. A pak pokračuje: „Míníce prázdným způsobem to, co nevnímáme, míníme totéž, jako když to vnímáme.“ – Z toho je zřetelně vidět, že ono „prázdné mínění“ není a ani nemůže být vskutku „prázdné“, neboť „něco“ míní, k „něčemu“ je svým míněním zaměřeno, a toto „něco“ je – i podle Patočky – „totéž“, co míníme údajně „ne-prázdně“, když míníme to, co „bezprostředně vnímáme“. – Jenže k tom u přistupuje ještě další zásadně významná věc: co to je ono „bezprostřední vnímání“? To je relikt empiristické (anglosaské) filosofické tradice, a já tento relikt odmítám. Nic takového jako „bezprostřední vněm“ ani „bezprostřední zkušenost“ („immediate experience“) neexistuje, a to ani u zvířat, nejen u člověka. Každá zkušenost je už nějak spoluformována tím, o čem třeba Driesch mluvil jako o „historické bázi reakční“, a přinejmenším na lidské úrovni zajisté také vědomou pamětí, tedy tím mnohým, co už znám a co vím, ještě než k onomu právě aktuálnímu vnímání mohlo dojít, než jsem vůbec začal vnímat. Patočkův termín „prázdné mínění“ bychom tedy mohli snad reinterpretovat v tom smyslu, že to je mínění, které se neopírá o aktuální vnímání, nýbrž o předchozí vnímání (a pak by ovšem vůbec nebylo „prázdné“; velkou otázkou by pak ovšem bylo, jak se vůbec může nějaké mínění opírat o živé, aktuální vnímání, aniž by takové aktuální vnímání okamžitě nezapojovalo do všeho toho, co poskytuje paměť o nejrůznějších vnímáních minulých, tedy o „zkušenost“ s dosavadním vnímáním). Ovšem co když je (aktuální) mínění zaměřeno na něco, co vůbec nelze „přímo“ vnímat, nýbrž co odhaluje teprve interpretace vnímaného (ať už aktuálně vnímaného nebo staršího, dřívějšího a do zkušeností zařazeného), anebo dokonce co vůbec smyslově vnímat nelze (smyslově vnímat přece nemůžeme třeba „pojem“, a ovšem ani intencionální předmět – ale o pojmu toho nemůžeme ani moc vypovídat – snad kromě srovnání jeho obecnosti s obecností jiných pojmů).
(Písek, 080205-1.)
vznik lístku: únor 2008