ARCHIV LADISLAVA HEJDÁNKA
R  ✖ Rádl, Emanuel  ✖
<< < 1 / 5 > >> záznamů: 24

Rádl, Emanuel

Jan Patočka (1974)
A pak tu byl ten nejzajímavější zjev, totiž skutečný pokračovatel, a to byl Rádl. To bylo pozoruhodné stvoření! Byl zároveň pokračovatel a kritik, protože měl jednak velmi úzký vztah k Masarykovi a jednak byl vůči němu strašně kritický. A ta kritika šla právě na týž základ, který kritizovali také historikové, jenomže jinak. On nekritizoval to, co bylo, nýbrž kritizoval to, co by mělo být, to budoucí. Především ukazoval, že pokud se Masarykova státní idea má má skutečně udržet, nemůže se s Masarykem plně jít, musí se to zrevidovat a opakovat a zejména, že ten stát není možný jako národní, že problém státní ideje je problém vztahu k Němcům v celé historii a zejména také v pojetí našich historiků, že národnost se musí pojmout jinak, nežli jsme na to zvyklí od obrození, že i Masaryk toto herderovsko-palackého pojetí přijal ne dost kriticky, že je potřebí postavit program státu jako program ryzí demokracie, na kterém se všechny národnosti mohou shodnout. Tento program měl přebudovat naši státnost. (E. Rádl, Válka Čechů s Němci, Praha 19281, 19932.)
Toto byla ohromná smělost a naše veřejnost to vůbec nepřijala, kromě určitých výjimek. Když jednou o Rádlovi mluvil ministerský předseda, tak ho prohlásil za zrádce. A Masaryk ho neměl rád! Masaryk ho odmítal a měl raději kolem sebe ten takzvaný Hrad, což byli kupodivu ti nohsledi. Právě tito nohsledi z Masaryka skutečně udělali bezzubou věc, která se nehodila k ničemu jinému, nežli k přežvykování, a která způsobila, že běžný maloměšťák ho mohl strávit a že mohl tuto strašnou věc, kterou Masaryk udělal a kterou hodil této společnosti na krk jako její strašný úkol, brát jako samozřejmost. Ze všech Masarykových myšlenek, které jsou myšlenkami vždy jenom pro aktivního člověka jednajícího v situaci, si udělali takovou – nedá se říci bez zápachu – ale takovou menzovou omáčku; to máte třeba ve třetím díle Čapka. (K. Čapek, Hovory s T. G. Masarykem, 3. díl, Praha 1935.) A je to hrozné, protože tito lidé to byli, kteří potom provedli s Masarykovou republikou to, co víme, že se stalo. Oni to jsou, kteří v největší míře zodpovídají za ten mravní debakl. Mravní debakl není jenom tam, kde se aktuálně dělá kolaborace a děje se aktuální demoralizace, nýbrž také tam, kde je demoralizace potenciální, kde je chabost, jakási lidská diathése, pohodlí, povrchnost v myšlení a v nazírání, z kterých nic jiného nemůže vzejít, dostaví-li se okolnosti, nežli demoralizace. Myslím, že tohoto se česká společnost nedá ušetřit a týká se to její velké části, té rozhodující z tohoto úhlu pohledu.
Je pochopitelné, že Rádla považovali veskrze všichni v nejlepším případě za podivína, zbrklého člověka, v horším případě za faktor zrady. Ale ve skutečnosti to byl jediný člověk, který pokračoval v tom, co Masaryk začal, a snažil se to udělat ještě přísnějším a hlubším. Víte, jak to s ním dopadlo: v roce 1934 byl ...
(Vzpomínka a zamyšlení o Rádlovi a Masarykovi, 8.11.1974, in: Reflexe č. 24, 2003, str. 80-81.)
vznik lístku: únor 2007

Rádl, Emanuel

David Floryk (200x?)
Rádl šel ve stopách Masarykových, v mnoha ohledech však viděl dále než on, mnohé uměl přesněji pojmenovat. Rádlův „realismus“ tak byl svého druhu pokusem podpořit liberální a demokratické české tradice, navázat na Havlíčka, zdůraznit slušnost, uměřenost, věcnost a současně důslednost a kriticismus.
Šlo nicméně o pokus neúspěšný, jeho „realistické“ snažení nikdy nepřerostlo rozměr intelektuálního kroužku. Rádl nebyl soustavným politickým myslitelem a nikdy ani v pravém slova smyslu politikem, scházel mu Masarykův organizační talent a také jeho vůdcovské charisma. Následoval Masaryka po cestách filozofické spekulace, mužem činu tak jako prezident nebyl.
(ex: Emanuel Rádl: Don Quijote české filosofie, in: http://www.konzervativniklub.cz/vypisclanku.php?id=288)
vznik lístku: září 2007

Rádl o „filosofii dějin“ (v „Dějinách biologických theorií“)

Ladislav Hejdánek (2007)
Teprve v předmluvě k druhému vydání (1913) mluví Rádl o tom, že v prvním díle prvního vydání „učinil nedokonalý pokus sledovat jinou filosofii dějin“, a že „v druhém díle byl tento pokus rozveden dále“ (I,47). V čem spočívá – alespoň mimo jiné – tato „filosofie dějin“? Něco z toho je už v prvním vydání zcela jasně řečeno: dějiny myšlení v dané vědě ( v tomto případě v biologii novověku) nespočívají v pouhé následnosti teorií, nýbrž jeví se jako vývoj vnitřně souvisících myšlenek (I,50). A tato souvislost je zvláštní třeba v tom, že taková teorie, či „všeobecná nauka“, „nebývá věcně překonána jinou, která po ní následuje, nýbrž přežije se, upadne v zapomnění, je potlačena aktivitou svých protivníků atd. „Nauka není opuštěna proto, že by snad byla rozpoznána její nesprávnost, nýbrž z jiných, ne vždy logických důvodů.“ (dtto)
(Písek, 070217-2.)
vznik lístku: únor 2007

Rádl, Emanuel | Masaryk,T.G.

Jan Patočka (1967)
... Velkou postavou našeho filosofického mládí byl naproti tomu Emanuel Rádl, který představoval in cocnreto vývoj vědy tohoto údobí svým přechodem od biologie a jejích dějin k filosofii, a to k filosofii pojaté činně, a v naší době to byl ten myslitel, který se snažil být svědomím našeho státu a při všem nejvyšším respektu k Masarykovi byl kritický k jeho koncepcím politickým, k jeho náboženskému postoji i k těm pozitivistickým principům, které byly v Masarykově realismu obsaženy – bylť Masaryk přece jen od počátku centre, kolem něhož se český pozitivismus organizoval a seskupoval – i když zčásti i proti němu. Kolem pozitivismu a jeho překonání se sváděly filosofické potyčky našeho mládí. Bohužel se nepodařilo prosadit Rádla na filosofickou fakultu, na přírodovědecké byl poněkud stranou a neměl dost rezonance. Jeho pozdější spojení s Hromádkou nás upozorňovalo na novou protestantskou theologii, jeho Moderní věda nám, ukazoval, jak pozitivismus dohrál právě na poli, kde se domníval mít svou spolehlivou základnu, jeho Válka Čechů s Němci učila kritickému pohledu na myšlenkový obsah našich novodobých národních tradic. Byl nemilosrdným kritikem vší romantiky, kterou na počátku proti pozitivismu akcentoval, ale od dob Romantické vědy stále znovu demaskoval. Ovšem i pak stále jsme pociťovali, že například Nietzsche pro něho nepřestávala znamenat mocný podnět, a teprve dnes je mi též jasné všecko, co dlužil Maxu Schelerovi, s jehož motivy i spisy v přednáškách poloviny 20. Let seznamoval. S jinými významnými zjevey dvacátých let, jako s J. L. Fischerem, přišla naše generace za univerzitních let málo do styku.
Pro mne osobně mělo velký význam, když jsem v roce 1929 přišel do Paříže a mohl celý rok studovat tak, jak se to vyžadovalo od francouzských vysokoškoláků připravujících svou licenci. Zde byla filosofie oborem se starou tradicí, založenou v 17. století a ...
(K filosofovým šedesátinám [táže se Josef Zumr], in: Češi I., Spisy 12, Praha 2006, str. 610.)
vznik lístku: září 2010

Rádl a filosofický kongres

Jan Patočka (1967)
Rádlova filosofická snaha vyvrcholila a zlomila se na Mezinárodním filosofickém kongresu v Praze 1934 – to byla chvíle, kdy jsem se mu cítil zároveň nejblíž a nejdál. Na kongresu, kterému dal na rozdíl od jiných zcela rozháraných a chaotických podniků toho rázu charakter pevně určený – chtěl zde demonstrovat svůj rozvrh filosofie určené pro život, aktivní, politické, v napjaté a těžké tehdejší duchovní situaci světa (počínajícího poslouchat Hitlera), pomáhající lidem, a podařilo se mu skutečně vyvolat elementy takové diskuse; ale prohlášení českých filosofů, kteří zde pro takovou filosofii vystoupili, bylo v mnoha bodech žalostně pod úrovní, obsahovalo zbytečné a podivínské výpady (proti Spinozovi!), a nikoho nakonec neoslovilo a nepřesvědčilo: nemělo filosofickou sílu. Naše domácí prostředí nesahalo za program překonání pozitivismu aktivní filosofií, filosofií aktivity, o níž nikdo nevěděl, jak ji konkrétně vybudovat.
(K filosofovým šedesátinám; rozhovor s Jos. Zumrem, in: Češi I., Praha 2006, str. 618.)
vznik lístku: prosinec 2006