Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka | Sókratés



Filosofie a otázka po člověku | Sókratés a otázka po člověku | Humanismus a filosofie | Člověk – otázka po něm | Rádl a otázka po člověku

Jan Patočka (1948)
Na první pohled vypadá toto zavržení vší moderní vědy i filosofie ... A přece, soudím, má Rádl úplně pravdu, když se domnívá, že základy všeho humanismu jsou právě tam, kde on je hledá, že jsou v antické filosofii, a to u Sókrata, a že celé evropské myšlení je ve své hlavní linii tímto humanismem určeno. Neboť co je humanismus ve svém kořeni? Nic jiného než nauka, podle které základní otázka filosofie, ta, kterou se do filosofie vchází a jež všecky ostatní ovládá, je otázka po člověku, a to mravní otázka po člověku: otázka po tom, co je lidsky dobré, co je dobré pro člověka.
Otázka po dobrém, po tom, co je dobro, jest nutně otázkou po člověku. ...
(Český humanismus a jeho poslední slovo v Rádlovi, in: Kritický měsíčník 9, 1948, č. 7-8, str. 161-165; znovu in: Češi I, Praha 2006, str. 119.)
vznik lístku: listopad 2006

Sókratés a metoda dialogu (rozhovorů) | Pravda a rozhovory (dialog) | Rozhovory (dialog) a pravda | Dialog (rozhovory) a pravda

Marcus Tullius Cicero (-106-43)
Postupovalo se tak, že když vyslovil svůj názor ten, kde mě chtěl poslouchat, tu já jsem jej vyvracel. Jak víš, je to starý sókratovský způsob, jak vést diskusi vyvracením cizích názorů. Sokrates věřil, že tímto způsobem lze nejsnáze najít, co je pravdě nejpodobnější.
(7227, Tuskulské hovory, Svoboda, Praha 1976, str. 31)
vznik lístku: leden 2006

Sókratés | Morální život | Pravda je jedna

Emanuel Rádl (1942)
A proto jsem v dobách své nemoci znovu a znovu pročítal Platonovo vypravování o Sokratovi, o jeho odsouzení, o víře v nsmrtelnost, o jistotě, že pravda je pánem lidí nikoli služebníkem. Sokrates je naším pravým učitelem metafysiky a bude jednou záchranou pro svět, který utonul v sofistice. Dbám přitom rozdílu mezi Sokratovým /17/ učením, že vědění (theorie) je základem života, a mezi myšlenkou, kterou zde hájím, že nejvyšší věcí je zákon, přikázání, autorita. V praxi však rozdíl je menší než by se zdálo, neboť morální autorita k nám mluví skrze rozum, skrze poznání ; a vědění, jak Sokrates učil, nutně, samo sebou vede k jednání, které není možné bez normy, bez přikázání, bez poslušenství.
Hlavní věcí je učení Sokratovo, že je jen jedna pravda, jedna čest, jedna spravedlnost, jedno rozumné jednání.
(0613, Útěcha z filosofie, Čin, Praha 1946, str. 16-17.)
vznik lístku: listopad 2011

Sókratés – pojetí člověka

Jan Patočka (1945-50)
Krátce znovu shrnuto, znamená Sókratův humanismus tolik: člověk je bytost původně, od přírody nehotová, nedotvořená. Pouhý život je jen zdánlivě plným bytím. Lze však člověka k pravému, skutečnému bytí probudit. Tuto možnost člověk přírodní zanedbává, „nezná sebe sama“. Za bytím zdánlivým stojí pravé, za životem bezcílným život u cíle, pod jeho jednotou.
Sókratés tedy objevil člověka jako bytost od všeho ostatního nejodlišnější – lidskou bytost jako původně nehotovou, ale danou do ruky sobě samé, aby pochopila svou podstatnou vůli, aby svému životu dala smysl. Pro takovou bytost musí dění životní nabýt význa/147/mu; bytost, pro niž dění má význam, je však historická bytost. Sókratés je objevitel lidské dějinnosti.
(Věčnost a dějinnost, in: Péče o duši 1, Praha 1996, str. 147-47.)
vznik lístku: říjen 2011

Humanismus a Sókratés | Rádl a humanismus | Sókratés a humanismus

Jan Patočka (1947)
Na první pohled vypadá toto zavržení vší moderní vědy i filosofie (pozor! toliko v otázce mravního smyslu života, v otázce pro humanismus rozhodující) paradoxně, nemožně: jako pouhý rozmar člověka, který nestačí své době a obrací se do minulosti, kterou si k tomu upravuje po svém. Což není humanismus v plném smyslu právě otázkou naší, nové doby ? ... A přece, soudím, má Rádl úplně pravdu, když se domnívá, že základy všeho humanismu jsou právě tam, kde on je hledá, že jsou v antické filosofii, a to u Sókrata, a že celé evropské myšlení je ve své hlavní linii tímto humanismem určeno. Neboť co je humanismus ve svém kořeni? Nic jiného než nauka, podle které základní otázka filosofie, ta, kterou se do filosofie vchází a jež všecky ostatní ovládá, je otázka po člověku, a to mravní otázka po člověku: otázka po tom, co je lidsky dobré, co je dobré pro člověka.
Otázka po dobrém, po tom, co je dobro, jest nutně otázkou po člověku. Dobro otvírá podstatu člověka, k podstatě člověka náleží otázka po dobrém; z toho, že je v ní klíč k porozumění člověku, vyvodili potom dva velcí myslitelé starověcí, že je v dobrém klíč ke všemu porozumění vůbec. ...
(Věčnost a dějinnost, Praha 2007, str. 15.)
vznik lístku: duben 2012